Článek
Vzpomínám si na ten den před pěti týdny úplně přesně. Ráno mi volalo nějaké call centrum, že jsem vyhrála balíček senzačních zahraničních vitaminů, prý jim stačí jen ústně potvrdit, že výhru přijímám… A pak podivné číslo, kde mi lámanou angličtinou sdělili, že pro mě mají nějaké dědictví… Nerozuměla jsem přesně jaké a po kom bych dědila, ale dali mi telefon, kam mám zavolat a kde mi všechno vysvětlí…Ale mám u telefonu vydržet dokud mě ústředna nepřepojí na notáře, který má můj případ na starosti. Někdy to prý trvá i patnáct minut. Měla jsem prostě šťastný den.
Ale kamarádka Jana ho měla ještě šťastnější: na seznamce, kde se den před tím zaregistrovala, se jí ozval inženýr ze Švédska. Poslala mi hned jeho fotku a byl vážně úžasný: jak z módního magazínu. A za ním a pod ním, prostě všude kolem něj nějaká ropná plošina a moře… Prý tam pracuje, vydělává slušné peníze a vedl by celkem spokojený život, kdyby věděl, že na něj na pevnině někdo čeká…A Jana se mu prý strašně líbí.
To všechno mi Jana líčila do telefonu jedním dechem. Napsal jí prý anglicky a když nějaké slovíčko ona neví, tak vypomůže překladač…
Jsem tak trochu životní skeptik, nebo snad realista? Nevěřím na zázračná dědictví v Libérii, ani vitaminové balíčky zadarmo… Ale působila tak nadšeně! Zmohla jsem se jen na vlažné varování: „Jani, není to nesmysl, nemůže to být podvod? Copak takhle vypadá chlapík, co pracuje na ropné plošině? Vždyť je to nějaký model!“
Ropná plošina… kolikrát už jsem to četla v novinách, jak zamilované Češky ztratily hlavu a byly ochotné posílat desetitisíce bůhví kam. Třeba na ropnou plošinu nebo na misi americkému důstojníkovi, vdovci, který by se rád po návratu oženil s milou a zámožnou Češkou a začal žít v srdci Evropy. Takhle asi před dvěma roky napsal jedné kamarádce na Šumavě americký seržant. Byla z toho úplně vedle. Ukazovala mi fotku i mail. Jenomže úplně stejná fotka s textem přišla pár dní před tím i mojí osmdesátileté matce… Matku to pobavilo, Danu samozřejmě zklamalo. Ale ušetřila díky tomu pár tisíc. A co všichni ti lékaři na misích v Africe co touží po seznámení?
Jana byla přesvědčená, že tenhle její Švéd je úplně jiný případ. Ale slíbila mi, že si zachová chladnou hlavu a nebude mu posílat o sobě žádné detailní informace. „Prosím tě, to je jasné. Jsem snad blázen? Beru to s rezervou,“ slíbila mi.
Dva dny se neozvala a já si říkala, že ropný inženýr už je minulostí. Třetí den mi Jana zavolala, že si musíme dát někde kafe, že mi toho potřebuje tolik říct! O čem? O něm, o Nilsovi. Je prý tak úžasný a mají toho tolik společného! A tak jsem se pak u kafe dozvěděla, že pan inženýr je rozvedený, bezdětný, že bývalá manželka je také Švédka, ale že po dvou letech manželství zjistili, že si nerozumí, že má každý jiné zájmy. „Víš, my se ale shodneme skoro ve všem. Máme stejný pohled na život, oba milujeme cestování, kulturu a Švédky jsou úplně jiné, než my Češky. Jsou chladné a sobecké a on prý vycítil, že já nejsem,“ chrlila na mě Jana. „My si píšeme pětkrát denně, je to úžasný!“
„Doufám, žes mu o sobě nepsala nic důležitého?“ snažila jsem se ujistit. „Ne, jen chtěl vědět co dělám, kde pracuju, jestli jsem vdaná a mám děti. On by také chtěl děti a doufá, že si s Míšou padnou do oka.“ To mě zarazilo. „No moment, jak padnou do oka? Ty se snad chystáš na ropnou plošinu a dokonce i s malým Míšou?“ zavtipkovala jsem. „Ne, on přijede do Prahy! Dostal čtrnáct dní volna, tak přiletí!“
To byla zásadní informace, která měnila situaci. Že bych se tak fatálně zmýlila a Nils byl skutečný? Skutečný zamilovaný Švéd, který touží po lásce a ne nějaký podvodník bůhví odkud, co chce naivní Češku obrat o balík peněz? „A kdy má přiletět? Za týden, v pátek. Jsme domluvení, že ho budu čekat v pátek odpoledne na letišti. Letí přes Londýn. Já se na něj tak těším, to si neumíš představit!“ líčila zamilovaně Jana. „Míša má o víkendu narozeninovou oslavu, tak chtěl vědět, co mu má koupit. A dovedeš si představit, jak mi ho budou závidět sestřenice? Schválně jsem je pozvala!“
Tak tady se buď schylovalo k velkému happyendu nebo k velkému průšvihu. Ale neuměla jsem si představit, jak ten případný průšvih proběhne. Nils měl na svoje „odkopání“ už jen pár dnů. Pokud skutečně byl falešným švédským inženýrem.
A druhý den to přišlo. Volala nešťastná Jana. „Průšvih! Teď mi psal Nils, že má problém, protože na plošině přestala fungovat wifi a on se nemůže dostat ke svému účtu, aby zaplatil letenku a trajekt na pevninu! Neví co má dělat. A letenku musí zaplatit dneska do oběda, pak mu prý zruší rezervaci! Prosil mě, jestli bych mu nepomohla a neposlala peníze na účet, číslo mi pošle! Slíbil, že těch pět tisíc dolarů mi dá, až přiletí! Ale já je nemám, musela bych si je někde půjčit! Nemáš nějaké dolary? V bance to už nemůžu do oběda stihnout!“ líčila mi zoufale kamarádka.
A bylo to venku.
Tak takhle to bylo vymyšlené…„Jano, je ti jasný, že je to celé podvod? Ať tě ani nenapadne mu posílat peníze! Už jsi pochopila, že není inženýr z ropné plošiny, nikdy přiletět nechtěl, že je to nějaký podvodník, který tě jenom napínal do poslední chvíle, abys mu poslala peníze?“ snažila jsem se vysvětlit kamarádce, že prostě naletěla a sen o lásce s krásným Švédem byl jen podvodný trik. "Ne, to není možné, my jsme si tak rozuměli!"nechtěla tomu uvěřit. Nakonec se falešnému Nilsovi omluvila, že tolik peněz nemá. Tak co kdyby přiletěl později, až ta wifina na plošině zase půjde?
Nils ale už neodepsal.
Za týden, jak mi řekla Jana, se na té její seznamce objevila další krásná fotka, tentokrát norského inženýra, pracujícího na ropné plošině v Severním moři…Za ním ta samá ropná plošina a moře, jako u Nilse. Opět slušný fotoshop. I on toužil po lásce a chtěl mít nějakou sympatickou dívku na pevnině, aby se k ní mohl vracet a měl pro koho žít…
