Článek
Bydlím na malém městě v malém paneláku na malém sídlišti. A oč je menší, o to větší je v něm hluk. Proto, permanentně nevyspalá, toužím po klidu a s radostí jsem uvítala pozvání od kamarádky na relaxační víkend v jejím venkovském sídle. A věřte mi, stálo to za to, sonické vjemy si budu pamatovat nadosmrti. Ale nepředbíhejme, hezky popořádku.
Je pátek, celá natěšená balím a vyrážím jižním směrem, do malé vísky v podhůří Železných hor. Cestou si představuji, jak budu snídat v lůně přírody za zpěvu ptáků, procházet se hlubokými lesy, kde nepotkám ani živáčka, večery trávit u táboráku a pozorovat hvězdy. A v noci uslyším jen zvuky divočiny, nikoliv hádky ze sousedního bytu a diskotéku o patro výš.
A jak si tak medituji, ani jsem si neuvědomila, že se blížím k cíli. Došlo mi to, až když jsem ucítila vůni venkova od vyhlášeného statku, kde rostou budoucí steaky. A opodál právě přistává čmelák, teda ten práškovací. Poznám ho podle charakteristického zvuku. Jelikož letadla miluju, udělám si první snímek z relaxačního víkendu do „knihy ksichtů“ a jedeme dál. Tento hluk mi vůbec nevadí, neboť jsem vyrůstala v blízkosti vojenského letiště. A kam se hrabe nějaký čmelda na stíhačky! Vzápětí přijíždím na husí rynek a nastává dilema: Kudy dál? Z dopravní značky tu zbyla jen tyč a signál GPS taky kamsi zmizel. Ze dvou možností volím tu pravou, která se posléze ukáže nepravou. I přežvykující tur v ohradách po obou stranách uzounké silničky, mi to dal pohledem jasně najevo. Ještě, že neumí mluvit… Vracím se tedy zpět na křižovatku a zjišťuji, že B je správně. Jen mě trochu zdrží kačenky, které si to kolébavým krokem šinou k místnímu rybníčku a jsou spolu se mnou jedinými účastníky silničního provozu široko daleko. Paráda, to tu bude klid!
No super, už jsem skoro na místě. Míjím dopravní značku začátek obce, opět mizí signál, ale i klid. Obyvatelé prvního domku, patrně otec se synem, asi čekají tuhou zimu už v červenci. Za hromadami polínek nejsou ani vidět a řežou ostošest. Jak jinak, než na cirkulárce.
Eva mě vítá s otevřenou náručí a než se stačím rozkoukat, navrhuje, že bychom mohly vyrazit do místního hostince, abych nasála tu pravou venkovskou atmosféru. Cestou mi docela vyprahlo, tak její nápad s radostí vítám. Jak se tak blížíme k místnímu restauračnímu zařízení, slyším, že tam nebudeme sami. A z příšerně falešného zpěvu je patrné, že hosté už nasávají dlouho, a nejen atmosféru. To jsem si měla vzít špunty do uší a papír a tužku, abychom si mohly povídat, pomyslím si. Že bychom využily některý z mobilních komunikátorů se jeví jako sci-fi, neboť toto území na mapách mobilních operátorů zeje prázdnotou. Nikdo mi sem nezavolá ani nenapíše. Vypadá, že to bude jediný klid, který si tu opravdu užiju.
Tak jsme si daly každá jedno malé pivo, půl hodiny bobříka mlčení, usoudily, že jsme nasáté dost (rozumějte atmosférou) a raději vyrážíme na procházku po vsi. Míříme na její konec, respektive začátek, odkud jsem přijela. A jak se vzdalujeme od hospodského ruchu, slyším opět onen známý zvuk okružní pily. Ne, fakt se mi to nezdá. Neúnavní dřevaři stále ještě řežou. Nedá mi to a ptám se kamarádky, co jsou zač. A dostane se mi šokující odpovědi: Vlastní les, prodávají palivové dřevo a řežou ho v zimě v létě téměř každý den od svítání do soumraku. Ano, Eva mi přála, ať se u ní cítím jako doma. A je to tak. Přesně jako u nás v paneláku. Tam taky každý den někdo řeže, vrtá, brousí nebo ťuká.
V noci byl vcelku klid, až na štěkající psy, zato ráno, to byl pane budíček! Z domova jsem zvyklá na buzení vrtačkou nebo úderem kladiva o šesté hodině ranní. Tohle byl podstatně silnější kalibr a o hodinu dřív! Měla jsem pocit, že mi nad hlavou bzučí několik rojů agresivních sršňů z Asie. Ale kdepak, to jsou jen sousedi vyzbrojeni křoviňáky a řádí na svých lukách, hezky dokud není vedro. Jo jo, kampak se poděli ženci s kosami? Ti už kosí jen exhibičně ve skanzenu.
Sen o snídani v trávě zůstane pro dnešek snem a půjdeme raději do lesa na borůvky. Doufám, že tam nebudou pracovat dřevorubci. Naštěstí dřevo nikdo nerube, ale stejný nápad dostala téměř celá vesnice. V lese je trhačů víc než borůvek a asi i víc než komárů. A že těch je tu požehnaně. Najdeme si tedy volnou brázdu a trháme či spíše hledáme. Zdá se, že sběr borůvek se pro většinu žen stal skvělou příležitostí k pomlouvání svých drahých poloviček a sousedek, které tu nejsou. Za půl hodiny mám hlavu jak škopek a jsem naprosto v obraze, kdo se rozvádí, kdo komu zahejbá a která je zase v jináči. Tenhle příval informací by neustál ani investigativní novinář a na jeden koláč už máme, tak přenecháme svoji lajnu dalším sběračkám a jdeme domů.
Je čas oběda, tak snad bude ve vsi klid. Hm, ani náhodou! Soused odvedle vytáčí motor, asi spravuje traktor, který nejspíš pamatuje kolektivizaci. Pro nepamětníky: Období, kdy stát bohatým bral, chudým taky a zakládal zemědělská družstva. V lese nám vyhládlo, tak jsme si všichni nacpali pupíky a oddáváme se odpolední siestě. Z příjemného klimbání mě vytrhne děsný rachot. Co to je? Jako kdyby nám pod okny projížděly tanky, až cinkají ve vitríně parádní skleničky z babiččiny výbavy. To nic, to je náš kutil Tonda se svojí chloubou, terénním traktůrkem, který si sám vyrobil, uklidní mě Eva. Zvědavost mi nedá spát a jdu se podívat. Opravdu, monstrum jako z hororu a na korbě veze cosi kovového. Co to bylo, jsem zjistila v neděli, když začal stavět plot a řezat ony kovové nosníky.
Ale vraťme se zpět k sobotě. Kamarádka ví, že miluju karcinogenní špekáčky na ohni, tak na večer připravila opravdický táborák, žádný gril. Paráda, to bude dobrůtka, už se mi sbíhají sliny. Sotva buřtíky napíchneme na klacek, začne duc, duc, duc. Tak tahle muzika se k táboráku opravdu nehodí. Sice je slyšet z dálky, ale duní fest. Ano, je to fest, konkrétně techno v nedalekém kempu u přehrady. Zdá se, že se tento druh „hudby“ nelíbí ani psům a dávají to hlasitě najevo. Takže kulturní program na dnešní večer už máme a nemusíme ani nikam chodit.
Večer se technařům protáhl až do rána a nám vlastně taky. A co neděle? Ta se nesla v obdobném duchu jako sobota. Dřevaři řezali, sousedé sekali a kutil stavěl plot, takže jsem se u kamarádky cítila opravdu jako doma.
Víkend končí, celá natěšená balím, vyrážím severním směrem a těším se na svůj poklidný kotec v malém, tichém paneláku.
