Článek
Jako například včera. Jdu si o polední pauze pro svačinu do obchodu naproti přes ulici. Stojím ve frontě u kasy a vtom padne rána jako z děla! A ne jedna, hned několik. Naštěstí nejsem svědkem loupežného přepadení naší večerky, to jen spěchající seniorka se dvěma nákupními košíky (vozíky tu z důvodu stísněného prostoru nevedou), neodhadla velikost manévrovacího prostoru v úzké uličce a shodila konzervy se psím žrádlem. A ještě se rozčiluje, že za to nemůže, protože byly příliš na kraji.
Při tom se odhodlaně žene kupředu a nezastaví ji ani mladý brigádník, který jde konzervy vracet zpět do regálu. Naopak, dáma nabírá rychlost, neboť se zdržela a zpoždění musí dohnat. A vůbec si nevšimla, že právě smetla malého školáka a vyrazila mu z rukou nákup - kornout se zmrzlinou. Ten se rozplácl na podlahu a potřísnil kolem stojící zákazníky včetně mě. Naštěstí mám kraťasy a nohy si utřu, to paní z městského úřadu takové štěstí nemá, zmrzlina končí na jejich šatech. Takže další pohroma!
Chlapec si došel pro novou zmrzku a způsobně se zařadil do fronty za mě. Ale milá seniorka zběsile pokračuje v útoku na bránu, rozumějme kasu, hocha předbíhá a rve se přede mne. Kampak, paní? Táži se zdvořile a podotknu, že fronta končí za chlapcem. „Ale já spěchám a vy toho máte málo, tak mě snad pustíte, né?“ Odpoví rázně, ale já se nedám. A kampak tak chvátáte, že by na autobus? Ptám se schválně, protože vím, že bydlí za rohem. „Ne, ale musím vařit!“ Tak tahle odpověď mě opravdu dostala do varu, i když to na sobě nedávám znát. Po chvíli tento nerovný boj vzdávám, neboť jsem jiné váhové kategorie a hodlám se ve zdraví vrátit zpět do pracovního procesu.
Dáma si přede mnou vykládá nákup na pás a teď už nikam nespěchá, neboť si svoji pozici vydobyla. S vítězoslavným výrazem ve tváři a postojem olympijského medailisty, se rozhlíží kolem a je jí fuk, že ostatní spěchají.
To ovšem zdaleka není konec. Když úspěšně položí na pás poslední jogurt, začne se hrabat v kabele rozměrů menšího kufru, aby posléze zjistila, že si doma zapomněla peněženku. A počne tovar skládat zpět do košíků. Vtom mi dochází trpělivost, stejně jako chlapci za mnou, kterému se zmrzlina dávno roztekla, vracím své tři nákupní položky zpět do regálů a jdu si vedle k Číňanům koupit nudle! Sice je nemusím, ale nic jiného mi nezbývá, hlady do večera nebudu. Jen nevím, kdy je budu jíst, jelikož mi polední pauza za pět minut končí.
Vidíte, a pak, že se v malém, zdánlivě ospalém městečku nic neděje! Stačí zavítat do zdejšího obchodního centra.
Milí senioři, nebýt vás, tak se tu ukoušeme nudou a nemám o čem psát. Ale měli byste zvolnit tempo. Vaření vám neuteče, to může počkat, ale na nás v práci nikdo čekat nebude. A nejen, že bychom si rádi koupili něco k snědku, ale také to stihli v poledne zkonzumovat. Restauraci v dosahu nemáme a že si můžu nosit oběd z domova? Kastrůlkovou metodu nevedu, neboť na nějaké vyváření nemám na rozdíl od vás čas. Jdu totiž z práce do práce.
