Článek
Ano, to mi hlava nebere! Vážení senioři, proč musíte jezdit na své akční nákupy, mnohdy přes celé město, ráno, když my, pracující cestujeme do zaměstnání a děti do školy? A ti nejakčnější z vás, kteří nemohou dospat, už jedou dokonce s narvanými taškami domů.
V naší krajské metropoli máme totiž Kaufland pro nespavce, otevírá ráno v šest. A že kolikrát máte zavazadla, jako když jste se vypravili na cestu kolem světa! Mám dojem, že by pojmuly i hokejovou výstroj. Jako tuhle: Cestou do centra se snaží přistoupit mladá maminka s kočárkem. Bohužel, místo určené pro přepravu dětských kočárků a handicapovaných na vozíku, je obsazené právě takovými taškami s proviantem patrně na celou zimu nebo pro celou ulici. Bezradná paní tedy zůstává stát v uličce, čímž blokuje spolucestujícím cestu ke dveřím. Jinou možnost nemá, jedině jít pěšky nebo počkat na další spoj, ale ten nebude nízkopodlažní. Tohle už fakt psychicky nedávám a ptám se, čí jsou ty tašky. A nic, ticho po pěšině, respektive po voze. Až když se na příští zastávce ujímá role vyšetřovatele řidič, pomalinku se zvedají čtyři osoby důchodového věku a snaží se prodrat ke svým pokladům. Samozřejmě neopomenou vynadat ženě s kočárkem, že jim blokuje cestu. Chápete to? Nadávky si musí vyslechnout i dítka školou povinná, pro změnu za to, že mají na zádech batůžky. Ano, děcka by si je ráda sundala, ale v ruce je celou cestu neudrží a v pozici tělo na tělo je opravdu nemají, kam dát.
V zadní části vozu stojí účastníci nákupního zájezdu, na něž se nedostalo sedadlo a celou cestu brblají. Vážení, kdybyste si start vašeho nákupního maratónu o hodinku či dvě odložili, byli byste této nepříjemnosti ušetřeni, pomyslím si. Ale myšlenku nevyřknu nahlas, neboť hlukem a nadávkami je zdejší ovzduší poněkud přesyceno. Víte, ono by stačilo poklepat slečně či mladíkovi na rameno a poprosit. Jistě by vám okamžitě místo uvolnili. Račte si totiž povšimnout, že dnešní mládež v dopravních prostředcích zírá upřeně do mobilu se sluchátky na uších, případně se snaží ještě něco rychle naučit, jako jsme to dělávali my. Místo tohoto jednoduchého úkonu kolikrát zaslechnu od rozezlených pasažérů nepublikovatelné výroky. Jeden za všechny, mířený přímo na mne: „Tahle k…. se tu rozvaluje a pak bude celej den sedět na zadku někde v kanclu.“ Podotýkám, že mně už taky bylo ….sát a v inkriminované době jsem pracovala v obchodě, takže o nějakém sezení nemohla být ani řeč.
Dokonce znám jednu paní, která si stěžuje na nevychovance, co ji nepustí sednout, vrátí se domů ze sprintu v nákupním centru, popadne trekové hole a vyrazí na horskou túru!
A že jsou senioři schopni bojovat o svá místa k sezení jako lvi, jsem se nedávno přesvědčila i při cestě vlakem: Společně s asi třicítkou pasažérů čekám na nástupišti jednoho středočeského města, až přistaví rychlík, který tu začíná svoji pouť do severních Čech. Právě přijíždí a v tom se z podchodu přiřítí hlouček cestujících seniorského věku s obřími taškami a začnou si razit cestu k okraji nástupiště, aby byli ve vagónu první. Připomínají při tom hokejové útočníky v posledních minutách finálového zápasu o titul mistrů světa. Že porazili dítě a mně shodili brýle, absolutně ignorují. Tohle fakt nepobírám…. Vlaková souprava přijela prázdná a čeká ve stanici ještě deset minut. Tito frontoví bojovníci si patrně chtěli oživit vzpomínky na doby dávno minulé, kdy si museli tvrdě vybojovat místo ve frontě na banány. Bohužel, pravidla slušného chování asi neviděli ani z toho rychlíku.
Vše špatné je k něčemu dobré, praví staré české přísloví a je to pravda. Po adrenalinovém zážitku z MHD jsem zocelena a zvesela se vrhám do pracovního procesu, neb to nejhorší z celého dne mám již za sebou. Přesto se bez něj příště v pohodě obejdu. A co vy na to? Uvítali byste spoje vyhrazené seniorům? Já všema deseti!
