Celé hodiny běhali v kole, aby se lidem peklo maso. Smutný osud zapomenutých kuchyňských psů

Dnes si psa představíme na gauči, v pelíšku nebo někde na zahradě. Jenže ještě před několika staletími existovali psi, jejichž každodenní práce připomínala spíš život v továrně. V britských kuchyních běhali v dřevěných kolech, která otáčela masem nad otevřeným ohněm. Nebyla to žádná cirkusová atrakce. Tito psi skutečně pracovali, někdy celé hodiny, a bez jejich námahy by se hosté nedočkali rovnoměrně upečené večeře. Dnes už turnspit dog neexistuje. Zmizel spolu s prací, pro kterou ho lidé potřebovali.

Představme si kuchyni většího anglického hostince někdy v 17. století. V krbu hoří pořádný oheň, na železném rožni se peče kus masa a kolem pobíhají kuchaři. Je tam horko, kouř, všude něco syčí a voní. Jenže pečeně má jeden problém. Pokud ji někdo nebude pravidelně otáčet, z jedné strany se připálí, zatímco druhá zůstane nedopečená. Dnes to vyřeší elektromotor. Tehdy se ovšem musel rožeň otáčet ručně. A nebyla to zrovna příjemná práce. Stát několik hodin u rozpáleného ohniště a pořád dokola otáčet železnou tyčí, to člověka rychle omrzelo. Navíc ve velkých kuchyních bylo potřeba připravovat několik pečení za sebou. Někdo proto přišel s nápadem zapojit do práce psa.

Nad ohništěm nebo v jeho blízkosti se umístilo velké dřevěné kolo, trochu podobné tomu, které známe z klecí pro hlodavce. Jen bylo pochopitelně větší. Kolo bylo prostřednictvím hřídele, provazů nebo dalších převodů spojeno s rožněm. Jakmile se pes uvnitř rozběhl, začalo se otáčet i maso. A tak vzniklo jedno z nejpodivnějších psích zaměstnání v evropských dějinách.

Turnspit dog, jak se mu říkalo, nebyl původně název jednoho přesně standardizovaného plemene, jak je známe dnes. Šlo o pracovní typ psa, kterému se říkalo také vernepator cur, případně prostě kuchyňský pes. Jeho hlavním úkolem nebylo hlídat, lovit ani nahánět dobytek. Měl pouze běhat. A tomu odpovídal i jeho vzhled. Dobové popisy hovoří o poměrně malém, nízkém a protáhlém psovi s krátkýma, často poněkud křivýma nohama. Taková stavba těla se pro pohyb uvnitř kola hodila. Pes nemusel být vysoký ani rychlý, důležitější byla vytrvalost a schopnost pohybovat se dlouho v omezeném prostoru.

Přesná podoba těchto psů se dnes ovšem rekonstruuje jen obtížně. Neexistoval žádný jednotný chovatelský standard a jednotliví psi se od sebe pravděpodobně dost lišili. Někteří měli kratší srst, jiní delší. Lišilo se také zbarvení. Podobní psi se objevují už ve starších přírodopisných dílech. Anglický lékař Johannes Caius v 16. století popsal psy používané k otáčení rožňů. A jeho svědectví ukazuje, že v té době už nešlo o nějaký čerstvý vynález, ale o zavedenou praxi. Turnspitové se později objevovali v hostincích, větších domácnostech i kuchyních institucí, kde se pravidelně připravovalo větší množství masa. Zkrátka tam, kde se vyplatilo mít někoho, kdo bude rožněm otáčet, aniž by kvůli tomu musel kuchař odcházet od jiné práce.

Jak přesně vypadal běžný den takového psa? To samozřejmě záleželo na konkrétní kuchyni. Někde se peklo jen určitou část dne, jinde byl provoz podstatně náročnější. Dochované zprávy ale naznačují, že práce mohla být opravdu vyčerpávající. Nemohl se jen tak zastavit, protože by se přestalo otáčet také maso. Pokud zpomaloval, personál ho musel nějak přimět pokračovat. A ne vždy to bylo zrovna laskavé. V historických vyprávěních se objevují zmínky o bití nebo o používání horkých uhlíků k popohánění unavených psů. Nelze ale automaticky předpokládat, že takto zacházeli se všemi turnspity. Přesto si asi nemusíme nic nalhávat. Pes pracující v uzavřeném kole, často poblíž rozpáleného krbu, rozhodně neměl pohodlný život.

V některých kuchyních proto chovali více těchto psů. Když se jeden unavil, vystřídal ho druhý. Odtud také pochází časté vyprávění o jejich pracovních směnách. Nebyl to ovšem žádný systém s přesně stanovenou pracovní dobou. Spíš praktické řešení, jak udržet rožeň v pohybu a zvířata úplně nevyčerpat. Ostatně unavený pes, který odmítá běžet, byl pro kuchaře k ničemu. Někdy je lidé brávali do kostela, kde jim měli sloužit jako ohřívače nohou. Malí psi se schoulili pod lavicemi a jejich tělesné teplo přišlo v chladných budovách vhod. Tito psi mají dokonce slavnou historku spojenou s anglickým biskupem a kazatelem. Ten měl během kázání zmínit biblické slovo „Ezechiel“, načež se jeden z přítomných psů vyděsil a utekl. Údajně proto, že mu slovo připomínalo povel používaný v kuchyni. Někdy se ovšem zdroje rozcházejí a vlastně je otázka, zda se jedná o skutečnost.

V době, kdy se šlechta chlubila loveckými psy a postupně se rozvíjel zájem o cílený chov elegantních společenských plemen, zůstával kuchyňský pes někde úplně na opačném konci společenského žebříčku. A to doslova. Zatímco někteří psi odpočívali u nohou svých pánů, jiní běhali v kole, aby se těm samým lidem připravila večeře. V 18. století byli turnspitové v Británii stále poměrně běžní. Jenže technika postupovala dopředu a postupně se objevovala zařízení, která dokázala rožně otáčet bez pomoci živého tvora. Některá využívala hodinové mechanismy a závaží, jiná pracovala s prouděním horkého vzduchu. Pro kuchaře to byla ohromná úleva. Nemuseli se starat o psa, hlídat jeho únavu ani řešit, co dělat, když odmítal pracovat. Zpočátku ovšem nebyla taková zařízení dostupná každému. Chudší hostince a domácnosti proto dál využívaly psy, zatímco bohatší podniky už přecházely na mechanické pohony.

A tím se změnilo i společenské postavení turnspita. Mít v kuchyni psa, který otáčí rožněm, začalo být postupně považováno za známku chudoby a zaostalosti. Kolem poloviny 19. století už byli tito psi mnohem vzácnější než o sto let dříve. A na přelomu 19. a 20. století jako samostatný pracovní typ prakticky zmizeli. Možná by člověk čekal, že si je někdo ponechá alespoň jako domácí mazlíčky. Vždyť řada jiných pracovních plemen přežila zánik svého původního zaměstnání. Jenže turnspitové takové štěstí neměli. Nikdy nebyli zvlášť módní ani obdivovaní. A když už jejich práce nebyla potřeba, přestal být důvod je cíleně chovat. Někteří se nejspíš dál křížili s obyčejnými domácími psy, ale původní typ postupně zanikl.

Poslední připomínka byl pes jménem Whiskey. Ve velšském městě Abergavenny se nachází muzeum, které uchovává preparovaného turnspita jménem Whiskey. Je to malý, protáhlý pes na krátkých nohách. Nevypadá nijak zvlášť vznešeně. Vlastně by si ho člověk na první pohled mohl splést s nějakým podivným křížencem jezevčíka. Whiskey, jeden z posledních hmotných dokladů existence turnspitů, uchovávaný v Abergavenny Museum. Kdyby se Whiskey narodil o pár století později, možná by spal v posteli, chodil na procházky a jeho majitel by řešil, jestli mu koupit dražší granule. Jenže se narodil do doby, kdy byl pes často především pracovní silou.

Turnspit dog tak zůstává připomínkou jedné nepříliš veselé kapitoly soužití člověka se psem. Dnes mluvíme o welfare zvířat, řešíme jejich psychickou pohodu a snažíme se jim dopřát přirozený pohyb. Před několika staletími ale někteří psi trávili velkou část života běháním v kole, aby se na stole objevila dobře upečená pečeně.

Zdroje:

https://www.npr.org/sections/thesalt/2014/05/13/311127237/turnspit-dogs-the-rise-and-fall-of-the-vernepator-cur

https://www.mentalfloss.com/animals/dogs/sad-strange-history-of-turnspit-dogs

https://www.iflscience.com/the-rise-and-fall-of-the-turnspit-dog-the-extinct-breed-that-ran-the-kitchen-for-centuries-82677

https://dogs-in-history.blogspot.com/2016/03/turnspit-dog-bred-to-work-in-kitchen.html

https://randombitsoffascination.com/2025/09/09/the-forgotten-kitchen-helper-the-rise-and-fall-of-the-turnspit-dog/

https://animals.howstuffworks.com/pets/turnspit-dogs.htm