Článek
Pravda, pamětníků té doby je už pomálu, tak si pojďme revoluční události u našich tehdejších sousedů také připomenout.
Všechno začalo poklidnou studentskou demonstrací v úterý 23. října 1956. Na ní chtěli studenti manifestovat solidaritu s Polskem. Tato akce však přerostla v masový mítink proti komunistické vládě, pobytu sovětských vojsk a diktatuře z Moskvy. Demonstranti požadovali odstoupení vlády a odchod příslušníků Rudé armády. Ta totiž z Maďarska stejně jako z východního Německa po skončení II. světové války neodešla. Zůstala tu zachována takzvaná Střední skupina sovětských vojsk. Ta se měla od roku 1955 postupně stahovat. Jenže se v této záležitosti vůbec nic nedělo a občanům docházela trpělivost.
A když se k tomu přidala hluboká hospodářská krize, zvyšování daní a nedostatek zboží v obchodech, začalo to v lidech vřít. Na demonstracích nejen v Budapešti, ale prakticky po celé zemi skandovali hesla požadující demisi vlády, svobodu projevu a nezávislost.
Ovšem již následující noc vtrhla do ulic armáda, samozřejmě sovětská a jala se dělat pořádek hezky po svém, to jest použitím zbraní včetně samopalů a tanků. Ale proti tomu, co přišlo později, to bylo jen takové malé bububu. Vláda si patrně myslela, že se poddaný lid zalekne a vyklidí pozice. Jenže to se sakra přepočítala.
Do čela revolučních sil se postavil reformní politik a premiér Imre Nagy. Celý týden probíhaly demonstrace, do nichž se zapojovalo čím dál tím více nespokojených občanů. A už už to vypadalo, že se revolucionářům opravdu podaří svrhnout vládu a nastolit nový režim. Jenže komunističtí papaláši viděli, že jim teče do bot.
A soudruzi v Moskvě přeci nemohli dopustit, aby se jim situace vymkla z rukou. Museli držet otěže komunistického bloku vší silou, tak 4. listopadu 1956 vtrhnul do Maďarska mráz z Kremlu, přesněji řečeno vichr. A napáchal tam nedozírné škody. „Vichr“ byl totiž krycí název vpádu sovětských vojsk za účelem potlačení revoluce, které si podle pamětníků v ničem nezadalo s válkou.
Více jak tisíc tanků a další těžké vojenské techniky a tisíce vojáků, kterým velel maršál Koněv, vyjely do ulic Budapešti a začal masakr. Lidé, kteří se postavili na odpor, neměli šanci. Vojáci je prostě rozstříleli. Tento teror pokračoval až do 17. listopadu. A celková bilance? Téměř 4 tisíce mrtvých nevinných maďarských občanů toužících po odpoutání se od sovětského molocha a 16 tisíc zraněných, mnohdy s trvalými následky.
Vůdce povstání Imre Nagy byl v roce 1958 ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti a spolu s dalšími organizátory popraven. Důstojného rozloučení se státními poctami se dočkali jeho blízcí až po roce 1989.
Po krvavém potlačení revoluce se dostala k moci nová, opět komunistická vláda v čele s Jánosem Kádárem a v Maďarsku nastala doba temna. Bylo popraveno kolem tří set odpůrců komunistického režimu, za mřížemi se ocitlo 26 tisíc politických vězňů a 10 tisíc těch nejvzpurnějších skončilo v pracovních koncentračních táborech.
Ti odvážnější překročili hranice směrem na západ a nebylo jich málo. Oficiální statistiky uvádějí 200 tisíc, ale ve skutečnosti jich bylo téměř o 100 tisíc víc.
A dnes? Současní vrcholní představitelé země patrně toto období vymazali z maďarských dějin nebo trpí ztrátou paměti. Jinak si jejich politický postoj nedovedu vysvětlit.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/madarske-povstani-v-roce-1956/
https://www.armyweb.cz/clanek/vyroci-madarskeho-povstani-masakr-pred-parlamentem-a-nevinna-tvar-revoluce
https://www.reflex.cz/clanek/historie/75432/pred-60-lety-vypuklo-v-madarsku-protikomunisticke-povstani-vyznacovalo-se-neuveritelnou-brutalitou.html