Článek
Byli to fajn kluci, ale netušili, o čem je malé městečko.
A tak se stalo, že mě hned pár dní po tom, co jsem se s nimi seznámila a byla viděna, zavolali ve škole na kobereček k řediteli.
Netušila jsem o co jde a taky jsem tam nešla sama.
Courala jsem se za našimi třídními kráskami.
V ředitelně tehdy padla jediná otázka a to jestli jsem byla přítomná, když kluci zničili novinový stánek u obchodňáku.
Já, jejíž babička a děda bydleli hned naproti. No to asi ne.
Ale ostatní holky pak u ředitele strávily poměrně dost času.
Kluci si neudělali moc dobré jméno a s Alešem se to pak táhlo až do konce.
Některé věci se prostě mění těžko.
Přestože už nikdy žádný podobný problém neudělal, přestože ho nikdo pořádně neznal. Každý na něj měl svůj názor. Ale zase ne že by si to úplně nezasloužil.
Byl zraněný rozvrácenou rodinou a i tím, že se o něj jeho otec nezajímal.
V hloubi to byl hodný kluk, ale na pohled tak prostě nepůsobil.
Jakoby si kolem sebe stavěl zeď, přes kterou bylo těžké jeho skutečné já byť jen zahlédnout..
Nepomáhalo tomu ani to, že byl zamilovaný do mé spolužačky, co ho odmítala.
Někde všechen ten tlak ventilovat musel.
Jedním z jeho ventilů byly bubny.
Měli tehdy zkušebnu v jejich městě někde v garáži a malou kapelu, která sice dlouho nevydržela a ani nic nedokázala, ale umožňovala mu alespoň částečně uvolnit přetlak.
Neměla ani jméno, ale byl tam šťastný.
Miloval metal a metalové balady.
Když je poslouchal, nedokázal udržet ruce a nohy v klidu. Pořád bubnoval.
Nejčastěji poslouchal Manowar.
Jejich baladu Master of the wind nikdy nezapomenu.
Když ji poslouchám a zavřu oči, cítím ho vedle sebe, vidím jeho tvář.
Tady si ji můžete poslechnout i vy a nezapomeňte na sluchátka.
Naučil mě, jak je poslouchat, abych si je taky zamilovala, jak slyšet každý tón.
Ale to až o hodně později. Teď mě spíš neřešil.
Když nepřijeli kluci za ním, jel on za nimi.
Někdy jsem ho neviděla i několik dní.
Pořád jsme se moc neznali a potkávali se spíš náhodou, ale měla jsem na něj štěstí.
Moje cesty totiž téměř vždycky vedly přes kovový nadchod, pod kterým čekával na vlak nebo z něj vystupoval.
Vedla tudy cesta do školy, na obchodňák i k oběma mým babičkám.
Už jsem ho nevyhledávala, ale opravdu ráda jsem ho vídala, a prohození pár slov nás pomalu začalo sbližovat.
Byli jsme na tom dost podobně.
Oba zamilovaní do nesprávné osoby, ale zatímco já jsem se z toho začala pomalu vymotávat, jeho to ničilo čím dál víc.
Měla jsem o něj starost a cítila jsem silnou potřebu ho chránit.
----------
Toto je příběh jedné velké lásky z devadesátek ♥
Zapněte si sledování pro upozornění na mail, kdykoliv vyjde další část.
Krásný den.
