Článek
Něco se chystá. Že by jednání mezi Lichtenštejny a českým státem? Může to naznačovat série článků, která se objevila na iDnes a nese název „Když šlechtici podnikají“. Ve skutečnosti jde ale o obsáhlý výčet ekonomických úspěchů Lichtenštejnů např. v lesnictví, zemědělské výrobě, výzkumu. Mediální ofenziva iniciovaná Nadací knížete z Lichtenštejna má samozřejmě své načasování. Na stole je návrh Lichtenštejnů na vytvoření jakéhosi česko-lichtenštejnského fondu, do něhož by Lichtenštejnové vložili majetek v Čechách a na Moravě, včetně Lednicko-valtického areálu, o který se soudí s českým státem. Česká strana by na něj prý mohla dohlížet, ta lichtenštejnská by s tímto vloženým majetkem hospodařila. Na oplátku by prý Lichtenštejnové stáhli své žaloby na český stát, kterými se domáhají vrácení majetku, a které probíhají u Evropského soudu pro lidská práva a u řady Krajských soudů v Čechách a na Moravě. Vzdali by se prý i požadovaného miliardového odškodnění.
Návrh představil loni v září lichtenštejnský princ Alois prezidentu Pavlovi při soukromém setkání jen mezi čtyřma očima během zasedání VS OSN v New Yorku.
Pokud by česká strana přistoupila na tento návrh, co by to ve skutečnosti znamenalo? O tom není třeba dlouho přemýšlet. Šlo by o obejití Benešových dekretů a tím i prolomení právního poválečného uspořádání. A zůstalo by jen u toho? Vytvoření fondu by mohl být jen prvním ústupkem Lichtenštejnům, na který by mohly navazovat další a další požadavky lichtenštejnské strany. České soudy vycházejí ze skutečnosti, že lichtenštejnský kníže František Josef II., otec současného panovníka Hanse Adama II., se ve 30. letech přihlásil k německé národnosti, a proto majetek Lichtenštejnů propadl po 2. světové válce státu na základě Benešových dekretů. Podle právníka knížecí nadace byla ale konfiskace majetku nezákonná, protože byl kníže státním příslušníkem neutrálního státu. A tvrdí, že současný stav je faktickou okupací majetku šlechtického rodu.
Proto bylo velkým překvapením, když se prezident Pavel nechal slyšet, že považuje lichtenštejnský návrh za seriózní, že se mu líbí a že vítá mimosoudní řešení. A nejen to. Loboval dokonce u soudkyně Evropského soudního dvora ve Štrasburku Kateřiny Šimáčkové. Ta podle DeníkuN tvrdí, že jí hlava státu sdělila, že by „bylo nejlepší uzavřít dohodu“. Prezidentovo angažmá v kauze lichtenštejnského majetku řadu politiků překvapila…
Není to poprvé, kdy se Lichtenštejnové pokoušejí prolomit Benešovy dekrety nebo si alespoň trochu pootevřít dveře k dosažení svých cílů. Tentokrát je to více méně po dobrém. Doba se změnila.
V roce 1991 ale postupovali poměrně nekompromisně.
Národní galerie tehdy zapůjčila obraz holandského mistra Pietera von Laera Velká vápenka aneb močící tovaryš na výstavu do Kolína nad Rýnem. Proč právě tenhle, podle odborníků celkem průměrný olej, který visel na chodbě ve Valticích, to je otázka. V každém případě obraz byl do Německa odeslán a okamžitě po otevření výstavy Lichtenštejnové podali u německého soudu žalobu na jeho vydání. Velká vápenka skončila v soudním depozitu. Na sedm let. Tak dlouho trvaly soudní tahanice, které nakonec Lichtenštejnové prohráli. Všechny německé soudní instance totiž žádost knížete Hanse Adama II. o vydání obrazu zamítly s poukazem na platné poválečné zákony, podle nichž německým soudům nepřísluší rozhodovat o sporech souvisejících s výsledky 2. světové války. Lichtenštejnský kníže se obrátil na Evropský soud pro lidská práva, který potvrdil stejný verdikt a žalobu knížete, že německé soudy porušily jeho práva, když mu nechtěly obraz vydat, zamítl.
Nakonec se obraz vrátil v roce 2001 zpět do Valtic. Vleklý spor česká strana vyhrála a strategie vytvořit jakýsi precedens pro další žaloby k získání majetku rodu Lichtenštejnům nevyšla.
Jak dopadne tenhle nejnovější a mnohem sofistikovanější pokus? Dokáží Lichtenštejnové prolomit Benešovy dekrety?
