Článek
Naši potomci absolutně nechápou, že v hluboké totalitě nebyly běžně k dostání banány, pomeranče, mandarinky… Tedy pokud jste neměli známého zelináře a nenechal vám je pod pultem. Zato jablka a brambory byly za pár haléřů a tuzemské provenience. Jablka se sice tak neleskla, ale voněla a brambory měly chuť! Neměli jsme v zimě čerstvé jahody, zato křupavé rohlíčky po celý rok a potraviny bez éček. Kdo chtěl sehnat kvalitní maso, například zadní hovězí nebo libové vepřové, musel si přivstat a čekat ve frontě před řeznictvím, až otevřou. Když měl štěstí a dostalo se na něho, bylo však zaručeně čerstvé, žádné vakuované či několikrát rozmrazované. Tím pádem jsme si potravin víc vážili a nikdy žádné nevyhazovali. Případné zbytky recykloval soused přes prase.
A že byla nedostatkovým sortimentem i jízdní kola a první barevné televize, tomu také mladá generace nevěří. Když jsme u těch magických obrazovek, tak ještě jedna myšlenka: Nezírali jsme večer co večer na příběhy imaginárních hrdinů nekonečných a mnohdy stupidních televizních seriálů, ale scházeli se s přáteli, bavili se, zpívali při kytaře a v létě u táboráku. A téměř každou sobotu vyráželi na taneční zábavu, kde hrála živá muzika.
Jako děti jsme taky sbíraly známky, pohledy, chodily za korunu do kina a za bůra na nejdražší pouťovou atrakci. Ano, neměli jsme mobily, počítače ani profily na sociálních sítích, zato spoustu opravdových kamarádů, s nimiž jsme podnikali dobrodružné výpravy do lesů, skal i k vodě. Taky skákali gumu, hráli vybíjenou i „bojové“ hry. A když nás večer rodiče naháněli domů, smlouvali jsme: „Ještě chvíli, ještě je vidět.“ Měli jsme věčně odřená kolena, roztrhané tepláky a hlínu ve vlasech. Zato ani deko nadváhy a nuda pro nás bylo cizí slovo. Na rozdíl od dnešní mládeže, která se mnohdy bezcílně poflakuje po ulicích nebo hledá WiFi a tupě zírá do svých phonů na sídlištních lavičkách. Jo a do školy jsme chodili pěšky a přespolní jezdili autobusem.
Dokonce i k moři jsme se čas od času vypravili, tedy pouze do tak zvaného východního bloku a ti šťastnější i do zemí bývalé Jugoslávie. Takový letecký zájezd třeba do Bulharska byl v 80. letech minulého století stejně drahý jako dnes, což byla při tehdejších platech kolem 3.000 Kč docela darda. Ale v letadle jsme dostali kompletní oběd či večeři včetně předkrmu a aperitivu, na talíři a s příbory z nerezu. Taky nebyla letoviska tehdy tak rušná a mohli jsme si vychutnávat přímořskou atmosféru v téměř rodinném duchu. Nejezdili jsme na dovolenou kvůli all inclusive ve stylu sněz, co se do tebe vejde, i kdyby ti mělo být špatně, nýbrž za pohodou a relaxací.
A když se někdo dostal na západ, jak se říkalo kapitalistickým zemím a přivezl nám, přesněji řečeno propašoval přes hranice třeba elpíčka (pro nepamětníky předchůdce cédéček) s tehdejšími největšími hity nebo dokonce trička se světoznámými kapelami, byli jsme šťastni jako kdybychom vyhráli první ve sportce. A což teprve, když jsme sehnali takové skvosty jako například džíny z Tuzexu! Mimochodem, vydržely mi dvacet let! Dnes si můžeme koupit, na co si vzpomeneme, ale určitě z toho nemáme takovou radost.
Za vlády jedné strany jsme museli držet pusu a krok a nemohli nahlas vyslovit svůj názor, pokud se neslučoval s tehdejší ideologií. Dnes můžeme, ale většinou to není nic platné.
Za našich mladých let měl každý kde pracovat, bydlet i kam chodit k zubaři. Doba nebyla tak hektická, protože nebylo, kam se hnát. Neměli jsme nic, ale měli jsme k sobě blíž.
