Článek
Do Laponska jsem se vydala s přítelem v prosinci, kdy teploty dosahují hlubokých mrazů a den trvá jen pár hodin. V současné době neexistuje přímý let z Česka. Naše kroky tedy směrovaly nejprve do Helsinek, odkud jsme pokračovali do cílové destinace.
Co mě během návštěvy Helsinek zaujalo nejvíc, byla pevnost Suomenlinna, která se nachází na ostrově zhruba 20 minut od helsinského přístavu. Tato pevnost z 18. století je zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO a je dostupná trajektem s běžnou jízdenkou na městskou hromadnou dopravu.
Ne, že bych byla skalní fanoušek historických pevností a rezavých kanónů, ale když se na tento výlet vydáte při východu slunce, tak pochopíte.
Po návratu na pevninu určitě nevynechejte místní trh Kauppatori, kde můžete ochutnat jak sobí maso, tak třeba medvěda v konzervě, nebo sušený salám z jelena.
Cílem našeho putování je ale Laponsko, kde tyto speciality můžete ochutnat také. Ve večerních hodinách se tak na vlakovém nádraží loučíme s městem a čeká nás další dobrodružství, které jsem plánovala už od srpna.
Nočním vlakem, známým jako Santa Claus Express, se vydáváme do Rovaniemi.
Cesta trvá zhruba 12 hodin, a když jsem si spočítala cenu ubytování v Laponsku a ceny letenek, vyšlo mi, že jízda vlakem je sice dražší, ale za to trvá delší dobu a bude to mnohem větší sranda.
V 19:30 jsem spokojeně ležela ve své posteli, která se kolébala do rytmu kolejí, a sledovala jsem, jak město pomalu mizí, zatímco sněhu stále přibývá.
Pak dlouho nic a ráno přišla ta sranda.
Budíček v 7:20, venku tma a zima jako na konci světa. V Laponsku během prosince počítejte s tím, že denní světlo trvá zhruba 3 hodiny a vypadá jako pomalý východ slunce, který se během pár minut promění v západ. Ve 14 hodin odpoledne zase začíná temná noc, takže návštěva této oblasti v zimě je spíš taková noční bojovka.
Napůl spící jsem se v −25 °C přesunula do budovy nádraží, kde jsem stejně jako dalších asi 578 lidí z vlaku objevila jedinou kavárnu široko daleko. Po snídani jsme překonali několikahodinové čekání v autopůjčovně a záhy jsem si mohla vyzkoušet svou první jízdu na ledu. Prvních pár kilometrů jsem si říkala, proč něco takového vlastně dělám, ale po dalších 50 kilometrech si člověk zvykne na spoustu věcí.
Na hotelu jsme během několika minut zjistili, že bychom tu klidně mohli bydlet napořád. Představte si zasněžený obrovský srub na soutoku dvou řek, saunu s výhledem na protější břeh, večery se svařeným vínem u praskajícího krbu a lívance s horkými borůvkami k snídani. V noci můžete přímo od dveří pozorovat polární záři a ráno můžete tiše šmírovat soby, kteří zkouší, jestli je led na řece udrží. A to nepřeháním, takhle skvělý to tam vážně je.
Majitel hotelu provozuje také psí chovatelskou stanici a je jedním z nejúspěšnějších závodníků se psím spřežením v historii Finska. Přiznám se, že mě nikdo moc přemlouvat nemusel. Vlastně spíš naopak. Už půl roku předem jsem doufala, že bude dost sněhu a že si jízdu se psím spřežením budu moct odškrtnout na seznamu splněných snů.
Sněhu bylo naštěstí dost a tak jsme se druhý den ráno vydali do chovatelské stanice. Po úvodním školení, kde jsme se během 87 sekund dozvěděli, že „doleva se odbočuje takhle, doprava takhle, takhle se brzdí a hlavně nikdy nikdy nikdy nesmíte slézt ze saní, jinak vám psi utečou“, jsme se přesunuli ke kotcům. Nevím ani jak se to stalo, ale najednou jsem seděla v saních zabalená do několika vrstev oblečení, přes sebe dvě deky, úsměv od ucha k uchu a můj drahý se snažil mě nevyklopit hned v první zatáčce. Zároveň z těch saní nemohl slézt, protože to se nikdy nikdy nikdy nesmí dělat.
Smích mě přešel přesně v polovině výletu, protože jsme se měli vystřídat a já měla řídit. Což o to, ona by to byla pořád docela švanda, ale když se máte v plné rychlosti vyhýbat stromům, tak je dost vhodné u toho něco vidět. To ale moc nejde, když zrovna brečíte smíchy.
Po návratu do chovatelské stanice jsme šli rozmrznout do koty, což je tradiční laponská chata s ohništěm uprostřed. V kotě na nás už čekal horký borůvkový džus a vánoční perníčky. Dost přesně si vybavuji, jak rychle ten horký džus prohřál horní část mého těla, prsty u nohou mě ale bolely mrazem ještě nekonečně dlouho. Ta největší bolest přišla až po několika minutách, když už jsme si rozlévali druhé kolo džusu.
No, příště se nechám před jízdou zaskládat klidně i pěti dekama, protože finská zima je fakt bolestivá.
Následující den jsme se vydali do Santa Clausovy vesnice v Rovaniemi. Nebudu vám lhát, pokud vás nebaví davy lidí, kolony zájezdových autobusů a hodinové fronty úplně na všechno, zajeďte se sem podívat až těsně před zavírací dobou. Vesnička je totiž stále krásně osvětlená, autobusy už dávno odjely a všechna místa si budete moci projít sami v tichu a klidu. Pokud byste sem přijeli až po zavírací době, můžete si stále spoustu míst prohlédnout alespoň zvenku.
Hřeb celého dne pro nás byla návštěva rekreačního parku za polárním kruhem. Tento park se nachází asi půl hodiny autem od Rovaniemi, vstup je zdarma a rozhodně tady nepotkáte žádné davy. Co tu ale potkáte, je nádherná příroda, napůl zamrzlá řeka a sníh křupající pod nohama. Můžete se vydat na krátkou okružní procházku přes malebné dřevěné mosty a pokud zrovna nebude mínus třicet, čeká vás něco málo přes 10 km.
Co jsme ale rozhodně potřebovali po nabytém dni, tak bylo dobré a teplé jídlo. Celkově jsem byla překvapená, jak chutné pokrmy můžete nalézt po celém Finsku. Těšili jsme se ale na lososovou polévku, která je v této oblasti vyhlášená kvůli speciální struktuře lososího masa z chladných místních řek.
Losos byl naprosto luxusní. A ten výhled z vyhřáté restaurace?
Lepší tečku za naším dobrodružstvím jsme si přát nemohli.
PS: Pokud se vám tento článek líbil a chcete víc příběhů, sledujte můj profil.
