Článek
No, nebyla to žádná láce. Kupříkladu v roce 1984 jsem za dvanáctidenní pobytový letecký zájezd k moři do Bulharska dala 12 tisíc korun. Podotýkám, že za pobyt pro jednu osobu ve čtyřhvězdičkovém hotelu s polopenzí. A to byly tenkrát minimálně čtyři platy středního managementu (řečeno současnou terminologií). Ano, dostali jsme v letadle oběd na porcelánu, jedli příbory z nerezu a pili ze skla. Ale stejně to byla darda! Až si zase někdo bude stěžovat, že je dnes všechno drahé, tak dovolené to rozhodně nejsou.
A ještě dražší byly zájezdy na pobřeží Jadranu do tehdejší Jugoslávie, dnes Slovinsko, Chorvatsko a Černá Hora. To byl takový napůl západ a ne každému se poštěstilo tam vycestovat. Kdo měl sebemenší politický škraloup, neměl šanci. A ten opravdový západ? Tak na ten mohla většina z nás rovnou zapomenout, stejně jako na vzdálenou exotiku.
Cestovat do zahraničí jsme tehdy mohli jako účastníci hromadných zájezdů cestovních kanceláří, které se daly spočítat na prstech jedné ruky. Prim hrál Čedok, který jako jediný z nich existuje dosud, dále Rekrea, Autoturist, Sportturist a CKM = Cestovní kancelář mládeže. Další možností, z těch několika málo, byl výjezd do ciziny na pozvání. Ovšem pozor! Ne, že by vás pozval kamarád, musel to být někdo z příbuzenstva s trvalým pobytem v té konkrétní zemi. V případě takzvaného kapitalistického bloku se jednalo o složitý a zdlouhavý proces ověřování. A ne vždy byl završen úspěchem. Ještě menší šanci vycestovat do zemí zaslíbených za ostnatým drátem jste měli na tzv. devizový příslib. Každý žadatel musel projít přísnou lustrací a jakmile se tehdejším mocipánům nelíbil, mohl si nechat o pobytu v devizové cizině jedině tak zdát.
Pokud se nám poštěstilo a obdrželi jsme to správné razítko, vyskytl se další problém, finance. Částka v tvrdé měně (tehdejší západní marky, dolary, libry….), kterou jsme si mohli oficiálně směnit a vyvézt, byla vskutku směšná a v cizině nám stačila akorát tak na použití WC. A tu přicházeli ke slovu takzvaní veksláci, kteří prodávali západní měnu na černo a samozřejmě podstatně dráž, než byl oficiální kurz. Ale co, když jsme chtěli poznat život na druhé straně železné opony, přimhouřili jsme oči nad nekalými praktikami překupníků a byli rádi, že existují.
Pak už zbývalo jediné: Najít pro těžce nabyté bankovky tu nejlepší skrýš, aby ji strážci zákona alias celníci na hranicích nenašli. Někteří domácí kutilové si skrýše v autě v podobě tajných šuplíků či dvojitých koberečků i vyráběli. Také na zpáteční cestě jsme řešili otázku, kam s nimi. Ne s penězi, ty už jsme žádné neměli, ale s věcmi, které jsme si za ně pořídili. A to bylo ještě složitější. Zkrátka, byl to adrenalin, který mladá generace nezná, ale zažít znovu bych ho rozhodně nechtěla.
Kdo po západu či exotice netoužil nebo nechtěl absolvovat tuhle anabázi, volil často dovolenou pod stanem v některém z našich kempů. V 80. letech minulého století nejvíc frčelo Lipno, Rozkoš, Mácháč a Zemplínská šírava na východním Slovensku. Ano, tenkrát byla naše. A kdo neměl na moře nebo ho odradila dlouhá cesta, jel k maďarské velké louži, jezeru Balaton. Jak jinak než autem. A s papírovou mapou na klíně, neboť tenkrát jsme ještě neměli nejmenší tušení, že v budoucnu bude existovat nějaká GPS navigace a velký bratr Google nás bude sledovat na každém kroku.
Jezdit podle papírové mapy bych snad ještě zvládla, i když by mi chyběly aktuální informace o uzavírkách, dopravních nehodách či měření rychlosti. Ale co si už vůbec nedovedu představit? Cestovat v autě bez klimatizace. Jak jsme to mohli vydržet? Asi nebyla taková vedra ani tak hustý provoz, tudíž rozpálené silnice. Anebo jsme dnes zkrátka jen zhýčkaní.
A také si již nedovedu představit, že bychom byli v cizině bez spojení s naší domovinou a přáteli. V době předdigitální to bylo běžné. Když jsme poslali domů pohlednici od moře, vrátili jsme se dřív, než došla, a mám dojem, že dnes by to bylo stejné. Absence spojení měla však i své klady: Nikdo nás nemohl z dovolené odvolat ani otravovat pracovními záležitostmi a ani my nemohli pracovat online. Tudíž jsme si dokonale odpočinuli.
A co vy, pamětníci? Jaké máte vzpomínky na dovolenou za „totáče"?
