Článek
„Zlato, co bys udělal, kdyby časem přišla naše holčička a řekla ti, žes jí v dětství řekl nebo udělal něco, co ji bolelo a nese si to uvnitř sebe celý život?“ zeptala jsem se z ničeho nic svého muže.
Dobře, z ničeho nic to nebylo.
Byli jsme ten den na návštěvě u rodičů a ty jsou pro mě vždycky zdrojem uvědomění a vlastně i smutku nad tím, jakou rodinu jsem si pro svou životní pouť vybrala.
Musela jsem si ji vybrat. Protože kdyby ne, byla bych na někoho celý život hrozně naštvaná.
„Omluvil bych se jí,“ odpověděl bez rozmyslu.
„Aha, takže nejsem divná, když si myslím, že měli projevit lítost a ne to převést do srandy, jakoby se nic nestalo?“ pořád jsem si nebyla jistá, jestli nejsem jen přecitlivělá.
„Ne, to nejsi. Normální je se omluvit. Kór, když jde o tvoje dítě.“
Hmmm…
Náš malý se začal asi před čtvrt rokem co chvíli stěhovat.
Je mu šest a prochází obdobím, kdy zkouší, co zvládneme a následky jsou pro něj těžko pochopitelné.
Takže jakékoliv zvýšení hlasu a on je proti nám.
„Nesnáším vás.“ „Nemáte mě rádi.“ „Jste hrozní.“
A já jsem blbá, protože jsem mu jednoho dne řekla, že pokud je to s námi tak hrozné, ať si najde jinou, lepší rodinu.
No a on že teda půjde.
Samozřejmě neodešel nikdy, ale člověka to mrzí a tak se svěří. A komu jinému, než svým rodičům.
Když ale pak slyším, že bych ho měla sbalit a vystrčit za dveře, svírá se mi žaludek.
Ozve se ve mně ta malá holčička, co kdysi taky „zlobila“.
Moje maminka mi tehdy sbalila takový ten papundeklový dětský kufřík s medvídkem, pomohla mi do botiček a červeného baloňáčku, přepásala ho stejnobarevným páskem a vystrčila mě na temnou chladnou chodbu naší bytovky.
Není důležité, jak dlouho jsem tam byla, protože to si nepamatuju.
V mysli mi ale dodnes zní: „Zlobilas, tak běž do polepšovny.“
Moje kamarádka na tom byla ještě hůř.
Ji maminka i s jejím bráškou naložila do auta a vezla je do polepšovny osobně.
Pamatuje si, jak seděli vzadu, choulili se k sobě a slané slzy jim máčely trička, když si slibovali, že je nikdy nikdo nerozdělí.
Když jí bylo čtyřicet, napsala své matce dopis, do kterého vypsala všechny takovéto a podobné prožitky.
Dala si záležet. Bylo v něm všechno a měl mnoho stran. Ale neposlala ho.
Uložila ho do šuplíku a každý rok se k němu vracela.
Vždycky ho přečetla a napsala nový. A každý rok byl kratší.
Až jednoho dne dočetla jedinou stránku z minulého roku. Pak vzala kousek papíru a napsala na něj už jen dvě slova.
ODPOUŠTÍM TI
Trvalo spoustu let než s tím dokázala svou matku konfrontovat a ona se rozplakala.
Myslela si totiž, že si to nepamatuje. Vůbec si nepřipustila, že by jejich neshody mohly plynout z něčeho takového.
Když mi toto kamarádka před lety vyprávěla, běhal mi mráz po zádech stejně jako dneska, když vám o tom píšu.
Měla to ale jednodušší. Nemá totiž děti.
Já je mám a díky nim se do této fáze možná nikdy nedostanu. Protože mým rodičům to i po těch letech připadá normální.
V jejich očích to pomohlo. Od té doby jsem už asi nezlobila. Co na tom, že si to pamatuju celý život. O tom to přece je, abych si to pamatovala. Abych si pamatovala to, co mě od mých vlastních rodičů zranilo.
Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré.
Musela jsem to zažít, abych věděla, že chci, aby moje děti měly z dětství jiné vzpomínky.
Protože i jen jedno jediné procento zlého, dokáže zastínit 99% dobrého.
A já chci, aby na mě moje děti vzpomínaly s láskou.
Co mi s mým chlapečkem nakonec pomohlo?
Jako první je u nás vždycky na řadě uvědomění, že děti nezlobí.
Samozřejmě na tohle může mít každý svůj názor, ale podstata jejich takzvaného zlobení je hra. Vždycky.
A problémem není hra, ale to, že my dospělí nemáme dostatek trpělivosti jejich hry zvládnout a najít cestu, jak je v klidu usměrnit k vzájemné spokojenosti.
Takže jsem s mým chlapečkem měla řeč, ve které jsem mu vysvětlila, že strůjcem problému není jeho dětství, ale naše dospělost.
Pak jsme začali na jeho frustraci a řeči o stěhování reagovat jinak.
Začali jsme mu v té chvíli připomínat, že ho milujeme a mrzí nás, že s námi už nechce být. Že se nám bude stýskat a budeme bez něj moc smutní.
A světe div se, on se přestal chtít stěhovat.
