Článek
A nebudou to jen zdravotnice, jak byste si mohli myslet.
Češky a Slovenky působily na velitelských postech, řídily těžkou vojenskou techniku, pracovaly jako radistky u letectva, tlumočnice a dokonce bojovaly jako snajperky. A nezastupitelnou roli hrály v nemocnicích, na ošetřovnách i jako zdravotnice přímo na frontě.
Kolik jich ve skutečnosti bylo, dodnes historici a experti na II. světovou válku nedokázali přesně zmapovat. Uvedená čísla jsou pouze přibližná a hovoří o tisícovce žen z Československa na východní frontě. Dalších minimálně 200 jich vstoupilo do služeb britské armády. Některé zdroje odhadují i vyšší počty, neboť řada potřebných dokumentů stále ještě podléhá ochraně osobních údajů. A naše ženy sloužily také na Středním východě. Zde se historikové dostali k číslu 120, ale pravděpodobně není konečné.
Mezi naše nejvýraznější osobnosti II. světové války patřila kapitánka Edita Zochovická, která působila právě na Středním východě. Původním povoláním zubní laborantka z Nového Města nad Váhom, odešla ještě před válkou do Palestiny. Po jejím vypuknutí pracovala pro britský cenzurní úřad v Jeruzalémě a tam vstoupila do takzvaných Britských ženských pomocných sborů. Spolu s ní sloužily v této jednotce desítky dívek a žen z Československa. Po absolvování výcviku řízení nákladních automobilů byla Edita převelena na africkou frontu do Egypta.
Po roce služby úspěšně ukončila důstojnický kurz a stala se první československou ženou, která za II. světové války získala důstojnickou hodnost. Poté byla jmenována do funkce velitelky čety československých řidiček. Jejím úkolem bylo zajišťovat dopravu vojenského materiálu z přístavů u Rudého moře. V průběhu války byla povýšena do hodnosti kapitána.
Po jejím skončení se vrátila do Československa, obdržela několik státních vyznamenání a medailí a díky svým jazykovým znalostem začala pracovat na ministerstvu zahraničí. Jenže přišel nechvalně proslulý osmačtyřicátý a s ním komunistický převrat. Z ministerstva ji vyhodili, neboť nové vládnoucí garnituře se nehodila do krámu kvůli svému působení ve spojenecké armádě.
Nikdo nebral v potaz její válečné zásluhy, pracovala na podřadných pozicích a dostala se i do hledáčku komunistické tajné policie. To ji přivedlo k rozhodnutí opustit republiku. V roce 1968 se jí podařilo spolu se synem emigrovat do Jugoslávie, odkud se dostala do Švýcarska.
Zde konečně mohla žít podle svých představ. Do své rodné země se již nevrátila a zemřela v roce 2007 v požehnaném věku 93 let.
Další ženou, důstojnicí ve službách armády za II. světové války, byla vojenská lékařka Berta Golová, rodačka z Ostravy, která se stejně jako Edita Zochovická, zapojila do bojů na Středním východě a rovněž absolvovala kurz řízení nákladních automobilů.
V roce 1944 byla na vlastní žádost převelena ke Královské lékařské armádní službě. Dosáhla rovněž hodnosti kapitánky. Po válce se vrátila do Československa a živila se jako překladatelka válečné literatury. O jejím poválečném životě je známo velice málo, nevíme ani, kdy zemřela.
Jak jsem se zmínila v úvodu, mnoho našich žen působilo za války i ve Velké Británii. Jednou z nich byla Hana Vogelová, která pracovala jako administrativní síla a tlumočnice v Britském královském letectvu (RAF), konkrétně u československé 311. bombardovací perutě. Mnoho dalších žen z Československa působilo v Anglii v takzvaných Ženských pomocných leteckých sborech například jako telefonistky, telegrafistky i při údržbě letounů a komunikační techniky.
A ještě se podíváme na východní frontu, kde bojovalo nejvíce našich žen. Například snajperka a parašutistka Vanda Biněvská. Do válečných bojů v jednotce generála Svobody se zapojila teprve jako sedmnáctiletá společně s rodiči i sourozenci.
Původně měla být zařazena jako zdravotnice, ale nakonec se z ní stala vynikající snajperka, která prošla se svojí jednotkou i bitvou u Sokolova. Po absolvování parašutistického výcviku se aktivně účastnila Slovenského národního povstání. Poté se přidala k partyzánům. Ke konci války ji zatklo gestapo a skončila v těžkém žaláři. Nějakým zázrakem se jí ale odsud podařilo uprchnout.
Po skončení války ještě několik let působila v československé armádě, z níž byla uvolněna na vlastní žádost v roce 1951 v hodnosti kapitánky. Zemřela o 40 let později ve věku 65 let.
Na závěr si představíme ještě jednu snajperku, také z východní fronty. Je jí Marie Ljalková-Lastovecká, která jako jediná z našich žen, bojujících ve II. světové válce, obdržela za své zásluhy nejvyšší státní vyznamenání, Řád bílého lva.
K formující se československé jednotce se přidala společně se svým manželem v Buzuluku a odtud s 1. československým armádním sborem došla přes Sokolovo a Duklu až do Československa.
Po skončení války zůstala u armády jako lékařka a dlouhá léta působila ve vojenských nemocnicích v Praze a Brně.
V roce 1990 byla povýšena do hodnosti plukovníka ve výslužbě. Nositelka několika státních vyznamenání zemřela v roce 2011 ve věku 90 let.
To byly příběhy několika statečných žen, které si prošly válečným peklem i těch neméně odvážných v pozadí, bez nichž by se vojenské útvary v bojích neobešly. Věřme, že žádné další již nepřibudou, válečné vřavy zůstanou navždy minulostí a v celé Evropě zavládne brzy trvalý mír.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://www.avcr.cz/cs/fotoreportaze/Skryte-bojovnice-pribehy-zen-ktere-se-aktivne-zapojily-do-druhe-svetove-valky/
https://plus.rozhlas.cz/i-zeny-chtely-na-frontu-cechoslovacky-ve-vojenskych-jednotkach-za-2-svetove-8748883
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/skryte-hrdinky/r~055e65a238e611ec878fac1f6b220ee8/
