Článek
Obávaný rakouský vojevůdce a pověstný gurmán, polní maršál Josef Václav Radecký z Radče, sbíral jedno vojenské vítězství za druhým. V roce 1849 potlačil boj Italů za samostatnost a znovu začlenil severní Itálii na čas pod křídla monarchie. Italové už mu snad odpustili a dnes oceňují i jeho další zásluhy víc, než vojenské přednosti: Měl rád dobré jídlo a celých dvacet let i svou pradlenu a kuchařku, Italku Giudittu Meregalli. A především: zasloužil se o slávu milánské cotoletty a také vídeňského řízku.
Vyhrál spoustu významných bitev, jeho odvahu a vojenskou strategii obdivoval ruský generál Alexandr Suvorov a udělal z něj svého pobočníka, cenil si ho i rakouský generál Ernst Gideon Laudon. K jeho největším vojensko-strategickým majstrštykům, který mu přinesl slávu a velké uznání, patřila ale porážka odbojných Italů, včetně Garibaldiho, který se do bojů připletl, ve válce o severní Itálii. Radecký byl uznávaný vojevůdce a armádní reformátor, který zmodernizoval zkostnatělou rakouskou armádu a dal jí nový impulz. Marie Terezie ho pravidelně dekorovala nejvyššími vojenskými řády, včetně Vojenským řádem Marie Terezie, Královským řádem sv.Štěpána, pyšnil se i Řádem zlatého rouna a dalšími asi 40 řády a vyznamenáními. Ale jeho gurmánský boj o vídeňský řízek a milánskou kotletu se zapsal do historie a srdcí všech Italů, kteří ho prožívají dodnes, stejně jako Rakušanů a před téměř 180 lety i císaře Františka Josefa I.
Maršál Radecký z Radče
Jak to všechno s italským působením českého šlechtice a rakouského vojevůdce bylo?
Když v roce 1849 zvítězil v čele rakouského vojska po dramatických válečných peripetiích nad spojenými armádami piemontského krále Karla Alberta bojujícího za nezávislost severní Itálie a vrátil ji zpět pod křídla rakouské monarchie, dočkal se ve Vídni velkého uznání. Hned následující rok ho jmenoval císař František Josef I. generálním guvernérem pro Království lombardsko-benátské, pozval do své lóže ve vídeňské opeře a vyznamenal spoustou řádů… V první a druhé italské válce o nezávislost se štěstí přiklánělo střídavě na obě strany. Italská média ale mají na boj Radeckého s piemontským králem dnes už romantický pohled. Tvrdí, že ze sentimentálních důvodů trvaly boje déle, než by bývaly mohly. I když měl slavný maršál zpočátku pouhých 47 tisíc vojáků, z toho třetinu tvořili místní, tedy Italové a těm moc nevěřil, proti výrazné přesile krále Karla Alberta, nepoužil při dobývání Milána a Verony artilerii, dělostřelectvo. Tím důvodem proč se tak podle Italů stalo, proč šlo hlavně boj muže proti muži, byl fakt, že maršál nechtěl ničit krásná italská města, měl Itálii rád, protože už zde nějakou dobu pobýval s manželkou, rakousko-slovinskou hraběnkou ze Strassoldo-Grafenbergu, s níž měl celkem sedm dětí, v té době již dospělých. A v Miláně s ním žila i jeho milenka Giuditta Meregalli, s níž měl děti čtyři, i když nemanželské. A tak prý díky lásce ke své milence (ti Italové jsou vážně romantici) a Itálii, nezůstalo Miláno a další italská města v troskách.
Když byl sever Itálie v roce 1949 vybojován, Vídeň spokojená , vrátil se slavný maršál v poklidu ke svému dosavadnímu luxusnímu životu generálního guvernéra a také ke svému paralelnímu vztahu s milující Giudittou. S hraběnkou už nějakou dobu nebydleli ve společné domácnosti. Žila ve Veroně, kde si užívala galantních večírků, plesů a také prý alkoholu a hazardních her…Podle historiků to byla velmi rozmařilá dáma. Maršál bydlel v Miláně, ve služebním Pallazzo Arconati, který dostal přidělený císařem za věrné služby. Na pompézní slavnosti v italském stylu už nebyl a tuhle zábavu přenechal s chutí své zákonné manželce ve Veroně.
Radeckého víc zaměstnávala jeho love story s milenkou Giudittou Meregalli. Tahle mladá a krásná dívka se narodila v Sesto di San Giovanni, vesnici kousek od Milána, v roce 1806 a když přišla do Milána, aby si vydělala na živobytí jako kuchařka, pradlena a žehlička prádla, bylo Radeckému 70 a jí 30 let. Láska ale nepřišla hned. Maršál nejprve podlehl jejím dýňovým nokům a obalované vepřové cotolettě, jídlům lidové italské kuchyně, která mu tahle venkovanka vařila. A zřejmě to byl velký gurmánský zážitek, protože její kuchařské umění spolu s péčí, kterou věnovala generálovu nažehlenému prádlu a uniformám si Radeckého zcela podmanily. A pak už byl jen krůček k velké lásce doslova na celý život.
Milovali se 20 let a Giuditta porodila českému šlechtici a rakouskému maršálovi narozenému pár kilometrů od Prahy, na zámečku v Třebnicích, čtyři děti. Dcera Giuseppina přišla na svět v červenci 1836, Luigia v roce 1842, syn Ferdinando jen rok poté, v roce 1843 a v roce 1846 spatřil světlo světa nejmladší potomek, syn Francesco-Giuseppe. A i když se tehdy, navíc v Itálii, nevěra a nemanželské děti nebraly jako velký morální prohřešek, přeci jen šlo o morganatický, společensky nerovný vztah a to už byl v urozených, byť italských kruzích, trochu problém. A tak proto maršál své děti s Giudittou nikdy neuznal za své a přijaly příjmení Meregalli po matce.
Potomci slavného maršála si v životě nevedli vůbec špatně a dodnes jejich pra pravnuci žijí někde mezi Milánem a Monzou a podnikají po celé Itálii. Snad nejúspěšnější byla nemanželská dcera maršála Radeckého Luigia zvaná Nina, která se v roce 1877 provdala za Romualda Borlettiho, zámožného obchodníka se lnem a konopím. Ten své podnikání v průběhu let svěřil synovi, který ho dál rozšířil. Vybudoval mj. mediální skupinu Mordadori. A kromě toho, že se stal senátorem a majitelm fotbalového klubu Inter FC, založil obchodní skupinu Rinascente, italsky vzkříšení, která dodnes pod vedením pokračovatelů rodu provozuje rozsáhlou síť známých obchoďáků v celé Itálii s vlajkovými domy v Miláně a Římě. Pokud jde o děti, které měl Radecký se svou zákonnou manželkou Františkou Romanou Radeckou z Radče, jen dvě otce přežily: syn Theodor Konstantin Radecký z Radče, který se oženil s neurozenou dívkou a působil v Maďarsku a dcera Bedřiška Alexandra, která se usadila v Bratislavě a kterou měl Radecký velice rád.
Ale vraťme se ke cotelettě alla milanese a wiener schnitzelu. Co bylo první a kdo koho okopíroval? Italové Rakušany, nebo Rakušané Italy? Tuhle otázku řeší oba národy dodnes a každý si samozřejmě připisuje prvenství. Možná ale nikdo neokopíroval nikoho, a když, tak ne záměrně. Tím nejlogičtějším vysvětlením je, že za všechno může slavný maršál. Na cotolettu alla milanese ho totiž „ulovila“ jeho milenka Giuditta. Když ochutnal tuhle dobrotu: vepřovou kotletu obalovanou lehce v mouce, vajíčku a ve strouhance smíchané s nastrouhaným parmezánem, smaženou na másle, pokapanou citrónem a podávanou s dýňovými noky, úplně jí propadl. A jako velkou lahůdku ji nechával servírovat i pro své důstojníky při oficiálních příležitostech a v případě vyhraných bitev, jako právě v Itálii v roce 1849, za odměnu i vojákům. K obědu se podávala také 12. března 1849, když se ve Villa Reale v Miláně, hlavním stanu maršála Radeckého, objevil kolem poledne posel poraženého piemontského krále Karla Alberta, vyjednavač major Cadorna, s listem, kterým král vypovídal Rakušanům dojednané příměří. „Vím co mně přinášíte a děkuji vám,“ reagoval prý podle portálu palba.cz Radecký. On i jeho důstojníci to již nějakou dobu čekali, protože jednání s Italy nikam nevedla a to bylo únavné. Získali tak ale čas rakouskou armádu připravit na další válku a čekali, co Karel Albert vymyslí. Když Radecký svým důstojníkům a generálům, kteří se bavili vedle v salónu, oznámil konec příměří, vypukli v hurónské veselí, zpívali a nadšeně povykovali. To majora Cardonu rozhodilo tak, že vyběhl ve zmatku z královského paláce bez potvrzení, že zprávu předal. A tak se tam musel potupně vrátit. Maršál Radecký mu převzetí osobně podepsal a pozval ho na oběd. V jídelně už zasedali důstojníci k jídlu. Podávala se cotoletta alla milanese. Cadorna ale vyděšeně odmítl, a tak mu prý Radecký popřál hodně štěstí.
Že se piemontský král přecenil, to bylo všem jasné ještě než boje propukly. Rakušané jeho oddíly převálcovali během několika dní…
A tak když se maršál Radecký z Radče objevil 13. září 1849 ve Vídni, aby si vychutnal všechny vojenské i společenské pocty a když už byl čas na galantní neformální konverzace, prozradil prý císaři Františku Josefovi v lóži vídeňské opery tajemství cotoletty alla milanese. Jenomže císař zahlcený vladařskými povinnostmi si recept nezapamatoval správně a když v Hofburgu předával recept komořímu, na parmezán zapomněl. A tak se podle legendy zrodila rakouská specialita vídeňský řízek, jehož základem je telecí plátek obalený v hladké mouce, vajíčku a strouhance. A stejně jako v případě italské kotlety po milánsku, je nezbytnou přílohou plátek citrónu.
Devět dní poté vzdala maršálovi Radeckému poctu nastoupená vídeňská posádka a poprvé zazněl i Radeckého pochod od Johanna Strausse st.
V té době už bylo slavnému maršálovi Radeckému 83 let. Zemřel o deset let později a na vojáka jeho formátu poněkud neslavně. Ve svém paláci v Miláně, kde po odchodu do důchodu žil, sklouznul na navoskované podlaze a zlomil si levou stehenní kost. Se zraněním se úspěšně vypořádal, zlomenina se zahojila, ale oslabený organismus už nezvládl nachlazení a 20. prosince 1858 ulehl s horečkou, stav se zhoršil 29. prosince a 5. ledna 1858 ráno zemřel na zápal plic. Bylo mu v 92 let. Slavný vojevůdce, který je pochován v rakouském Heldenbergu, má po celém světě své sochy a pomníky. Jen v Čechách nemá tenhle český rodák žádný. Jeho socha odlitá z roztavených italských děl, stála na Malostranském náměstí v Praze od 13. listopadu 1858. V květnu 1919 byla rozebrána a uložena do Lapidária Národního muzea.
https://www.stoplusjednicka.cz/marsal-vaclav-radecky-jediny-cech-ktereho-obdivoval-frantisek-josef-i
https://forumcorriere.corriere.it/cosi-e-la-vita/2024/02/27/la-bella-giuditta-cuoca-o-lavandaia/
