Článek
Včerejší odpolední procházka po pěší zóně v naší krajské metropoli mě utvrdila v domněnce, že mnozí asi opravdu nemají doma zrcadlo nebo by si ho měli vyčistit. A kupodivu z této „módní přehlídky“ vyšli lépe pánové, pominu-li dva muže, kteří si zapomněli odít horní polovinu těla. Pravda, bylo tropické vedro, ale jak byste reagovali na ženu v podprsence? Patrně by vás to pohoršovalo. A vidíte, holé chlapské pivní mozoly nikomu nevadí. Jinak muži a mladíci vcelku ušli. Zato opačné pohlaví vesměs postrádalo vkus a eleganci. Jako by na sebe dámy vzaly, co jim prvně přišlo pod ruku: Vytahaná, sepraná trika jako po dědečkovi a upnuté kraťasy či legíny na neforemná pozadí. To asi aby ještě více vynikla. A k tomuto „domácímu úboru“ nezbytné crocsy všech možných barev a vzorů. To jsou boty na zahradu, ne do města a na drobné dámské nožce vypadají hrozně.
Ano, potkala jsem dvě elegantně oblečené starší ženy v krásných, rozevlátých letních šatech a kloboučcích jako z filmů pro pamětníky. Ovšem, když mě míjely, zjistila jsem, že nejsou Češky. Abych jen nehaněla, mezi domorodci se taky najdou vkusně oblečené ženy a dívky, ale jsou v menšině.
A společenský oděv bývá pro některé našince naprosté tabu. Byla jsem v Hamburku na koncertě tamější filharmonie. Pánové v tmavých oblacích, někteří i ve smokingu, dámy v dlouhých róbách. Byla jsem v Praze na koncertě České filharmonie. Pánové ve „svátečních“ džínách a dámy jako kdyby si odskočily od plotny.
Nebo nedávno: Navštívila jsem luxusní restauraci v pětihvězdičkovém hotelu, tady u nás v Čechách. Obsluhovali tam číšníci ve smokingu, s látkovým ubrouskem přes ruku jako za starých časů. Na stolech bílé nažehlené ubrusy, ubrousky ve zlaté obroučce a umně naaranžované živé květiny. A příchozí našinci se podivovali nad piktogramem u vchodu, který zakazoval vstup mužům v kraťasech. Já nikoliv, neboť je to správné. Jídlo a posezení v takové restauraci si chci užít se vším všudy, jelikož do ní nechodím každý den. A při konzumaci vybraných lahůdek za nemalý peníz nemám nejmenší chuť zírat na křivé chlupaté chlapské nohy v žabkách čouhající z kraťasů připomínajících bombarďáky mojí babičky.
Za mého mládí byla o pěkné módní oblečení v obchodech nouze. Naše maminky a babičky pracně sháněly západní módní časopisy se střihy, stejně tak kloudné látky a šily nám novinky z módních velmocí doma. A džíny? Ty mělo jen pár šťastlivců, kteří sehnali takzvané bony, to jest poukázky, za něž se dalo nakupovat v Tuzexu. To byla síť obchodů se zbožím ze západního bloku. Pravda, ještě za totality se jakési napodobeniny džínsů začaly vyrábět i u nás (tuším, že na Slovensku v podniku Makyta Púchov), ale nedaly se nosit. Já měla své první z bývalé Jugoslávie a vydržely mi dvacet let!
Proč tady tak trochu nostalgicky vzpomínám na dětství? Protože jsme sice neměli plné skříně značkového oblečení, ale nikdy jsme nechodili do školy v teplákách. Ty byly jen na tělocvik. A dnes mladé pomalu v ničem jiném nevidíte. Řídí se heslem „Jak vstanu, tak jdu“ a je jim to úplně jedno. U kluků bych to snad i pochopila, ale pubertální slečny v teplákách naprosto postrádají ženskost, o dospělých ani nemluvě. Moji přátelé z ciziny to při nedávné návštěvě Česka vystihli dokonale: „Vypadáte, jako kdybyste se stále chystali na výpravu do přírody“. A mají pravdu. V zahraničí potkáte lidičky ve sportovním oblečení pouze při joggingu v parku, v přírodě nebo na sportovišti.
Obligátní výmluva, že nemám na pořádné oblečení peníze, dnes opravdu neobstojí. O penězích to vůbec není, nemusíte nakupovat v Pařížské. I v běžných módních řetězcích a e-shopech se dají najít pěkné kousky za rozumnou cenu. A pak už stačí jediné: Podívat se před odchodem z domova do zrcadla.
