Článek
Jenže tato komunistická zvěrstva se děla téměř po čtyři desetiletí a jména mnoha obětí zůstala utajena.
Jedním z nich je i hrdina dnešního příběhu Josef Römer, který se nikdy nedopustil žádného trestného činu a přesto byl komunistickým režimem odsouzen jako těžký delikvent. Zkrátka, tehdejší vládní garnitura potřebovala obětní beránky, aby ukázala lidu, kdo je v zemi pánem. A takoví lidé jako byl Josef, se jim náramně hodili do krámu. Tak si pojďme povědět, kdo to vlastně byl a proč byl komunistům trnem v oku.
Josef Römer spatřil světlo světa 7. října 1955 ve Zlíně, který se za hluboké doby totalitní nazýval Gottwaldov. Jeho otec byl učitelem na odborném učilišti a matka pracovala v obuvnické firmě Svit. Odtud byla v roce 1968 „odejita“, jelikož veřejně dávala najevo svůj nesouhlas se vstupem okupačních vojsk na naše území.
Josef od dětství miloval koně a věnoval se jezdeckému sportu. Tento obor i vystudoval na zemědělské škole v Kladrubech nad Labem. Jelikož nehodlal dva roky sloužit vlasti, nastoupil do stavebního podniku IPS (Inženýrské a průmyslové stavby) Praha na stavbu sídliště Ďáblice. Muži, kteří budovali pražský panelákov, totiž měli zkrácenou povinnou vojenskou službu na pouhých pět měsíců.
Kromě koní miloval Josef rockovou hudbu. Ještě za svého působení v Kladrubech pořádal diskotéky, později se naučil hrát na bicí a coby bubeník působil v několika kapelách. Aby se zdokonalil v angličtině, která k rockové muzice neodmyslitelně patří, navštěvoval pravidelně knihovnu při americkém velvyslanectví v Praze, kde si mohl půjčovat západní knihy a časopisy, které byly v tehdejším socialistickém Československu prakticky nedostupné. Dokonce se osobně seznámil s americkým velvyslancem.
Jelikož chtěl mít jistotu, že nedělá nic nekalého, dotázal se na kompetentních místech a bylo mu řečeno, že půjčování literatury v knihovnách při zahraničních ambasádách, je naprosto legální.
Prostřednictvím literatury zpoza železné opony zjišťoval, že skutečný život v kapitalistické cizině se diametrálně liší od toho, jak ho popisuje komunistická propaganda. Začal tedy uvažovat o emigraci a podnikat první kroky k uskutečnění svého snu o životě ve svobodné zemi. Sehnal si zaměstnání na ruzyňském letišti, neboť se domníval, že jako obslužný personál může nepozorovaně proniknout do letadla, ukrýt se například v zavazadlovém prostoru a snadno se tak dostat na západ.
Se svým záměrem se svěřil matce a také kamarádům, o nichž si myslel, že jim může stoprocentně důvěřovat. Bohužel, zanedlouho se přesvědčil o opaku. A nejen to, v roce 1977 si ho vzala na mušku státní bezpečnost. Jednak „spolehliví“ kamarádi estébákům vyklopili Josefův záměr a také k tomu přispěla Charta 77, respektive následující událost s ní spojená.
Začátkem ledna 1977 bylo v zahraničních a samizdatových médiích zveřejněno prohlášení Charty 77, v němž tato občanská iniciativa kritizovala politiku a mocenskou úlohu tehdejšího komunistického režimu, zejména nedodržování lidských a občanských práv a svobod. Komunističtí pohlaváři okamžitě vyrazili do boje proti „parazitům“ ve společnosti masivní politickou kampaní. Signatáři Charty 77 byli tvrdě potrestáni a ve všech firmách byli zaměstnanci nuceni k veřejnému odsouzení Chartistů a jejich názorů podepsáním petice, takzvané anticharty.
Nejinak tomu bylo i na letišti v Ruzyni, kde pracoval Josef Römer. Konala se zde odborová schůze, která měla, jak jinak, než jednoznačně, prohlášení Charty 77 odsoudit. A Josef jako jediný požadoval po vedení, aby přítomným nejprve text Charty přečetli, neboť lidé nemohou odsoudit prohlášení, které neznají. Je to naprosto logické, když se má člověk k něčemu vyjádřit, respektive to rovnou odsoudit, musí nejprve vědět, o co kráčí.
Ano, dnes se nám to zdá naprosto logické, ale za soudruhů s logikou nikdo daleko nedošel, ani Josef. Ten jen druhý den do práce a tam už na něj čekali estébáci. A proč? Protože si dovolil vznést námitku a chtěl být seznámen s obsahem prohlášení, které se v žádných oficiálních médiích nesmělo publikovat ani jinak šířit. A to z jednoduchého důvodu, téměř všichni by s textem souhlasili a papaláši by měli po žížalkách.
Příslušníci nechvalně proslulé StB Josefa drželi čtyři dny zcela bezdůvodně na vyšetřovně v Bartolomějské a snažili se z něho doslova vymlátit přiznání k něčemu, co vůbec nespáchal. Mladého muže, který se proti ničemu neprovinil, byli, týrali a dokonce přivazovali k topení. A v krutém zacházení pokračovali i po převozu do vazební věznice, kde si pobyl dva a půl roku. Fyzický i psychický nátlak včetně mučení byl naprosto běžnou „vyšetřovací metodou“ komunistické státní bezpečnosti.
Josef se dlouho domníval, že došlo k omylu, vždyť přece nespáchal žádný trestný čin, tak nemůže být odsouzen ani vězněn. Jenže to ještě neznal estébácké praktiky a netušil, že se v nejbližších dnech stane obětí vykonstruovaného soudního procesu, v němž bude odsouzen za údajnou přípravu opuštění republiky a ohrožení letového provozu. Opravdu nevím, čím mohl ohrozit letový provoz. Trestným činem byl nedovolený odchod ze země a jak víme, Josef nikam neodešel ani se o útěk nepokusil.
Dalším vykonstruovaným obviněním bylo údajné prozrazení vojenského tajemství. Jakého konkrétně, nebylo nikde specifikováno. A také za vyzvědačství byl mladík odsouzen. Úhrnem vyfasoval 13 let odnětí svobody a přitom ve skutečnosti vůbec žádný trestný čin nespáchal. To je síla, co?
Jak takový komunistický kriminál, zvláště v případě politických vězňů, vypadal, si asi ani nedovedeme představit. Vězni byli týráni, pracovali v nelidských podmínkách a bydleli v přeplněných celách. S dnešními nápravnými zařízeními, připomínajícími hotely, se ty tehdejší absolutně nedají srovnávat.
Do valdické věznice nastoupil čtyřiadvacetiletý mladý muž v roce 1977 a na svobodu se dostal po dlouhých třinácti letech, v lednu 1990 na základě prezidentské amnestie. Stalo se tak pouhé tři měsíce před uplynutím jeho trestu.
O případ Josefa Römera se ještě za hluboké totality začali zajímat disidenti i Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných, ale proti komunistickým mocipánům a soudům nic nezmohli.
Zda byl nespravedlivě vězněný hrdina našeho příběhu náležitě odškodněn, se mi zjistit nepodařilo. I kdyby tomu tak bylo, 13 zmařených let mu ani ta sebevětší suma nenahradí.
A pokud chcete vidět, jak Josef Römer vypadal či vypadá dnes, můžete si jeho foto vygooglit. Já zde jeho podobiznu zveřejnit nemohu, protože veškeré dostupné snímky jsou chráněny autorskými právy.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/pribehy-20-stoleti-pamet-naroda-josef-romer_1911032047_elev
https://hlidacipes.org/komuniste-ho-nespravedlive-veznili-trinact-let-nikdo-mi-nenamluvi-jak-to-bylo-tehdy-hezke-rika/
Charta 77 - Aktuálně.cz https://share.google/BNcpxi7pXOqJl0jnG
