Článek
Nevím, jak ho výstižně popsat, jelikož nesnáším vulgarismy, tak vám přináším tento příběh a obrázek si udělejte sami.
Státní bezpečnost měla po únoru 1948 prakticky neomezenou moc. Dostali se do ní sadističtí devianti, fanatičtí komunisté i bezpáteřní kariéristé, kteří by pro povýšení udělali cokoli. Spousta estébáků disponovala všemi těmito negativními vlastnostmi dohromady. Jedním z nich byl právě Bohumil Doubek, v němž se zlo doslova koncentrovalo.
Dotyčný se narodil v roce 1919, po ukončení základní školní docházky absolvoval gymnázium a začal studovat medicínu. Tu nedokončil, protože 17. listopadu 1939 zavřeli nacisté české vysoké školy. Během války se nijak politicky neangažoval a pracoval jako dělník ve fabrice. Po válce okamžitě vstoupil do Komunistické strany Československa a stal se z něj opravdu zarytý komunista, můžeme říci fanatik.
Toho si po únorovém převratu a nástupu komunistů k moci všiml jakýsi Karel Šváb, který dostal od sovětských soudruhů za úkol hledat nepřátele nového zřízení uvnitř strany. Nabídl Doubkovi spolupráci. Ten ji bez váhání přijal, stal se z něj příslušník Státní bezpečnosti a Švábova pravá ruka.
Od počátku své strmě stoupající kariéry prováděl výslechy vyšetřovaných politických vězňů a dokonce i svých bývalých kolegů komunistů. Dlužno podotknout, že přitom používal ty nejkrutější sadistické metody včetně mučení. Zkrátka, kam se hrabe středověk.
Od března 1950 pracoval na odhalování takzvaných nepřátel uvnitř strany, z čehož vyplývá, že musel mít vazby na Moskvu a důvěru rudých bratrů z východu. O pár měsíců později se stal vyšetřovatelem v nechvalně proslulé kauze s šéfem brněnské KSČ Otto Šlingem. Tento proces byl samozřejmě vykonstruovaný. A proč? Otto se nehodil do krámu sovětským poradcům, tak byl vybrán jako obětní beránek, aby nová vládnoucí garnitura ukázala svoji moc. Pro nás, kteří jsme tuto dobu perzekucí a smyšlených obvinění nezažili, je to opravdu nepochopitelné. Asi nejen já si kladu otázku, co tím chtěli papaláši dokázat?
Ale zpět k Doubkovi. Ten dostal za úkol dovést Šlinga k doznání činů, které vůbec nespáchal. A jak jinak toho docílit, než násilím a psychickým i fyzickým terorem. Šlingovi a dalším souzeným v této kauze byl odpírán spánek, museli být celé dny na nohou, nesměli ani sedět. Na denním pořádku bylo bití, ponižování a mučení. Není divu, že často z vyčerpání kolabovali.
A když ani tyto „vyšetřovací“ metody nezabíraly, došlo na vyhrožování, že bude ublíženo jejich rodinným příslušníkům včetně dětí. Pak se nedivte, že nespravedlivě obžalovaní, kteří se proti zákonu ničím neprovinili, se pod takovýmto tlakem přiznali k činům, které nikdy nespáchali.
Doubkovi to však nestačilo, brousil si zuby na samotného generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, tedy hlavního komunistického bosse. Při jeho výslechu v pražské ruzyňské věznici použil opravdu ty nejbrutálnější metody, jelikož se tohoto nejvyššího funkcionáře potřebovala nová vláda v čele se Sovětským svazem na věčné časy, také rychle zbavit. A jak myslíte, že to dopadlo? Rudolf Slánský přiznal opravdu všechno. Ano, všechno, co neudělal. Takové byly cíle nechvalně proslulé StB.
Říkalo se, že estébáci byli horší než Gestapo. Nacistům stačilo, když se obvinění přiznali k činům, které spáchali. Komunistická státní bezpečnost dovedla těmi nejtrýznivějšími metodami nespravedlivě stíhané tam, kde je potřebovala mít. A vůbec nezáleželo na tom, že žádný trestný čin nikdy nespáchali.
A tak Rudolf Slánský stanul v listopadu 1952 před soudem, kde přiznal, že jako nepřítel komunismu a státního zřízení vytvořil protistátní spiklenecké centrum a dokonce mu šéfoval. Samozřejmě nic z toho vůbec nebylo pravda. V těchto vykonstruovaných případech bylo odsouzeno 11 nevinných lidí k trestu smrti, který byl vykonán. A největší podíl na tomto svinstvu nesl právě Bohumil Doubek.
A podržte se! Za přípravu procesů z Rudolfem Slánským a dalšími „nepohodlnými“ soudruhy obdržel tenhle odporný sadista státní vyznamenání Řád republiky a finanční odměnu ve výši 30 tisíc korun. To byly tenkrát obrovské peníze, průměrný plat v té době nedosahoval ani jedné tisícovky.
Po skončení těchto procesů požádal Doubek o vyřazení z StB, ovšem jeho žádosti nebylo vyhověno. A cože tak najednou, že by se dal na dobrou cestu? Ale kdepak, jen se k němu doneslo, že někteří jeho kamarádíčkové sovětští poradci byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. A co kdyby se to nedej Bože začalo dít i u nás!
Tyran, který mučil bezbranné nevinné lidi a připravil je o život, se teď začal bát o ten svůj vlastní. No jo, boží mlýny melou, i když někdy hrozně pomalu. A tak vymyslel jinou metodu, jak opustit řady StB. Začal nezřízeně požívat alkohol a v roce 1954 konečně dosáhl svého. Estébáci ve svých řadách notorika opravdu nechtěli a vyhodili ho.
A došlo i na zatčení, ale až o tři roky později. Nakonec byl odsouzen k devíti letům odnětí svobody za nezákonné vyšetřovací metody. Teď bychom si mohli říct: Konečně spadla klec. Kdepak, pobyl si v kriminále jen pár měsíců a ještě téhož roku byl na základě intervencí soudruhů kolegů propuštěn na svobodu. To je síla, co?
Člověk, který patřil k nejkrutějším vyšetřovatelům StB, zemřel pokojnou smrtí v roce 1975. Tak to u nás chodilo za vlády jedné strany.
Myslím, že tohoto brutálního sadistu ani nechcete vidět. A kdyby přeci jen ano, tak si jeho podobiznu vygooglete. Jediné dostupné foto je chráněno autorskými právy, proto ho nemohu zveřejnit.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://ibadatelna.cz/cs/slovnik/bohumil-doubek
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1204/066-075.pdf
https://youtu.be/3vTtz-h7XuE?si=b6mrAfoQpMJNG4V6
