Článek
Jenže ve skutečnosti se tento děsivý příběh odehrál trochu jinak. Pojďme si tedy nyní rozkrýt pravdu.
Tragédie, kterou se nechal inspirovat mladý student pražské FAMU Filip Renč, se stala v českoněmeckém pohraničí začátkem listopadu 1984. Jedna z chovanek ústavu úmyslně založila požár, celý objekt lehl popelem a v plamenech přišlo o život 26 dívek.
Tehdejší média se touto velice smutnou události vůbec nezabývala. Ostatně tak to za hluboké totality běžně chodívalo. Komunisté se snažili všechny tragédie, katastrofy a nehody ututlat. Jenže v tomto případě se jim to tak úplně nepovedlo. O případu se dozvěděl spisovatel a pozdější investigativní novinář Josef Klíma a začal zjišťovat fakta, která později zpracoval v knize povídek s názvem Brutalita.
A právě tato knížka se v roce 1990 dostala do rukou začínajícího scénáristy a režiséra Filipa Renče a stala se podkladem pro jeho zmiňovaný, řadou cen ověnčený film. Jenže mladý umělec si řadu faktů poupravil k obrazu svému. Například poměry v ústavu popisuje jako peklo na zemi. A tamější vychovatelky vykreslil jako despotické semetriky a nejkrutější bytosti pod sluncem, které své svěřenkyně dennodenně týrají fyzickými tresty. Ošetřovatelky ve filmu dopují klientky sociálního zařízení obrovským množstvím uklidňujících léků a když se tato metoda míjí účinkem, sprchují je ledovou vodou, přivazují k topení nebo je šoupnou k mrtvole.
Do tohoto prostředí se omylem dostává křehká dívka Marika, která do ústavu nepatří, není mentálně ani fyzicky postižená. Snaží se na chybu sociálních pracovníků upozornit a když ji nikdo nevyslyší, rozhodne se skoncovat s ústavem tím, že ho zapálí. K tomu, že celý objekt vyhoří do základů, přispějí i hasiči, kteří nejeví ani nejmenší snahu požár uhasit.
Tolik umělecké ztvárnění. A teď se podíváme, jak to bylo doopravdy.
Velkým problémem nejen krušnohorského, ale i dalších tehdejších ústavů sociální péče, byl značný nedostatek peněz a personálu. V poválečných letech v takovýchto zařízeních pracovaly většinou řádové sestry, které braly svoji práci jako poslání od Boha a o své svěřenkyně se příkladně staraly. V 70. letech byly nahrazeny civilními vychovatelkami a ošetřovatelkami. Konkrétně na Měděnci pracovaly na těchto pozicích vesměs mladé ženy do 30 let a dlužno dodat, že se opravdu snažily. Jenže v tak malém počtu se to nedalo zvládat.
Ano, jejich svěřenkyně opravdu užívaly uklidňující léky, ale ty jim předepisovali lékaři, nikoliv ošetřovatelky, ty jen dělaly svoji práci. A že občas použily pouta? Ano, plnily příkazy svých nadřízených, neboť jim to ukládaly předpisy, které stvořil a schválil někdo nahoře. A že si chovanky mohly pohrávat s nebezpečnými nástroji nebo byly umisťované k mrtvolám, tak tu už byl výplod scénáristovy a režisérovy bujné fantazie.
Místo děje vypadalo ve skutečnosti také úplně jinak. Nebyla to žádná oprýskaná ponurá budova, nýbrž velmi pěkný prosluněný dům s upraveným okolím, jak vzpomínají pamětníci.
A nyní se dostáváme k hlavní hrdince. Dívka, která se jmenovala Eva Kováčová a opravdu mezi mentálně postižené nepatřila, byla ve filmu vykreslena také úplně jinak. Nebyla to žádná křehotinka, ale odmala trpěla psychickými problémy. Ostatně, není divu, neboť prakticky od narození byla týraná vlastní matkou a záhy se ocitla v kojeneckém ústavu. Později ji sociální úřad opět svěřil do péče matky a ta v jejím týrání pokračovala s ještě větší intenzitou.
Toto kruté zacházení mělo neblahý vliv na Evinu psychiku, ale jinak byla velice inteligentní. Asi se ptáte, proč tedy skončila v ústavu pro mentálně handicapované. Tak to nevyšťoural ani Josef Klíma, takže to zůstane patrně navždy tajemstvím.
Eva proti umístění v ústavu protestovala, věděla, že tam nepatří. A tak si vybíjela zlost na ostatních dívkách, které se nemohly bránit. Třeba jim rozbíjela věci. Bezmocní lidé občas dělají nesmyslné věci a zoufalé činy. Tak to chodí i v běžném životě, nejen v ústavu.
Eva se několikrát pokusila i o útěk. Zda ji za trest opravdu přivazovali k topení, už asi nikdo nezjistí. Ale co je naprosto jasné, personál věděl, že dívka do tohoto ústavu nepatří a nikdo to neřešil.
A pak se to stalo: V noci z 1. na 2. listopadu 1984 Eva zapálila skříň v 1. patře, respektive noviny v ní. Oheň se velice rychle rozhořel a požár se rozšířil do celé budovy. K tomu přispělo několik zarážejících faktů. Jednak ho personál neměl čím hasit, jelikož hasicí přístroje byly nefunkční a co je opravdu absurdní, vychovatelky neměly k dispozici ani jeden telefon, aby zavolaly hasiče. Všechny kanceláře, kde byly telefonní přístroje, byly zamčené. Údajně proto, aby je pracovnice v době nepřítomnosti vedení nemohly zneužívat k soukromým hovorům. Chápete to? Na konci světa daleko od civilizace v zařízení, kde pečují o mentálně handicapované?
Jedna z ošetřovatelek tak musela běžet až do poměrně vzdálené vsi, aby zavolala pomoc. Když hasiči konečně přijeli, stejně tam nebyli téměř nic platní. Na místo jako první dorazili členové dobrovolné hasičské jednotky, kteří neměli potřebné vybavení jako například ohnivzdorné obleky a dýchací přístroje. A nejen to, v místě nebyl ani žádný zdroj vody, který by mohli použít, museli pro ni jezdit s cisternami. Když dorazili profesionálové, nebylo prakticky již co hasit.
Evakuaci osob značně komplikoval i fakt, že řada chovanek byla imobilní a většina z nich na tak nízké mentální úrovni, že vůbec nechápaly vážnost situace a jakmile je personál vyvedl na chodbu a snažil se je dostat ven, vracely se zase zpátky. Nutno dodat, že s evakuací pomáhala i Eva. Kdoví, co se jí v tu chvíli honilo hlavou.
Největším hrdinou této tragické události byl bezesporu číšník z nedaleké hospody, který vynesl z hořící budovy 15 dívek. Bohužel, 26 klientek ústavu takové štěstí nemělo, plameny je nadobro pohltily.
Eva se k činu po několika dnech vyšetřování a výslechů doznala a byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Z pardubické věznice se dostala na svobodu po dlouhých devíti letech, v roce 1993. Kromě pachatelky byly k nepodmíněným trestům odsouzeny i dvě vychovatelky. Ty podle názoru mnohých odborníků skončily ve vězení neprávem. Odsouzeni měli být jejich nadřízení, neboť tyto ženy pouze plnily své pracovní povinnosti, které jim ukládaly tehdejší nesmyslné předpisy a ředitel ústavu. Mimochodem, ten souzen nikdy nebyl.
Eva po návratu z výkonu trestu změnila pohlaví a stal se z ní René. Ovšem její nebo jeho chování přílišné změny nedoznalo. Několikrát se pokusil(a) o sebevraždu, zapálila byt a v roce 2014, tedy třicet let po tragédii na Měděnci, ukončila svůj nešťastný život skokem pod vlak.
A tím končí smutný příběh jedné psychicky nemocné ženy, o jejíž stav se nikdo nezajímal, tím končí to skutečné Requiem pro panenku.
V článku použity informace z těchto zdrojů:
https://www.dotyk.cz/magazin/requiem-pro-panenku-skutecny-pribeh-30000827.html
https://www.denik.cz/krimi/chomutovsko-zasahl-tragicky-pozar-take-pred-36-lety-20200119.html
https://youtu.be/M6bowsT8JTA?si=EKKicaVVD2SxogpI
