Článek
Tak hustou a perfektně značenou síť turistických tras nenajdete v žádné jiné zemi na světě. Měří úctyhodných 43 578 km. Kdybyste chtěli projít všechny značené cesty pro pěší, ušli byste více než na túře kolem planety Země po rovníku. Pro úplnost, délka rovníku činí 40 075 km.
A představte si, že jednomu pánovi se to prý skoro povedlo. A sice poslednímu československému předsedovi vlády a českému ministru Janu Stráskému, který byl od mládí vášnivým turistou a dlouholetým předsedou Klubu českých turistů. Údajně prošel, až na pár výjimek, všechny české značené turistické trasy.
Než si řekneme, co jednotlivé barvy znamenají, podíváme se na chvíli do historie. První trasa na českém území, avšak značená německými spolky, vznikla kolem roku 1884 v Beskydech. O pět let později dobrovolníci vyznačili první trasu Klubu českých turistů. Vedla ze Štěchovic u Prahy ke Svatojánským proudům a byla dlouhá osm kilometrů. Zpočátku se pro značení používala pouze červená barva. Na křížení cest ale nastával zmatek, proto se začalo značit také modrou barvou a od roku 1916 i zelenou a žlutou. Značené trasy rychle přibývaly a v roce 1920 dosáhly délky 25 tisíc kilometrů, před druhou světovou válkou už 40 tisíc. V 50. letech minulého století bohužel přišla krize, neboť v době budování socialismu patrně nebylo záhodno budovat a udržovat turistické trasy, neprováděla se obnova značení a mnoho z nich zaniklo. Naštěstí s pádem komunismu přišla velká změna k lepšímu, značení bylo obnoveno a přibyly další cesty v bývalých vojenských prostorech a v léta nepřístupném pásmu při naší „západní“ hranici.
A nyní se dostáváme k významu jednotlivých barev: Červené trasy jsou hlavní tahy, řečeno motoristickou terminologií, dálnice. Vedou vesměs po hřebenech hor nebo údolími řek a překračují hranice krajů. Modré jsou také hlavní, ale spíše v krajských dimenzích. Zelené jsou na úrovni kratších okresních úseků a žluté bývají spojky a odbočky, například k pamětihodnostem či přírodním zajímavostem. Existují ale i výjimky. Podstatné je, aby se nekřížily různé trasy stejných barev.
O značky se stará kolem 1 800 dobrovolníků z Klubu českých turistů, každý má na starosti svůj úsek, který pravidelně prochází a značení se obnovuje každé 3 roky. A tento náš propracovaný systém se stal inspirací i pro další evropské země. Podle stejných značek chodí turisté na Slovensku, v Polsku (kde ke čtyřem barvám přidali ještě černou), Bulharsku, Maďarsku a německém Sasku. A před několika lety se díky českým dobrovolníkům začal rozšiřovat také na Ukrajině, zejména v Zakarpatské oblasti, kde už jsou vyznačeny stovky kilometrů tras. A na typické české turistické značky můžete narazit i v rumunském Banátu, kde od poloviny 19. století žije česká menšina.
Vzdálenosti mezi výchozími, průběžnými a cílovými body jsou u nás udávány v kilometrech, u sousedů, například v Polsku a Německu, v hodinách. To bude asi jediný rozdíl. Mně osobně víc vyhovují kilometry, ale to je spíš síla zvyku.
Kromě klasických tras pro pěší, se naše malá zemička může pyšnit rovněž 38 200 kilometry cyklotras a 3 500 km tras pro běžkaře. Klub českých turistů myslí rovněž na naše handicapované spoluobčany, každoročně roste i počet tras pro vozíčkáře. Zkrátka, co se týče pěší a cykloturistiky, jsme světovou velmocí.
Tak ať už půjdete po červené nebo žluté, šťastnou cestu a zdrávi došli!
Zdroj informací: https://kct.cz/files/_news/131841/Clanek.pdf
