Článek
Tento závěrečný dokument Postupimské konference zástupců vítězných mocností, uzavřený v létě 1945, upravoval poválečné uspořádání Evropy.
Jenže Sovětská armáda se ve východním Německu, které se v roce 1949 stalo Německou demokratickou republikou, usídlila na věčné časy. Že by dohlížela na plnění Postupimské dohody ještě 30 nebo dokonce 40 let po válce? To je samozřejmě nesmysl, jejím hlavním úkolem bylo prosazování zájmů Moskvy v socialistické části Německa. Dalo by se říci, že byla prodlouženou rukou Kremlu, stejně jako u nás.
Málokdo ví, že se v roce 1953 pokusili občané NDR o jakousi obdobu naší sametové revoluce, která je zmiňována v historických análech jako lidové povstání. A kdo myslíte, že byl použit k jeho násilnému potlačení? Ano, Sovětská armáda, která demostrovala svoji sílu a moc. Sama vyhlásila v zemi výjimečný stav a demostranty rozehnala pomocí tanků. Musela přeci občanům ukázat, že jim vládne kremelská diktatura a kdo se vzepře režimu, skončí přinejlepším v kriminále.
Mimochodem, sovětské vojenské jednotky dislokované poblíž našich hranic, se podíleli i na okupaci Československa v srpnu 1968.
A stejně jako u nás i na německém území napáchala trpěná armáda nedozírné škody, zejména na životním prostředí. Sověti si tam dělali, co chtěli, přestože oficiálně rozmístění jednotek podléhalo východoněmecké vládě. Ale copak si tenkrát někdo mohl dovolit protestovat? A tak na území Německé demokratické republiky rostly ilegální stavby, tankodromy, střelnice i letiště. A co na tom, že v chráněných oblastech a přírodních rezervacích?
Úniky ropných produktů, kontaminace spodních vod, tisíce hektarů zničených lesů a bezpočet nevybuchlé munice. S tím vším jsme se po obchodu okupačních vojsk museli potýkat i u nás. A Němci na tom byli ještě hůř, Sovětská armáda tam takto „hospodařila“ na území velkém jako celý Karlovarský kraj téměř 50 let.
Uzavřené vojenské prostory, kam se žádný civilista nedostal, skrývaly nejen kasárny, cvičiště, zásobníky pohonných hmot či občanskou vybavenost a byty pro rodinné příslušníky vojáků, ale také 200 jaderných hlavic okamžitě připravených k použití. Jen pro úplnost, u nás byly také, ale jejich přesný počet není znám.
Jednání o odsunu sovětských vojsk z NDR mezi tehdejším nejvyšším představitelem SSSR Michailem Gorbačovem a německým kancléřem Helmuthem Kohlem, proběhla začátkem léta 1990. Po velkých peripetiích byla uzavřena dohoda, která se stala součástí dokumentu o pozdějším sjednocení Německa.
Ovšem odsun statisíců vojáků, jejich rodinných příslušníků a obrovského množství těžké techniky, který započal 22. srpna 1990, provázely značné problémy. Část transportu probíhala po Baltském moři, část po železnici přes Polsko. Železnice má však omezenou propustnost a na hranicích se Sovětským svazem se musel náklad překládat, jelikož tam mají jiný rozchod kolejí.
Celou tuto anabázi ztěžoval i fakt, že se vojákům, kteří se domnívali, že budou v Německu navěky, domů nechtělo, tak dělali všechno pro to, aby svůj odchod co nejvíce oddálili. Poslední sovětský voják opustil německé území až 31. srpna 1994. A celá tato nesmírně náročná logistická akce se zapsala do dějin jako největší přesun vojsk v mírové době v historii lidstva.
Jen pro srovnání. V Československu bylo v době podepsání dohody o odsunu okupačních vojsk, tj. v únoru 1990 přibližně 73 500 sovětských vojáků a 39 000 tisíc jejich rodinných příslušníků. A poslední odešel, respektive odletěl, 27. června 1991. Taky si kladete otázku, jak bylo možné tuto náročnou operaci zvládnout takhle rychle? Určitě k tomu přispěly výjimečné organizační a vyjednávací schopnosti hlavního koordinátora Michaela Kocába a dokonalá souhra celého organizačního týmu.
Závěrem zbývá jen doufat, že už se na našem evropském dvorečku žádná nevítaná cizí armáda nikdy neobjeví.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
