Článek
Konečně jsou tu Velikonoce a s mojí kámoškou Desiree vyrážíme do Adelaide. Vyzvedla jsem jí v hostelu a byly jsme obě nadšené, že konečně vypadneme. Něco uvidíme a něco zažijeme. Ale že první zážitky přijdou tak brzy? To jsme nečekaly.
Asi po hodině cesty jsme se dostaly na hranici státu Victoria a Jižní Austrálie. Celou dobu jsme si povídaly, protože na farmě spolu moc času netrávíme, a cesta nám krásně utíkala. Když jsem na hranicích viděla obrovský cedule „quarantine check“, divila jsem se, že tu ještě mají tyhle cedule, i když už je dávno po pandemii.
Jenže tahle karanténa nebyla kvůli covidu.
Na hranici jsme zastavily vedle policajta, který se na nás podíval jak pan učitel na základce a tím nejvážnějším hlasem se zeptal, jestli máme v autě nějaké ovoce. My s Desiree obě s úsměvem na tváři říkáme, že jasně! Jedeme za kámošema do Adelaide a máme v kufru půl kila hroznů od kámošů z jejich vinohradu. Ani jedna jsme nechápaly, co se děje.
Policajt zvážněl, na chvíli se zastavil a očividně taky nechápal. Pak si vzal rukavice, donesl kyblík a začal nám prohrabávat auto. Mě bylo líto ty hrozny vyhodit, tak jsem se ho zeptala, jestli je můžeme sníst tam, než odjedeme. Pan policajt asi nebyl v náladě a zasyčel na mě, že teď určitě nic jíst nebudeme.
Kromě hroznů našel v kufru ještě 1 banán a 2 jablka. Desiree seděla v autě a nic neslyšela. Akorát jí nenapadlo nic lepšího než na nás zakřičet, že má vzadu taky nějaký ovoce a jestli ho chce pan policajt vidět? Naštěstí to ale bylo to ovoce, co už nám zabavil. Podíval se na mě s kamenným výrazem, naklonil ke mně ten svůj kyblík, jak kdybych pašovala drogy, a řekl, že si máme popojet k policejní buňce o pár metrů dál. Máme si prý rozmyslet, která z nás je za tohle zodpovědná. Pořád jsem vůbec nechápala, co se děje. Obě jsme se dál usmívaly a popojely jsme ke dveřím číslo 3. Tam jsme ale zjistily, že Desiree zapomněla pas na hostelu. Nechtěla jsem dál provokovat, takže jsem to šla vyřídit sama a Desiree radši čekala v autě.
Přišla jsem do buňky, kde byl jeden stůl a jedna židle. Policajt důležitě vyplňoval nějaký papíry, kam napsal „0,5 kg hroznů, 1 banán, 2 jablka“. Když jsem si sedla, tak přede mě hodil fotky s cedulema, který prý byly kolem silnice a měly jsme si jich všimnout. Něco jako „poslední popelnice na ovoce za 1 km“, „karanténa“ a další divný nápisy, kterých jsem si všimla, ale myslela jsem, že to je pro lidi, co tam kempují, aby se odpadky nedostaly ke zvířatům.
Tak jsem tam tak seděla a pan policajt mi sdělil, že kvůli mně se do jižní Austrálie málem dostaly ovocný mušky! Naštěstí tenhle zločin odhalili včas, takže dostanu jenom záznam a až pojedu zpátky, tak mě znovu zkontrolujou. Kdybych prý vezla nějaké ovoce i tentokrát, tak to bude za 400 dolarů na místě. Úsměv mě trochu přešel. Když jsem si ale představila, jak budu psát tenhle článek o tom, jak se ze mě stala pašeračka hroznů, tak mi bylo hned líp.
Pan policajt si založil svůj formulář někam do desek a na oplátku jsem dostala dvě brožury o tom, jak nesmím vozit v autě ovoce. Pak mi vrátil všechny doklady a popřál nám šťastnou cestu.
„Have a safe trip, see you!“
Já odpověděla „Thanks, I hope not!“ a pan policajt se po celým dnu, kdy bránil Austrálii před muškama, poprvé zasmál.
…..
Zajímá vás více příběhů nebo tipy na cestování? Sledujte můj profil! :)
