Článek
Dneska jsou to dva měsíce, kdy jsem se poprvé v životě ocitla u protinožců. Austrálie byl můj sen od doby, kdy jsem viděla Sestry v akci s Olsenkama. To ještě byly takový ty tlustý televize a videopůjčovny. Chtěla jsem tenkrát taky na ten most v Sydney a představovala jsem si, jak budu bydlet někde u pláže a chodit ráno pozorovat východy slunce.
Některý věci se v životě nemění.
Co se ale změnilo, je moje zkušenost s cestováním. Měla jsem pocit, že už umím cestovat a že mě toho nemůže moc překvapit. Nakonec mě v téhle zemi překvapilo úplně všechno.
Ale taky jsem si tady něco uvědomila, protože to tu vůbec není jednoduchý. A možná právě to jsem potřebovala nejvíc ze všeho.
Zajímá vás to? Tak čtěte dál!
Hele, je to tady dobrý, co si budeme povídat, ale…
Je tady zima! To jsem fakt nečekala. Mám s sebou jednu mikinu a vzhledem k tomu, že v následujících dnech má být kolem 8 stupňů, tak asi budu muset updatovat šatník.
Věděli jste, že v Austrálii mají lyžařské resorty? Já taky ne.
Co jsem taky nečekala, je to, jak těžký bude najít práci.
Nejdřív jsem zkoušela Melbourne. Po covidu se v Austrálii sešlo enormní množství lidí. Asie má speciální podmínky pro vstup, takže se sem lidi dostanou i bez znalosti angličtiny a tak nějak celkově to tady je na pracovním trhu dost zajímavý. Všechny práce, na který jsem se hlásila, byly plný, a když už nabírali, tak chtěli přímo někoho z Austrálie. V jedné agentuře mi řekli, že aktuálně mají přes 1000 backpackerů (lidí s krátkodobými pracovními vízy, jako mám já) bez práce.
Po pár dnech jsem přejela do Jižní Austrálie s tím, že svoje sny vezmu z gruntu a najdu si práci na vinohradu. Před pár lety byl standard, že od farmářů dostanete ubytování zdarma nebo za nějaký malý poplatek, tak mi to přišlo jako super nápad. Nasbírám pár hroznů, najdu si kámoše, opálím se, pak si koupím obytňák a budu to všechno cpát na Instagram.
Práci jsem k mému překvapení našla hned druhý den.
Začátek měl být za 14 dnů, protože tento rok je pořád dost chladno a všechno dozrává později. Tak jsem čekala, mezitím jsem si sehnala auto a po 14 dnech konečně nastal den D.
Původní info bylo, že budeme pracovat minimálně 8 hodin denně (ubytko v ceně samozřejmě nebylo) a máme tzv. piece rate - to znamená, že budeme placeni podle toho, kolik nasbíráme. A pokud první dny nasbíráme míň, než je australská minimální mzda, tak nám to ze zákona doplatí. A pokud budeme pořád sbírat málo, tak nás vyhodí.
První den jsme sbírali 3 hodiny a pak nás poslali domů. Druhý den bylo volno a třetí den jsme sbírali asi hodinu a půl. A pak nás zase poslali domů, protože prý nemají víc práce. Takže jsem se aspoň projela tím autem, co jsem si zaplatila. Za ty dva dny jsem si celkově vydělala 63 dolarů. Auto mě stojí 150 dolarů týdně, natankovala jsem za 70 dolarů, protože mám konečně práci, že jo. Sakra, to mi nějak nevychází… tak jsem šla hledat zase od začátku.
V Austrálii je mimo jiné obrovská krize s bydlením. Místňáci bydlí v karavanech, protože nemají na nájem, a tím pádem pro nás turisty jsou ty ceny taky úplně mimo rozpočet. Naštěstí jsem se na Facebooku seznámila se super holkou, která mě u sebe nechala bydlet zadarmo, takže jsem při hledání práce mohla být trochu víc v klidu. K tomu se ještě dostanu v dalším článku.
Hlásila jsem se na všechny možné inzeráty v Adelaide i okolí. Nic. Zkoušela jsem třeba i pozici uklízečky na stavbě. Tam mě zamítli, protože musí naplnit vládní kvóty a potřebujou tam australského domorodce.
Tak jsem se rozhodla, že pojedu do Mildury. Mildura je takový malinkatý město uprostřed ničeho a do vedlejšího města je to asi hodinu jízdy. Když pojedete na jih, tak za 8 hodin dojedete do Melbourne a když se omylem vydáte na sever, tak další město potkáte za dva dny. Není tu moc signál, takže když se ztratíte, tak si kolikrát nenačtete ani navigaci na mobilu. Úplně australskej sen. Ale je tu spousta práce, protože je to oblast, která Austrálii i Asii zásobuje ovocem a zeleninou (to jsem tenkrát nevěděla).
Měla jsem tam pár známých a zajištěnou práci za minimální mzdu, tak mi to přišlo jako skvělej nápad. Sbalila jsem si věci, už jsem je měla skoro všechny v autě a v tom mi přišel email, že pozice už není volná.
Další týden jsem tedy strávila ještě v Adelaide a po pár dnech jsem sehnala další práci. Tentokrát sbírání hroznů na vinici a opět v Milduře. Do Mildury jsem tehdy konečně odjela.
Z Adelaide je to asi 5 hodin cesty. V půlce jsem se stavila na benzince a zrovna mi zavolal šéf z té vinice, kde jsem měla pracovat. Zeptal se mě, odkud jsem, a když jsem mu řekla, že z Evropy, tak mi odpověděl, že sorry, ale už nemáme místo… Tak jsem si na té benzínce koupila chipsy za 8 dolarů (!!!) a další dvě hodiny jela sama polopouští bez práce, bez signálu, bez rádia, bez navigace, bez nálady a bez kapesníčků na fňukání. To byl 7. týden bez práce. Už chybělo jenom, aby mi pod auto skočil klokan.
Za tmy jsem konečně dorazila a naštěstí mi tady vyšlo skvělé ubytování v rodinném domě u pána, který sbírá staré Volkswageny. Hned jsme si začali povídat o tom, jak jsem tyhle auta chtěla vozit z Mexika do Evropy a dost se mi ulevilo, že jsem dojela právě na tohle místo a nemusím spát v autě. Taky jsme si povídali o tom, proč je tak těžké najít práci. Odpověď je docela jednoduchá. Většina těch farem radši zaměstná Asiaty, protože mají menší požadavky na pracovní podmínky a často pracují i za míň peněz, než je vůbec legální.
Můj pud sebezáchovy mě nenechal dlouho na holičkách, obvolala jsem snad všechny firmy a druhý den jsem našla práci, která vypadala docela seriózně - sbírání jujubes. Jujube vypadá jako malinkaté jablko, které se potom usuší a prodává se do Asie. Tahle práce konečně vyšla a už tam pracuju 2 týdny. Dokonce jsem třetí den povýšila na supervisora, takže teď jsem něco jako manažerka plantáže.
Zpětně už vím, že půlku problémů jsem si samozřejmě udělala sama ve svojí hlavě svým přemýšlením o všem a nastavením vysokých očekávání. Třeba jsem si předem určila, kolik peněz tu chci ušetřit, ale teď už vím, že se mi nepovede ani půlka té částky.
Můžu vám ale říct, že kdybych si tímhle neprošla, tak spoustu věcí teď nedokážu ocenit.
Díky téhle zkušenosti můžu poprvé v životě říct, že život v Evropě je vlastně fajn a strašně se těším zpátky.
Až zase pojedu za babičkou na Moravu a dám si s ní víno od Mariánka.
Až si zase vezmu na záda svoji Auru a půjdu se ségrou na trek, kde uvidíme jeleny a ne hady a pavouky.
Až si dáme v Prokopáku pivo a hermelín.
Až zase poletím s další skupinou do Jordánska.
A taky se těším na to, až zase odletím vyzkoušet si život někde jinde.
Abych se pak zase mohla těšit zpátky domů…
PS: Tento článek je z roku 2023 a ten most v Sydney i východy slunce na pláži, o kterých píšu na začátku, už jsem viděla. Pokud se vám tento článek líbil a chcete víc příběhů, sledujte můj profil.
