Článek
V horách za Narvikem byl 20. květen 1999 typickým jarním dnem na lyžování. Sníh byl těžký, jarně proměklý a potoky, které v zimě mizí pod ledem, se probouzely. Tři mladí lékaři, Anna Bågenholm a její kolegové Marie Falkenberg a Torvind Næsheim právě sjížděli terén, který dobře znali. Náhle přišel jeden špatný odraz, ztráta kontroly a křehká ledová krusta nad potokem se pod Annou prolomila. Hlava a trup mizí pod ledem, voda se dere do oblečení a tělo se vzpříčí v úzké štěrbině. Zůstávají jen nohy a lyže, které trčí nad povrchem. To, co následuje, bude později popisováno jako záchrana z nemožného.
Anna, tehdy devětadvacetiletá švédská lékařka, která v Norsku pracovala a školila se, měla v prvních minutách po nehodě neuvěřitelné štěstí. Pod ledem našla malou vzduchovou kapsu, díky níž mohla dýchat, i když byla sevřená ledem a proudem ledové vody. Vydržela tak přibližně čtyřicet minut, než se její srdce zastavilo. Kolegové se zoufale snažili led rozbít a vytáhnout ji ven, ale bez nářadí to nešlo. Volali o pomoc a snažili se zachovat klidnou hlavu. Dispečer po vyslechnutí situace ihned nechá obrátit záchranný vrtulník Sea King, který už byl na jiné misi. První záchranáři dorazili zespodu svahu. Obyčejnou zahradní lopatou vysekají otvor a až v 19:40 se jim daří Annu vytáhnout. V ledové vodě strávila přibližně 80 minut. Na sněhu je bledá, bez dechu, bez pulzu. A pak začíná nepřetržitá resuscitace.
Vrtulník po naložení Anny okamžitě míří do Tromsø, na univerzitní nemocnici, která má vybavení i tým schopný zvládnout extrémní hypotermii. Když posádka přistává, Anna je klinicky mrtvá. Srdce netluče zhruba dvě hodiny, teplota těla je hluboko pod normou. V nemocnici měří základní hodnoty. Rektální teplota ukazuje 13,7 °C, číslo, které se stane symbolem případu. Je to jedna z nejnižších zdokumentovaných teplot u člověka, který přežil náhodnou hypotermii, alespoň v té době nejnižší u dospělého. A přesto se tým rozhodne pokračovat v záchraně jejího života. Nikdo není mrtvý, dokud není teplý a mrtvý, připomínají si zásadu, která v takových situacích platí.
Záchrana se opírá o moderní medicínu i o vytrvalost. Anesteziolog Mads Gilbert a desítky členů personálu napojují Annu na mimotělní oběh, aby mohli krev postupně ohřívat a zároveň okysličovat. Jde o tichý, ale pomalý závod. Příliš rychlé ohřívání hrozí arytmiemi a zkolabováním, příliš pomalé znamená pokračující poškození orgánů. Resuscitace a stabilizace trvají zhruba devět hodin. Dlouhé, monotónní minuty, ve kterých se střídají týmy u přístrojů, dýchacích vaků a monitorů. A někdy v této šedi se stane malý zázrak. Srdce se chytne a začne tlouct. Krevní tlak se vrací, drobné vlnky na monitoru se zpevňují. Pacientka je však pořád v bezvědomí, tělo si prošlo něčím, co by obvykle nedávalo šanci na návrat do světa živých.
Teprve po deseti dnech se Anna probouzí. Zpočátku ochrnutá od krku dolů, vyděšená představou, že zůstane trvale upoutaná na lůžko, ale živá. Ledový pobyt a nedokrvení poškodily nervy a svaly, ledviny ani trávicí systém nefungují tak, jak mají. Čekají ji týdny intenzivní péče a rehabilitace. Naštěstí celkem brzy přichází zlepšení. Citlivost a hybnost se postupně vracejí. Po 28 dnech v intenzivní péči je přesunuta do Švédska k další rekonvalescenci. O mnoho měsíců později se už dokáže postavit na vlastní nohy a s výjimkou mírných potíží s citlivostí v prstech a chodidlech se vrací k lékařské práci i běžnému životu.
Na první pohled je to paradox. Co ji skoro zabilo, ji současně zachránilo. Extrémní chlad snižuje metabolismus a spotřebu kyslíku v mozku na zlomek normálu. Tam, kde by obyčejná zástava srdce při běžné teplotě znamenala nevratné poškození během několika minut, může hluboká hypotermie poskytnout čas. Ten se ale musí správně využít. Znamená to nepřetržitou masáž srdce, šetrnou ventilaci, rychlý transport a dostupnost mimotělního ohřevu (ECMO/CPB) . To vše dohromady dělá z rozdílu minut, rozdíl mezi životem a smrtí. Annin případ se stal učebnicovým důkazem, že hluboké podchlazení není konec, ale někdy paradoxně ochrana. A že má smysl pokračovat i tehdy, kdy monitor nabízí jen rovnou čáru smrti.
Z hlediska detailů sehrála roli kombinace náhody a dovednosti. Vzduchová kapsa pod ledem jí umožnila dlouhé minuty dýchat, než srdce selhalo. Kolegové a posléze záchranáři na místě ihned zahájili resuscitaci, která pokračovala bez přerušení i během letu. Tromsø mělo tým s jasným protokolem pro extrémní hypotermii a vybavení umožňující kontrolované ohřívání krve. Každý z těchto článků řetězce byl křehký, kdyby praskl, příběh by skončil jinak.
Anna Bågenholm se pro média stala ženou, která obelstila smrt, ale pro lékaře znamenala něco víc. Její přežití s nejnižší zaznamenanou tělesnou teplotou u dospělého pacienta s náhodnou hypotermií (ve své době) posílilo důvěru v postupy, které do té doby působily jako okrajové. Především v používání mimotělního oběhu u extrémně podchlazených. Případ je citován v odborné literatuře, rozebírán na konferencích a znovu a znovu připomínán při školení záchranářů i lékařů urgentní medicíny. Není náhoda, že se k němu vracejí i popularizační texty o hypotermii.
Zároveň proslulý výrok „nikdo není mrtvý, dokud není teplý a mrtvý“ dostal reálné, uchopitelné obrysy. Retrospektivní analýzy podobných případů ukazují, že i po dlouhé době bez cirkulace lze při extrémní hypotermii dosáhnout přežití s dobrým neurologickým výsledkem. Tedy pokud se dodrží zásady šetrného ohřívání a pokud nechybí trpělivost. Annin příběh se tak stal jedním z těch, které posouvají hranici mezi „marným“ a „má to smysl“. Důležité je, že vždycky existuje naděje.
Zdroje:
https://www.sciencealert.com/this-woman-survived-the-lowest-body-temperature-ever-recorded
https://www.cbsnews.com/news/frozen-woman-a-walking-miracle/
https://www.atlasobscura.com/articles/the-woman-who-survived-the-lowest-body-temperature-ever
https://www.unilad.com/news/world-news/anna-bagenholm-woman-survived-80-minutes-trapped-ice-289198-20241217
https://biographs.org/anna-bagenholm
https://alchetron.com/Anna-B%C3%A5genholm
