Článek
Je pozdní odpoledne 24. listopadu 1971 a na letišti v Portlandu v americkém státě Oregon právě nastupují cestující na palubu Boeingu 727, který obsluhuje let číslo 305 do Seattlu. Po schůdcích stoupá i muž středního věku v dokonale padnoucím obleku, bílé košili s kravatou a příručním kufříkem v ruce. Svoji tvář skrývá za slunečními brýlemi a vizáží budí dojem úspěšného obchodníka. V kufříku však neveze žádné dokumenty, nýbrž něco docela jiného.
Krátký vnitrostatní let společnosti NorthWest Orient za běžných podmínek netrvá více jak půl hodiny a pasažéři při odbavení neprocházejí žádnou bezpečnostní kontrolou. Mohou tedy na palubu přinést cokoliv, třeba i zbraně, munici či výbušná zařízení, což se stane i v našem případě. Ale nepředbíhejme.
Tajemný muž v obleku se při koupi letenky prokáže jako Dan Cooper a usedá do zadní části letounu na sedadlo 18C. Ještě před vzletem si u palubního personálu objedná whisky s ledem. Těsně před 17. hodinou místního času se plně obsazený Boeing 727 odpoutá od země a po několika málo minutách předává Cooper kolemjdoucí letušce obálku se vzkazem. Ta ji nejprve bez jakéhokoliv zájmu odloží, jelikož pohledným slečnám na pozicích letušek se stává poměrně často, že se s nimi pokoušejí pasažéři takovýmto způsobem navázat bližší kontakt.
Tajemný muž ji však upozorní, aby si velice důležitý vzkaz ihned přečetla. Tak čte a nevěří vlastním očím. Imaginární obchodník tu píše, že má u sebe bombu a když posádka nevyhoví jeho požadavkům, tak ji odpálí. Letuška okamžitě běží do kokpitu a piloti hlásí řídícím letového provozu únos. Dispečeři ihned kontaktují FBI a leteckou společnost NorthWest Orient.
A pak děj nabere rychlý spád. Cooper otevře kufřík a ukazuje palubnímu personálu jakési zařízení, z něhož čouhají dva dráty a opravdu vypadá jako bomba, což laik ovšem nedokáže posoudit. A vzápětí diktuje letuškám své požadavky: 200 000 dolarů v batohu ve dvacetidolarovkách a dva padáky. Kapitán letounu tlumočí požadavek únosce letovým dispečerům a ti ho předávají FBI. Dříve, něž pracovníci banky vydají požadované bankovky, pečlivě zaznamenají jejich emisní čísla.
Zatímco letoun klesá na přistání v Seattlu, FBI veze na letiště 200 000 dolarů a padáky. Cooper si dál v klidu vychutnává whisky, kouří luxusní cigarety a dělá, jako by se nic nedělo. Mimochodem, pasažéři o únosu letadla vůbec nevědí, letí po správné trase a co nevidět přistanou v cíli své cesty, tudíž nemají nejmenší důvod ke znepokojení.
V 17 hodin 24 minut dosedá Boeing 727 na ranvej, na jejímž konci jsou připraveni pracovníci FBI s batohem dolarů a padáky. Palubní personál předává únosci vše přesně tak, jak požadoval, ten propouští všechny pasažéry a dvě letušky. Piloti a jedna z letušek zůstávají s Cooperem a stroj dostává povolení ke vzletu. A únosce přichází s dalšími podmínkami. Trvá na maximální výšce letu 10 000 stop, (3 048 metrů) s vysunutým podvozkem i klapkami a maximální rychlosti nepřesahující 200 mil v hodině (322 km/h). A to nejdůležitější, požaduje letět do Mexico City.
V tom mu piloti nemohou vyhovět, neboť na takovou dálku nemají dostatek paliva. Kapitán navrhuje únosci Reno v Nevadě nebo Phoenix ve státě Arizona. Cooper se rozhodne pro Reno a Boeing 727 v 19 hodin a 40 minut zamíří na jih.
Asi po 15 minutách letu přikáže únosce letušce, ať opustí prostor pro cestující a přesune se do kokpitu. Poté si na sebe upevní batoh naditý bankovkami, nasadí padák a kapitánovi se na přístrojové desce rozsvítí kontrolka otevřených záďových dveří. Jen pro upřesnění, Boeing 727 měl jako jeden z mála letounů určených pro přepravu osob kromě běžných dveří ještě jedny navíc, vybavené výklopnými schůdky. Nacházely se na zádi pod ocasem podobně jako u nákladních letadel.
Ale vraťme se zpět do kokpitu. Posádka má obavy, aby po opuštění letounu únosce neaktivoval bombu na palubě. Naštěstí se tak nestane. A od této chvíle Dana Coopera, který se s největší pravděpodobností jmenoval úplně jinak, už nikdy nikdo nespatří. Živého ani mrtvého.
Vysetřovatelé ihned po únosu vytvoří na základě výpovědí svědků přibližný portrét pachatele a žádají občany o pomoc při pátrání. Ale po tajemném muži v obleku jako by se slehla zem. Přitom místo, kde z Boeingu letícího ve výšce 10 000 stop vyskočil, je možné identifikovat poměrně přesně. Jenže situaci značně komplikuje silný západní vítr, který ho mohl zanést opravdu daleko. A tak pracovníci Federálního úřadu pro vyšetřování vymezí oblast o rozloze více než 28 čtverečních mil poblíž městečka Ariel ve státě Washington. Společně s příslušníky armády, policie a národní gardy prohledávají každou píď země, pročesávají okolní lesy, ale po únosci nebo penězích nenajdou ani stopu.
Neznámý pachatel únosu se zcela určitě vyznal v letadlech, protože o záďových dveřích u Boeingu 727 běžní pasažéři neměli ani tušení, natož aby je uměli otevřít. A tak agenti kontaktují řadu bývalých pilotů a výsadkářů, ale marně, nikdo z dotazovaných tajemného muže na portrétu zhotoveném FBI, nezná.
A aby záhad a únosů nebylo málo, téměř identický případ se stane o pouhých pět měsíců později, 7. dubna 1972 v Denveru. Že by zase řádil tajemný muž v obleku alias Cooper? Pasažéř, který nastoupil na palubu Boeingu 727 společnosti United Arlines pod pseudonymem James Johnson, žádá o půl milionu dolarů a padák, na němž opouští letadlo úplně stejným způsobem.
Patrně by navždy unikl spravedlnosti, jenže se v jedné slabé chvilce svěří kamarádům. A mimo jiné uvádí, že se inspiroval právě případem D. Coopera. Ti mu zpočátku nevěří, ale svědomí jim nedá a pro jistotu ho nahlásí na policii. A pak už to jde ráz na ráz. Agenti FBI vtrhnou do domu Richarda McCoye, bývalého pilota z vietnamské války, který skrýval svoji identitu za jménem James Johnson. Ve skříni najdou kombinézu, v níž únos spáchal a tašku naditou půl milionem dolarů.
McCoy je odsouzen na 45 let odnětí svobody. No jo, ale není to D. Cooper, neodpovídá podobou, postavou, hlasem, gesty, prostě ničím. Takže vyšetřovatelé prvního únosu jsou zase na začátku. Ale přeci jen mají jeden poznatek. McCoy seskok z dopravního letadla přežil vcelku bez úhony, to znamená, že Cooper mohl rovněž přežít. I když nikdo neví, zda měl také zkušenosti z války.
Léta běží a vyšetřovatelé z FBI jsou stále bezradní. Až přijde 7. únor 1980 a objeví se paprsek naděje. Muž s malým synem najde na břehu řeky Columbia při sbírání dřeva na otop cosi zakopaného v písku. A co myslíte, že to je? Část bankovek z Cooperova výkupného, přesně 5 800 dolarů. Jsou sice poškozené a plesnivé, ale z některých se dají přečíst emisní čísla.
Jenže místo nálezu se nachází více jak 20 mil od místa, kde Cooper vyskočil z letadla. Takže pátrači rozšiřují území a dávají se znovu do práce. Vyšetřovatelům vrtá hlavou, jak se bankovky dostaly tak daleko? Že by je tam únosce zakopal záměrně, aby je zmátl? I to je možné. Jedno je však jisté. I po usilovném pátrání na novém místě už nic nenajdou.
V průběhu několika desítek let vyslechnou pracovníci Federálního úřadu pro vyšetřování více jak 1000 lidí, kteří tvrdí, že Dana Coopera viděli, ale všechny poznatky vedou do slepé uličky.
Až v roce 2007 se jednomu soukromému detektivovi přihlásí muž, který tvrdí, že Coopera zná, neboť je to jeho bratr. Ve skutečnosti se jmenuje Kenneth Christensen a v minulosti pracoval jako steward právě u společnosti NorthWest Orient. Rok po únosu kupuje veliký moderní dům ve státě Washington a přitom by si na něj ze svého skromného platu nikdy nemohl ušetřit ani by nedostal hypotéku. Dokonce i nejaká ta podoba s pachatelem tam je, bohužel, chybí to nejdůležitější, důkazy.
Takže se zdá, že pravá identita únosce Dana Coopera, který zmizel neznámo kam i s 200 000 dolary, zůstane navždy zahalena rouškou tajemství. Ale agenty FBI provází tento jediný nevyřešený případ únosu letounu v USA jako noční můra a nechtějí se vzdát. Před čtyřmi lety ho znovu otevřeli a doufají, že moderní vyšetřovací metody a sofistikované technologie, je přeci jen k pravému pachateli dovedou.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/nKu_3kp_EIY?si=L4bD9DnjKpzVNGRe
https://youtu.be/XKFkp5qppR4?si=eSRAT3Paie6idsbZ
D.B. Cooper Hijacking — FBI https://share.google/NvEfcZfkPqk63MaD7
