Článek
Muži mají zřejmě na své tchyně větší štěstí. Neobjevila jsem totiž ani jednoho, kterého by napadlo psát o matce své manželky. Ať už v dobrém, nebo ve zlém. U autorek je to jiné. Matky svých drahých poloviček cupují na tisíce kousků. Přitom jim zřejmě nedochází to základní: že ty chlapíky, které si vzaly, do kterých se zamilovaly a mají s nimi děti, přivedly na svět právě ženy, do nichž se ve svých článcích strefují a které jim jdou tak na nervy. Dokonce si myslím, že ty strašlivé tchyně jejich muže i dobře vychovaly, když jim řekly okouzleně své ano…Kdyby nebylo právě té vaší tchyně, jejíž syn si vás vzal, možná byste zůstala na ocet, rozmnožila zástupy single a čekal by vás třeba smutný osud staré panny. Třeba. Takže trocha úcty k vašim tchyním, už z tohoto důvodu, by nezaškodila. Ale to je jen jeden z celé řady důvodů, proč se k tchyním chovat s respektem, i když s nimi nemusíte ve všem souhlasit.
V každém případě, když jsem si do počítače zadala heslo tchyně, jen o vánočních svátcích na mě vyskočilo 20 článků, které dávaly tchyním pěkně do těla. Jedna autorka vyčítala své tchyni, že rodině nutí svůj bramborový salát, což je vážně hrůza, druhá, že jí mluví do výchovy, třetí, že dětem koupila pod stromeček nevhodné dárky, další se svěřila, že ji raději ani o svátcích nepozvali, anebo, že ta jejich chtěla mít vnoučata na víkend u sebe. Zajímalo by mě, kolik z těchhle snach myslí uvedené malicherné důvody vážně a kolik z nich jen naplňuje poptávku po tématu a zajišťuje si tak čtivost svých příspěvků. Vždyť všechny zmíněné výhrady jsou řešitelné bez větších emocí: pokud je ovšem zájem a patřičná empatie.
Jak se to přihodilo, že se pojem TCHYNĚ, stal archetypem podivného živočicha, který vše kritizuje, nejlépe stravu a výchovu svých vnoučat, rozdává nevyžádané knížecí rady a obtěžuje svými příběhy z dob dávno minulých, které si podle „mladých“ už ani pořádně nepamatuje? Tchyně patří do kategorie blondýn, policistů a politiků, do kterých je povoleno se strefovat a jsou protagonisty občas i povedených vtipů. Říkám občas. Ani já se těmhle vtipům, které většinou dělají z tchyní megery, protože tchyně a uzený…dál už to všichni známe, nebráním. Co mi ale vadí, je, že se ani odborníci přes lidské vztahy nesnaží pocity zkušených žen, které chtějí pro svá vnoučata to nejlepší, a to i tím, že by své snaše předaly něco ze svých životních zkušeností, ale narážejí na její odmítavý postoj, pochopit. A přiznejme si, že vaše tchyně jsou na světě o dvacet i víc let déle než vy a nějaké ty zkušenosti cestou nasbíraly. Na rozdíl od mladých manželek a maminek, které hledají řešení problémů na internetu a nekriticky přebírají někdy nesmyslné názory svých vrstevnic sdružených do nejrůznějších zájmových komunit. A rada tchyně nemusí nutně znamenat kritiku, ale jen upřímnou snahu pomoct. I když je třeba vyslovena ne příliš diplomaticky. Ať už jde o odsávání nudlí vnoučkovi, když má rýmu nebo o recept na vánočku…
Jaký postoj zaujme snacha k tchyni je také dané jejím sebevědomím, a tím i schopností empatie a snahy udržet své manželství v pohodě. Takové snachy jsou nad věcí, dokážou se přes úskalí složité komunikace přenést. Jde přeci o manželovu matku. Snacha se zdravým sebevědomím nemá problém nechat si poradit, když je to míněno v dobrém. Nakonec člověk se učí celý život a tady to má z první ruky a prověřené zkušenostmi, naservírované přímo na tácu. A co si budeme vyprávět, svou velkou roli v tom, jaký vztah se vytvoří mezi tchyní a snachou, má i postoj jejího manžela. Je i částečně odrazem jeho vztahu k matce…
Nakonec, i já jsem měla tchyni…Pokaždé když jsme přijeli na předem domluvený nedělní oběd, tvářila se zaskočeně, co nám nabídne, protože nás nečekala…Pro Pavla mám poslední porci svíčkové na smetaně, ale co dám tobě? Umíchám ti vajíčka? A pak to začalo. Sedla si k nám ke stolu a ukazovala manželovi fotografie, které před tím vylovila z barokního tabernáklu. Podívej, to mi poslala Eva z Francie. Tady stojí před tím jejich zámkem, má šlechtický titul, je z ní teď baronka…Škoda, že jste se rozešli. Tak jste se k sobě hodili. Pozdravuje tě.
Nebyla jsem prostě nevěsta podle jejího gusta a dávala mi to v tom rozlehlém apartmánu v Pařížské ulici přeplněném starožitným nábytkem, bez uzardění znát. Obvykle mě zachránil tchán, který vedle ve své pracovně slyšel, co se děje, přišel do jídelny a pozval mě, jestli si nechci prohlédnout jeho sbírku mincí a rytin… Samozřejmě, že jsem chtěla. Tchyně mi můj neurozený původ dávala slušně zbaštit. Možná jsem měla na její řeči hned reagovat a Pavlovi navrhnout, abychom si zažádali o devizový příslib a jeli se na toho zdegenerovaného obstarožního barona podívat… Ale byla jsem mladá a měla respekt k autoritám a řeči tchyně jsem nekomentovala. Až manžel sám rozhodl, že už to stačilo a že na nedělní obědy do Pařížské chodit k jeho rodičům nebudeme. Trochu mě to mrzelo, protože tchán byl sympaťák…
A jak vidíte, na tchyně jsem ani po téhle zkušenosti, která byla opravdu extrémní, nezanevřela. Naopak: nedám na ně dopustit. Protože tchyně jsou také babičky vnoučat, která milují, chtějí s nimi samozřejmě být co nejvíc, užít si je. Ale hlavně jim předat nějaké znalosti, objevovat v nich jejich talent a rozvíjet ho… Ale na to s nimi potřebují být častěji než jednu návštěvu za 14 dní. Babičky (a také dědečkové, samozřejmě) tu jsou podle mě i od toho, že si mohou z pozice svého kmetovství dovolit vnoučata rozmazlovat, alespoň to jedno odpoledne, co je vidí. A jejich rodiče by tuhle potřebu měli pochopit. Stesky snach na to, že si tchyně zvykla zazvonit na jejich dveře, kdy se jí zachce, mně připadají absurdní. Copak to nelze vyřešit v klidu a pohodě? Je to špatně, když tchyně přinese nákup, potěší se s vnukem, vypije kafe a odejde? Pokud ovšem snacha nečeká milence…
A ještě absurdnější mně připadají rady odborníků, jak to řešit. Četla jsem názor jedné tzv. vztahové koučky, která radí, aby „mladí“ určili babičce, dobu i čas, kdy může přijít na návštěvu…! A když zazvoní jindy, tak ji nepustí do bytu? Kde se tyhle expertky na vztahy berou? To je ta empatie a rozumné řešení? Ne, to je ponižující přístup, který může případné problémy mezi snachou a tchyní ještě zhoršit.
Něco o tom vím. Jsem také tchyně, a navíc blondýna. A to už je nejspíš diagnóza…Nebo ne?
