Článek
Minule jsem se tu rozepsala o tom, jak je to v Austrálii těžké s hledáním práce a s bydlením. Asi bych to měla trochu vyvážit, protože spoustu věcí závisí jenom na tom, jak v dané situaci zareagujete. Vaše rozhodovací (ne)schopnosti taky ovlivní to, jaký lidi a situace si přitáhnete do života.
Když jsem po prvních dnech v Austrálii opustila Melbourne a vydala jsem se do Adelaide hledat práci, měla jsem obrovské štěstí. Michelle odpověděla na můj příspěvek a řekla mi, že prý u ní můžu zůstat, jak dlouho budu potřebovat. Před několika lety u sebe nechala bydlet několik baťůžkářů, kteří tu pomáhali místním při lesních požárech a od té doby čas od času někoho pozve k sobě domů, protože má dobrou zkušenost.
Nejdřív jsem z toho byla nadšená. Byla jsem sama na druhý straně planety a žít v hostelu mě moc nebavilo. Jenže jsem to pořád já. O všem moc přemýšlím a ve všem hledám nějaký zádrhel. Michelle mi totiž nabídla, že mě vyzvedne na nádraží a taky mi prý domluví let letadlem nad pobřežím, protože její kámoš je pilot.
No věřili byste tomu, kdyby vám tohle někdo napsal?
Bydlet u někoho doma a ještě k tomu mít zadarmo let letadlem? Tak určitě! A pak najdou moje orgány někde v Turecku…
Zamířila jsem tedy radši do hostelu, kde jsem byla na pokoji s dalšíma 15 lidma. Moje „buňka“ byla 2 metry dlouhá a 1×1 metr široká. Povlečení vypadalo špinavý už od dveří. Půlka lidí v hostelu neustále chlastala a druhá půlka odcházela/přicházela z práce. A večeře? Slíbila jsem sama sobě, že těstoviny uvařený v mlíku s mraženým hráškem už nikdy dobrovolně nepozřu.
První noc jsem spala asi hodinu v kuse a věděla jsem, že tohle dlouhodobě nemůže fungovat.
Napsala jsem Michelle, jestli bysme se nemohly sejít na kafe. Ta mi odepsala, že kafe nepije, ale že nabídka platí a můžeme si u ní dát víno. Vyhodnotila jsem, že život v tomhle hostelu je možná ještě víc nebezpečnej, než věřit cizí paní, kterou jsem nikdy neviděla.
Ve svojí buňce jsem přežila ještě jednu noc, protože ubytování už nešlo zrušit a druhý den jsem se vydala do kavárny, kde mě Michelle měla vyzvednout.
A víte, co se stalo?
Ona vážně přijela! Byla skvělá od prvního okamžiku. Dokonce mě ani neprodala do Turecka, jak jsem si myslela.
Dojely jsme k ní domu, kde bydlí se svým manželem a nakonec jsem s nima strávila 5 týdnů.
Za tu dobu jsem zažila takových věcí, že by to vyšlo na celou knížku. Hned první víkend jsme se vydali na rodeo, kde jsem na „Sweet Home Alabama“ málem protancovala půjčený kovbojky a poprvé v životě jsem spala ve swagu. To je takový těžký stan s matrací a se spacákem, který většina Australanů balí dohromady. Ráno opucujete pavouky a doufáte, že pod tím nespí had. Celý to srolujete, hodíte to na korbu a pak to zase někde na dalším víkendu rozmotáte. Když máte to auto s korbou, tak je to pecka. Ale na přechod Šumavy byste něco takového táhnout nechtěli. Fakt.
Následující dny mě Michelle seznamovala se svými kamarády a jezdili jsme společně na výlety po okolí. Byli jsme na degustaci vína, grilovali jsme, viděli jsme dost divný představení na festivalu v Adelaide a jednou jsme dokonce zachránili ovci, která ležela u cesty.
Jojo, taky jsem si říkala, že tohle se vám stane jenom jednou v životě. Možná dvakrát. A nebo taky nikdy.
Ale to ještě nebylo všechno.
Ten kámoš, pilot, doopravdy existuje! A právě teď, když píšu tyhle řádky, tak někde lítá s mojí novou kámoškou z Mildury, kterou jsem vzala do Adelaide na Velikonoce.
Když jsem se před několika týdny měla jet podívat do hangáru, pořád jsem se tomu letu bránila. Co si budeme povídat. Nacpat svých 180 cm do toho mini letadla pro dva lidi mi připadalo nemožný.
Vypadalo to, že nakonec fakt nepoletím, protože můj strach mě pořád nutil vymýšlet důvody, proč do toho letadla nesedat.
Jenže v tom hangáru bylo několik dalších pilotů. Hráli tam deskovky a povídali si s námi o tom, jak se dostali do Austrálie. A taky tam bylo několik dalších letadel, které se mi zdály trochu větší a mnohem bezpečnější. Jedno z těch letadel patřilo kamarádovi toho našeho kamaráda… a tak jsem za pár minut seděla uvnitř se sluchátkama na uších a zkoumala jsem, jak vypadá pobřeží Adelaide z výšky.
Byl to jeden z nejlepších dnů, které jsem v Austrálii zažila.
A přesně pro tyhle chvíle stojí za to občas malinko riskovat. Co myslíte? :)
