Článek
Ale podobných zázraků se v historii letectví událo víc, jen jim nebyla věnována taková mediální pozornost.
Například v roce 1988 jednooký kapitán Carlos Dardano bravurně posadil na travnatý násep poblíž New Orleans Boeing 737, rovněž po výpadku obou motorů. A stroj ani pasažéři nedoznali jediného škrábnutí. O tomto případu jsem již kdysi psala.
Nyní se podíváme podrobněji na další, prakticky neznámou leteckou nehodu se šťastným koncem.
Je 20. dubna 1978, 13 hodin 39 minut a z pařížského letiště Orly vzlétá Boeing 707 společnosti Korean Air na pravidelné lince do jihokorejského hlavního města Soulu s mezipřistáním v Anchorage na Aljašce. O 97 cestujících se stará 12 členů posádky. V kokpitu velí velice zkušený kapitán Kim Chang-gyu, na postu druhého pilota mu sekunduje Cha Soon-do a posádku doplňuje palubní inženýr a navigátor v jedné osobě Lee Ghun-sik.
Letoun míří na severozápad a nic nenasvědčuje tomu, že se záhy dostane do velkých problémů a do Anchorage, kde měl doplnit palivo, vůbec nedoletí.
Teď si možná položíte otázku, proč se tenkrát létalo do Jižní Koreje přes Aljašku, tedy směrem na západ a nikoliv na východ. Protože východní trasa vedla vzdušným prostorem Sovětského svazu. A v období takzvané studené války, kdy vrcholilo napětí mezi touto komunistickou velmocí a kapitalistickým světem, většina leteckých společností nad územím SSSR z bezpečnostních důvodů nelétala. Samozřejmě kromě aerolinek ze socialistických zemí.
Tolik na vysvětlenou a vraťme se zpět na palubu Boeingu 707. Letadlo se pohybuje nad Severním ledovým oceánem a blíží k severnímu magnetickému pólu. A právě ten spustí vlnu událostí, směřujících k tragédii. Boeing 707 stejně jako ostatní typy dopravních letounů v té době je vybaven gyroskopickými navigačními přístroji na bázi kompasů. A nad magnetickým pólem dochází k jejich častým poruchám. A to se stane i v případě letu 902 korejských aerolinií.
Navigační přístroje se zblázní a pošlou letadlo na opačnou stranu, tedy na jihovýchod. Je 21 hodin 19 minut a Boeing 707 Korean Air vstupuje do sovětského vzdušného prostoru nad poloostrovem Kola. Zprvu to posádka ani nezaregistruje, neboť navigační přístroje stále ukazují chybně. A když to zjistí, je už pozdě. Z nedaleké vojenské základny startují dva stíhací letouny SU-15. Vojáci se domnívají, že vetřelcem je nepřátelský letoun RC-135, který tehdy používala Severoatlantická aliance k průzkumným letům.
Sovětská protivzdušná obrana se údajně snaží s posádkou neznámého letounu navázat kontakt, ovšem tato informace není nijak podložena. Naopak, korejští piloti později vypovídají, že právě oni se pokoušeli spojit rádiem s posádkami stíhaček, ovšem bez jakékoliv odezvy.
Když piloti Boeingu spatří sovětské stíhací letouny, dojde jim, že je něco špatně a okamžitě rozsvítí přistávací světla na znamení, že je budou následovat. Posádky stíhaček zjistí, že se nejedná o nepřátelský vojenský špionážní letoun, nýbrž zbloudilý civilní Boeing korejských aerolinií a nemají v úmyslu po něm střílet. Nehledě na to, že si jeho piloti uvědomili chybu, stáčejí letoun k hranicím s Finskem a snaží se co nejrychleji opustit vzdušný prostor Sovětského svazu.
Jenže velitelé vzdušných sil komunistické mocnosti jsou jiného názoru. Přikazují stíhacím pilotům narušitele sestřelit. Tak jeden z nich, Alexandr Bosov vypálí dvě infračerveně naváděné střely R-60. Jedna z nich cíl mine, druhá ustřelí Boeingu asi čtyři metry levého křídla. Střela rovněž prorazí trup a okamžitě dochází k dekompresi. Pasažéři musí použit kyslíkové masky, ovšem zásoby kyslíku v nich stačí přibližně na 15 minut letu. Zároveň dochází k výpadku jednoho z motorů. Letoun ztrácí stabilitu a kvůli poškozené hydraulice se velice těžce ovládá. Pilotům je jasné, že dlouho ve vzduchu nevydrží.
V době zásahu letěli 36 000 stop vysoko, což je přibližně 10 970 metrů, ale letoun velice rychle ztrácí výšku a posádka musí okamžitě jednat. Což v tomto případě znamená urychleně najít vhodné místo k nouzovému přistání. Potmě a za polárním kruhem.
Naštěstí je v tomto ročním období v severských krajích třeskutý mráz, který pilotům hraje do karet. Po chvíli kroužení a několika neúspěšných pokusech o přistání, vidí rovný kousek země bez jakýchkoliv překážek. A úspěšně přistávají na zamrzlé hladině jezera Korpijärvi nedaleko finských hranic.
Střela ze sovětské stíhačky zasáhla jednoho z cestujících, který okamžitě zemřel, druhý těžce zraněný skonal po přistání. Pokud by záchranáři dorazili dříve než za dvě hodiny, pravděpodobně by přežil. Dlužno dodat, že při přistání se nikdo nezranil.
Nebýt duchapřítomnosti, okamžité reakce a profesionality korejských pilotů, skončila by tato havárie katastrofou. A hlavně, kdyby sovětská protivzdušná obrana reagovala na neznámé letouny tak, jako je běžné v civilizovaných zemích, vůbec by k ní nedošlo.
Přestože se dnes přes severní magnetický pól běžně létá, letadla už dávno nebloudí, neboť gyroskopy byly nahrazeny moderními navigačními přístroji a kompasy s magnetickou střelkou velice přesným systémem GPS. Tak vzhůru do oblak!
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/K7JkYb39CnE?si=YNlfqF0dMpHlmAuw
https://youtu.be/93urphXNVLI?si=RTxg1JcvblTPshL1
https://www.panam.org/jet-age/fate-of-the-star-of-hope
