Článek
Takhle nějak jsem se probudila v den, kdy mě napadlo, že bych mohla jako dobrovolnice jet hlídat kočku do Barcelony.
Ráda svoje plány sdílím s ostatními a snažím se je motivovat, aby se toho nebáli a zažili v životě něco mimo každodenní rutinu (třeba na výletě se mnou). Takže nebylo moc těžké přemluvit mého kamaráda Jirku, abych tu kočku nemusela hlídat sama.
Z Barcelony do Portugalska
Obepsali jsme několik inzerátů na dobrovolnických serverech a bylo na 100 % jasný, že někam vyrazíme. Původní plán jsme rozšířili i na hlídání psa v Portugalsku. Dokonce už jsme měli i vymyšlený, co tam budeme dělat ve volném čase, do jakého supermarketu budeme chodit nakupovat a kde jsou nejlepší vlny na surfování. Ke štěstí nám chyběla už jen jedna věc. Odpověď od některého z majitelů.
Bohužel ale dny plynuly, odpovědi nepřicházely a nás pomalu opouštělo nadšení.
Změna plánu: Jordánsko
Nechtěla jsem to ale vzdát tak rychle a našla jsem, že v Jordánsku hledají dobrovolníky, kteří by jim pomohli se správou sociálních sítí, s komunikací s turisty a s focením. Tahle země byla vždycky dost vysoko na mém bucket listu, ale Jirka mezitím z nějakého důvodu odpadnul.
No… jet sama do pouště není asi úplně super nápad, ale rozhodla jsem se, že to zkusím.
Odpověď přišla asi za 10 minut. Druhý den už jsem volala s Majedem, který žije v poušti Wadi Rum. Na většinu mých otázek odpověděl „mmmm, žádný problém“ nebo „v pohodě, jsi u nás vítána, žádný problém“ anebo „ok, žádný problém“. Sice jsem se nic moc nedozvěděla, ale z nějakého důvodu mi to přišlo hrozně fajn. Koupila jsem si letenky a za pár týdnů jsem vyrazila.
Noc na zavřeném letišti
Do Aqaby jsem přiletěla posledním letadlem. Vyměnila jsem si peníze, koupila jsem místní SIMku a potom jsem čekala, až pro mě přijede Majed. Uplynula první hodina a Majed nikde.
Nakonec mi přišla zpráva:
„Auto rozbitý, můj kamarád, promiň.“
Prý pro mě ale pošle svého kámoše taxikáře.
To už byla dávno tma a letiště mezitím zavřeli. Já, blondýna v růžové mikině, jsem tam zůstala sedět mezi taxikáři, kteří už pomalu odjížděli. Několik z nich u mě přibrzdilo a snažili se mi vysvětlit, že to letiště už je zavřený a nemám tam, co dělat. No jo, to jsem si jakoby všimla.
Pár taxikářů za mnou přišlo a ptali se mě, proč tam tak sedím a kam jedu. Všem jsem převyprávěla ten stejný příběh - jedu jenom kousek, čekám na kamaráda, nic nepotřebuju, díky moc. A v hlavě jsem si každou minutu opakovala, že tohle byl fakt hodně špatnej nápad, Veroniko…
V tom se ale konečně objevil můj taxík!
Cesta do Wadi Rum
Ulevilo se mi asi tak na 2 minuty.
To auto nemělo technickou od dob Lawrence z Arábie. Kufr byl prohnilý dírami, kterými bych prostrčila ruku. Když jsem si tam pokládala batoh, nezbývalo mi nic, než jen doufat, že mi cestou nevypadne.
Z letiště do Wadi Rum je to něco málo přes hodinu. To by bylo docela v pohodě, kdyby na mě celou dobu nefoukalo oknem, které nešlo zavřít.
Auto při každém pokusu zabrzdit, samo odbočovalo doleva.
Ale větší problém bylo to, že se mi chtělo strašně spát. Jenže ten taxíkář usínal taky. A rychleji než já.
Představte si, že máte hodinu udržet pozornost někoho, kdo neumí ani slovo anglicky. Ani francouzsky. Ani španělsky. A ani německy. Je to vážně docela výzva.
Rychle jsem vyhodnotila, že tohle je nejhorší taxík, do kterého jsem kdy vlezla.
Byl dokonce horší než taxíky v Indii, a to tam mají teda laťku hodně vysoko.
První setkání s beduíny
Po hodině jsem před sebou konečně uviděla ceduli Wadi Rum. Na parkovišti čekal Majed. Na to, že bydlí v poušti, vypadal fakt dobře a mluvil plynule anglicky. To mě dost překvapilo.
Taky se tvářil, že jde všechno podle plánu a přijela jsem takhle po půlnoci úplně akorát.
V tu chvíli se mi fakt ulevilo.
Vzhledem k tomu, jaký auta jsem viděla cestou, začala jsem i věřit tomu, že se mu ta jeho kára vážně rozbila.
Během chvíle vedle nás zastavil jeep s bratrancem Tawfikem, u kterého jsem měla nakonec pracovat. Majed nás seznámil a to bylo naposledy, kdy jsem ho ten týden viděla.
Cesta do pouště
S Tawfikem jsme si hned začali rozumět. Cestou vyprávěl, jak zná poušť i poslepu. Že prý vůbec nepotřebuje světla, aby trefil do kempu. Já se tomu samozřejmě zdvořile smála, ale nenapadlo mě, že ty světla vážně zhasne.
Moje první setkání s pouští tak proběhlo v rychlosti 60 km/h a v totální tmě.
Někde z toho mám ještě video. Není tam nic vidět, ale dost hystericky se tam směju.
Tawfik mi ukázal, v jakém stanu budu bydlet, rozdělal oheň, a já se během několik minut odebrala do svého stanu, kde jsem okamžitě usnula.
Snídaně uprostřed písečných dun
Ráno jsem se probudila jako poslední, když už Slunce bylo vysoko nad pouští.
K snídani jsem měla pita chleba s rajčetem, halvou a meruňkovou marmeládou.
Zní to zvláštně, ale vzhledem k tomu, že jsem ještě neznala místní kuchyni, vybrala jsem si jen jídlo, které bylo zabalené. Aspoň subjektivně jsem si tak zvýšila šanci, že první den přežiju bez střevních potíží.
A příště?
O tom, jak jsem zůstala celý den sama uprostřed pouště vám budu vyprávět zase někdy jindy.
Jo - a odpověď z Barcelony ještě nepřišla. A je to tak vlastně dobře.
---
Zajímají vás takové příběhy z cest? Sledujte mě. :)
