Článek
První příliv přistěhovalců za velkou louži, o němž jsem se zmínila v úvodu, tvořili především zemědělci, kteří prahli po levné půdě, na níž by mohli začít hospodařit. Tuto vlnu vyvolalo zejména zrušení roboty v rakouském mocnářství, k níž došlo v roce 1848. Lidé již nebyli vázáni na své chlebodárce, chtěli hospodařit na svém, ale ve střední Evropě byl nedostatek zemědělské půdy. O několik desetiletí později se k farmářům přidávají i dělníci, kteří v nově vznikajících továrnách hledají vyšší výdělky.
První Češi se usídlují především v Texasu, později ve Wisconsinu a Nebrasce. Cesta lodí přes Atlantik však není levnou záležitostí, proto do Ameriky neodcházejí nejchudší vrstvy, ale spíše střední a ještě jsou nuceni prodat veškerý svůj majetek. Takže na novém působišti začínají od nuly.
Budoucími farmáři, přišedšími do Ameriky, jsou často také druhorození synové sedláků, kteří nemají nárok na rodinné statky. Jejich začátky v zemi nekonečných možností jsou přeci jen trošku jednoduší, než u dělníků. V roce 1862 je totiž ve Spojených státech amerických přijat zákon, podle něhož má každý Američan, nebo přistěhovalec, který se jím chce stát, nárok na zemědělskou půdu o velikosti přibližně 800 × 800 metrů zdarma. Sice se jedná o zarostlá prostranství, která si musí zájemci sami vykácet a zúrodnit, ale později uživí celé rodiny.
Situace dělníků je o poznání horší, dřou v dolech, kamenolomech nebo nově vznikajících továrnách mnoho hodin denně. Ale za vyšší mzdy a nižší daně, než doma, takže pokud to vydrží, polepší si. Mnozí Češi se v novém působišti prosazují jako zruční řemeslníci, zdatní obchodníci, učitelé i vědci.
Od roku 1848 do konce první světové války odešlo jen do Spojených států amerických 350 tisíc občanů Rakouska, respektive Rakousko-Uherska. Další migranti mířili za prací a lepšími životními podmínkami do Kanady, Austrálie a na Nový Zéland. Do posledně jmenované země přišlo mnoho Čechů v období hospodářské krize po roce 1873. Nejvíce jich však zamířilo do Spojených států amerických. V roce 1870 jich tam žilo již více než 40 tisíc.
Volné přistěhovalectví z Evropy do Ameriky bylo možné do roku 1921. Poté se situace zkomplikovala a na vině bylo několik faktorů. Jednak bolševická revoluce v Rusku a také epidemie španělské chřipky, která zasáhla Evropu po I. světové válce. Američané se zkrátka začali bát nákazy.
Koncem 19. století se stala významnými centry českých přistěhovalců velká města, především Chicago, New York, nebo St. Louis v Missouri. Vznikaly velké české komunity, celé městské čtvrti s českými školami, hospodami, kulturními centry i římskokatolickými kostely. Tak tomu bylo až do poválečných let. Mám na mysli II. světovou válku. V 50. letech se začaly původní české městské čtvrti vylidňovat, jelikož se Amerikou šířil trend stěhování se na předměstí.
A jak vypadala situace v českých obcích na americkém venkově, kupříkladu v takové Praze v Texasu? Ano, tato česká vesnice se opravdu nazývá jako naše matička stověžatá, Praha, nikoliv Prague jako další dvě Prahy založené českými přistěhovalci v Nebrasce a Oklahomě. Texaská Praha byla na počátku 20. století domovem jedné z největších českých komunit v celých Spojených státech amerických.
Tuto vesničku najdete na půli cesty mezi Houstonem a San Antoniem a již z dálky uvidíte věž zdejšího římskokatolického kostela, památky na zlaté časy české vsi. Prapůvodně se obec jmenovala Mulberry, ale v polovině 19. století se tu usadila velká skupina českých přistěhovalců a v roce 1858 si prosadili změnu názvu na Prahu. Do počátku 20. století se Praha rozrůstala a vzkvétala, Češi si postavili svoji školu, kostel i hřbitov a prosperovala tu řada firem. Význam městečka s více jak 1000 obyvateli postupně upadl v souvislosti s výstavbou železniční tratě, která bohužel vedla o pořádný kus dál a podél ní vznikala nová města. Dodnes tu však pár potomků českých přistěhovalců ještě žije, například již šestá generace Hájkových. Zdejší ulice i zemědělské usedlosti jsou stále pojmenované česky a každé léto se tu koná velká česká pouť, takzvaný Praha picnic. Při této příležitosti se v texaské Praze sejde i více jak pět tisíc našich krajanů ze širokého okolí.
To oklahomská Praha, nebo-li Prague čítá více než 2000 obyvatel, převážně potomků českých přistěhovalců a mají tu dokonce české muzeum. To založila před mnoha lety česká rodačka paní Bártová. Dnes ho vede Petra Hebertová, krajanka, která přišla do Ameriky jako malá společně s rodiči po komunistickém převratu v roce 1948. Mnoho let žila v Chicagu, ale přestěhovala se do Prague, aby byla, jak říká, Česku blíž. Je velice aktivní v místním krajanském spolku, kde se snaží udržovat české tradice a dokonce sama ještě umí česky. Češtinu tu sice běžně na ulici neslyšíte, ale zdejší obyvatelé jsou stále hrdi na svůj původ a vlast svých prapředků.
A ještě se podíváme do „české metropole Spojených států“. Ne, není jí Chicago ani žádné jiné velké město, nýbrž městečko Wilber v Nebrasce. A tento jeho titul je oficiální, udělil mu ho sám prezident Ronald Reagan v roce 1987.
Městečko s necelými dvěma tisíci obyvateli, českými tradicemi opravdu žije. Každoročně se tu kupříkladu koná slavnostní průvod nebo-li „parade“, v němž pochodují krajanské krojované kapely, místní farmáři s nablýskanými zemědělskými stroji a dokonce tu mají i spolek dobrovolných hasičů. Zkrátka česká vesnice se vším všudy. Na tyto slavnosti se sem sjíždí 40 až 60 tisíc krajanů z celé střední Ameriky: Severní i Jižní Dakoty, Iowy, Kansasu, Nebrasky až po Texas. Samozřejmostí je pohoštění v podobě českých koláčů, piva a dokonce tu můžete ochutnat i pravé české knedlíky a přitom poslouchat české písničky. Přestože většina potomků českých přistěhovalců česky již neumí, v lidových písních tu žije náš jazyk stále.
Největší podíl na zachování české kultury, jazyka a zvyků měly a dosud mají krajanské spolky. V současné době jich v USA existuje více než 160. Pořádají například folklórní festivaly, setkání krajanů, vydávají krajanský tisk v češtině a slovenštině a udržují živé naše tradice i tisíce kilometrů od domova svých předků.
V loňském roce se jen ve Spojených státech amerických hlásilo k českému původu více jak 1,4 milionu obyvatel, což představuje největší českou komunitu v zahraničí. A další více jak milion Čechů je roztroušený po celém světě.
Naši předkové se nestěhovali jen za oceán, ale migrovali i po Evropě. Jejich potomky, kteří si zachovali naše tradice i jazyk, najdeme dodnes například v Rumunsku či na ukrajinské Volyni. O jejich osudu si povíme někdy příště.
Zpracováno na základě těchto materiálů: https://edu.ceskatelevize.cz/video/13858-vystehovalectvi-do-usa-v-19-a-20-stoleti https://plzen.rozhlas.cz/do-ameriky-nebo-jeste-dal-emigrace-cechu-v-2-polovine-19-stoleti-8680683 https://cesky.radio.cz/cesi-zacali-hromadne-odchazet-do-ameriky-uz-pred-pul-druhym-stoletim-8596725 https://mzv.gov.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/krajane/krajane_ve_svete/historie_krajanu/historie_krajanu-index_12.html https://radiozurnal.rozhlas.cz/americka-praha-se-vyslovuje-ponekud-nezvykle-6299427 https://g.cz/nejhezci-praha-stoji-uprostred-texasu/ https://cesky.radio.cz/cestina-v-americke-nebrasce-preziva-8167573
