Článek
Na více jak dvě stě mých reakcí na pracovní inzeráty odpovědělo pouhých 15 firem. A všechny odpovědi byly, jak říkávala moje babička, na jedno brdo: Děkujeme za váš zájem, ale dali jsme přednost vhodnějšímu uchazeči.
A myslíte, že si pomůžete, když ve svém curriculum vitae neuvedete datum narození? Vůbec ne. Jste-li aktivní na sociálních sítích tak jako já, „detektivové“ z personálního si váš věk najdou. Pokud jste za sebou dosud žádnou digitální stopu nezanechali a na fotce vypadáte o dvacet let mladší, tak vás třeba i pozvou k přijímacímu řízení. Ale tím to končí, neboť tam budete hrát v komparsu.
Že by vám práci sehnal pracák? Tak s tím nepočítejte, i když se tak tváří. Dokonce vám nabídne speciální program pro uchazeče o zaměstnání 55+ s honosným názvem „Věk není překážkou“. Taky jsem se do něj přihlásila, ovšem jaksi nesplnil mé očekávání.
A v čem spočívá? Místo k jedné úřednici chodíte ke dvěma. Ta první vám vyhledává volná pracovní místa v databázi úřadu práce stejně jako všem uchazečům o zaměstnání bez rozdílu věku. A ta druhá vám hledá volné pozice na různých pracovních internetových portálech a v dalších volně přístupných databázích. To si drtivá většina z nás, troufám si tvrdit 99%, může najít sama. Máme přinejmenším chytrý telefon a na počítači jsme pracovali již v době, kdy někteří referenti pracovního úřadu ještě ani nebyli na světě.
Nabízí se další zdánlivá možnost, jak najít pracovní uplatnění v předdůchodovém věku, rekvalifikace. Ale neradujme se předčasně. I tady totiž narazíme. Můžeme se přeškolit na nedostatkové profese, například počítačového programátora, grafika či pečovatelku v sociálních službách. Záměrně jsem neuvedla přesný název, který zní „sociální pracovnice“, neboť tak se dříve říkalo úplně jiné profesi, kterou vám na úřadu práce rozhodně nenabídnou.
Rozsah kurzů bývá obvykle deset pracovních dnů po osmi vyučovacích hodinách. Za tu dobu by se programovat či vytvářet počítačovou grafiku na profesionální úrovni nenaučil ani génius. A ošetřovatelská, značně nedoceněná a finančně podhodnocená práce, vyžaduje kromě psychické odolnosti i velmi dobrou fyzičku, což v 60 letech každý nemá.
Ovšem největší zádrhel při rekvalifikaci najdeme jinde. Po jejím absolvování vás stejně nikde nevezmou, maximálně na tu ošetřovatelku. Vždy dají přednost uchazeči s plným vzděláním a praxí, nikoliv „rychlokvašce“ z kurzu. Takže budete mít akorát tak další glejt do vaší bohaté sbírky.
Tak co nám zbývá, pokud nechceme živit agentury a pracovat na směny v montovně? Kvůli tomu jsme přeci nestudovali. Podnikat, žít z úspor nebo žebrat o dávky. Ovšem první možnost se v době, kdy stát hází živnostníkům klacky pod nohy, nejeví úplně ideálním řešením. To nejsou zrovna růžové vyhlídky ve zralém věku a po téměř čtyřiceti letech praxe, že?
