Článek
Když se 26. července 1184 sjížděli do německého Erfurtu významní šlechtici a církevní hodnostáři, měli před sebou docela obyčejné politické jednání. Tedy obyčejné na tehdejší poměry. Mezi mocnými muži se rozhořel spor, který bylo potřeba nějak urovnat, a přítomen měl být dokonce i mladý římský král Jindřich VI. Nejspíš se počítalo s dlouhými debatami, dohadováním a možná i nějakou tou hádkou. Jenže celé setkání dopadlo způsobem, který by si sotva kdo dokázal představit. Pod účastníky se totiž propadla podlaha a desítky z nich skončily v hluboké jámě plné lidských výkalů. Mnozí se už ven nedostali. A tak se jedno politické jednání zapsalo do dějin kvůli něčemu úplně jinému, než kvůli čemu bylo svoláno.
Erfurtská latrínová katastrofa
Svatá říše římská, ke které tehdy patřilo i území dnešního Německa, byla tak trochu spletencem nejrůznějších knížectví, hrabství a dalších držav. Každému kousku země někdo vládl a samozřejmě si také chtěl udržet co největší moc. Císař sice stál nad nimi, ale neznamenalo to, že ho všichni na slovo poslouchali. Kdepak. Knížata, hrabata, ale třeba i biskupové si často dělali věci po svém. A když se dva takoví mocní páni dostali do sporu, nebylo vůbec snadné je přimět, aby se nějak dohodli. Obzvlášť když se jednalo o území, peníze nebo o to, kdo má vlastně právo komu poroučet.
Mezi těmi, kteří se zrovna nemohli dohodnout, byli mohučský arcibiskup Konrád I. a durynský lantkrabě Ludvík III. Oba měli značnou moc a ani jednomu se nechtělo ustupovat. Hádali se hlavně kvůli svému postavení a vlivu v oblasti, kde se po pádu mocného knížete Jindřicha Lva poněkud zamíchaly poměry. Kdo si co udrží, kdo naopak něco získá a čí slovo bude mít větší váhu. Takové věci se tenkrát řešily pořád a občas z toho byla i válka. Tentokrát se ale mělo jednat. A to v Erfurtu, který patřil mohučskému arcibiskupství. Bylo to docela bohaté a důležité město, kam jezdili obchodníci a kde se čas od času scházeli i ti nejvýznamnější muži říše. Takže vlastně nic neobvyklého.
Jenže v červenci 1184 sem přijel také Jindřich VI. A to už byla návštěva, která stála za pozornost. Šlo o syna císaře Fridricha Barbarossy, kterému v té době nebylo ještě ani dvacet. Přesto už několik let nosil titul římského krále. Korunovali ho totiž jako malého chlapce, což se u panovnických rodin stávalo. Císařem zatím zůstával jeho otec a Jindřich si na vlastní císařskou korunovaci musel počkat až do roku 1191. Mladý král měl oběma znesvářeným pánům pomoci najít nějaké řešení. Jestli se mu to podaří, byla samozřejmě jiná věc. Každopádně se kolem něj sešla pěkná řádka urozených mužů. Hrabata, další šlechtici, duchovní, nejspíš i jejich doprovod. Někteří přijeli kvůli samotnému sporu, jiní možná využili příležitosti, že se mohou osobně setkat s králem. Kdo ví. Taková návštěva mohla být užitečná i pro někoho, koho hádka mezi arcibiskupem a lantkrabětem příliš nezajímala. O čem všem se toho dne mluvilo, už nezjistíme. A vlastně ani nevíme, jak daleko se jednání dostalo. Dochované zprávy se totiž věnují hlavně tomu, co následovalo. A není divu. Z celé té vznešené společnosti se totiž během několika okamžiků stala skupina lidí bojujících o holý život.
Osudné jednání se konalo 26. července. Za jeho pravděpodobné dějiště bývá označována budova proboštství při mariánském chrámu, tedy v prostoru dnešního erfurtského dómu. Některé historické zprávy ovšem zmiňují také arcibiskupskou rezidenci, takže přesné místo není úplně jasné. Podstatné je, že se účastníci shromáždili v horním podlaží budovy. A nebylo jich málo. Odhady hovoří až o stovce mužů, byť přesný počet znám není. Představme si navíc, jak takové setkání asi vypadalo. Vedle samotných šlechticů tu byli jejich průvodci, mnozí měli zbraně a část přítomných zřejmě také těžší oděv nebo výstroj. K tomu nábytek a další vybavení místnosti. Na tehdejší dřevěnou podlahu to byla pořádná zátěž.
Trámy, které ji nesly, už zřejmě nebyly v nejlepším stavu. Mohly být staré, narušené vlhkostí nebo jednoduše nedostatečně dimenzované na takové množství lidí. Přesnou příčinu samozřejmě dnes nikdo nezjistí. Žádná technická zpráva o stavu budovy se nedochovala. Jisté je jen to, že konstrukce nevydržela. Co přesně se odehrálo v následujících vteřinách, si můžeme jen představovat. Podlaha se náhle prolomila a lidé, kteří na ní stáli, se propadli do nižšího podlaží. Jenže tím neštěstí neskončilo. Dopadající těla, nábytek a kusy dřevěné konstrukce představovaly takovou zátěž, že povolila i další podlaha. Část přítomných tak pokračovala v pádu ještě hlouběji. A právě pod budovou se nacházelo něco, co z obyčejného zřícení stropu udělalo katastrofu, která nemá v evropských dějinách obdoby.
Ve středověku samozřejmě neexistovala kanalizace v dnešní podobě. Lidé si přesto museli nějak poradit s odpadem, ať už žili v obyčejném domku, klášteře nebo honosném sídle. Jedním z řešení byly latríny, z nichž odpad padal přímo do jímky pod budovou. Někde se výkaly odváděly mimo dům, jinde končily v hlubokých odpadních jámách. Ty se musely čas od času vyprázdnit, což byla práce, do které se pochopitelně nikdo příliš nehrnul. Pokud to okolnosti dovolovaly, obsah jámy se prostě nechával hromadit. Některé jímky tak mohly být pořádně hluboké a obsahovat značné množství rozkládajícího se odpadu. A nebyly to jen lidské výkaly. Končila v nich také moč, splašky a nejrůznější další nečistoty. Právě do takového prostoru se zřítila část účastníků erfurtského jednání.
Představa je to příšerná. Člověk, který ještě před několika okamžiky seděl mezi nejvýznamnějšími muži říše, se najednou ocitl v temné jámě, obklopený troskami, zraněnými lidmi a odpadem. Někteří mohli být po pádu v bezvědomí, další měli zlomené končetiny nebo je zavalily kusy dřeva. Ti, kteří zůstali při vědomí, se zoufale snažili dostat ven. Jenže z hluboké jámy s kluzkými stěnami se člověk jen tak nevyškrábe. Zvlášť když se nemá čeho zachytit a kolem něj se zmítají další lidé. Část obětí zemřela následkem pádu nebo pod troskami. Jiní se podle dobových zpráv utopili či udusili přímo v obsahu latríny. Není přitom možné přesně určit, kolik lidí zahynulo kterým způsobem. Jisté je, že pro mnohé z nich se odpadní jáma stala smrtelnou pastí. Někdy se v souvislosti s katastrofou zmiňují také jedovaté plyny vznikající při rozkladu organického odpadu. Takové plyny skutečně mohou být nebezpečné, ale nemáme důkaz, že právě ony byly v Erfurtu příčinou smrti některých účastníků. Historické zprávy hovoří především o pádu, zavalení a udušení ve výkalech.
Zatímco desítky mužů skončily v troskách a odpadní jámě, Jindřich VI. měl neuvěřitelné štěstí. Podle dochovaného vyprávění seděl společně s arcibiskupem Konrádem v kamenném výklenku u okna. Ten byl součástí pevné obvodové zdi, takže se při zřícení dřevěné podlahy nepropadl. Zatímco ostatní mizeli v hlubině, král zůstal na svém místě. Ani jeho situace ovšem nebyla zrovna příjemná. Pod ním se nacházela zřícená konstrukce a kolem panoval zmatek. Nakonec se k němu podařilo dostat záchranářům, kteří přistavili žebříky a pomohli mu dolů. Podobně měl vyváznout i arcibiskup Konrád. Durynský lantkrabě Ludvík III., kvůli jehož sporu se celé jednání vlastně konalo, podle pozdějších zpráv spadl, ale podařilo se ho zachránit. Je ovšem potřeba dodat, že podrobnosti o králově záchraně známe z kronikářských líčení, která nejsou ve všech detailech stejně přesná. Samotné přežití Jindřicha je nepochybné, zatímco popis jeho polohy v okenním výklenku vychází ze zápisu kronik.
A co udělal král potom? Podle erfurtského historika Steffena Raßloffa město po neštěstí bezprostředně opustil. Těžko se mu divit. Přijel urovnat politický spor a místo toho byl svědkem smrti velké části přítomné šlechty. Kolik lidí tehdy vlastně zemřelo? Nejčastěji se uvádí kolem šedesáti, ale přesný počet už asi nikdy nezjistíme. Středověcí kronikáři nám totiž žádný úplný seznam mrtvých nezanechali. Některá jména si ale přece jen poznamenali, hlavně pokud šlo o někoho významného. Mezi oběťmi tak najdeme třeba hraběte Heinricha ze Schwarzburgu, Friedricha z Abenbergu nebo Gozmara ze Ziegenhainu. Zahynul také purkrabí Friedrich z Kirchbergu a kroniky zmiňují i Burcharda z Wartburgu či Beringera z Mellingenu. Jejich jména se v různých pramenech občas píší trochu jinak, ale to u středověkých záznamů není nic zvláštního. Ostatně ani tehdejší písaři neměli v pravopisu zrovna pořádek.
A neštěstí se nevyhnulo ani příbuzným. Gozmar ze Ziegenhainu měl totiž sestru, která byla provdaná za Friedricha z Kirchbergu. Oba muži tedy patřili do jedné širší rodiny a oba toho dne zahynuli. Pro jejich blízké to musela být pořádná rána. A kdo ví, kolik podobných rodinných tragédií se za těmi zhruba šedesáti mrtvými ještě skrývalo. Tito lidé přitom nebyli jen nějakými anonymními účastníky královského shromáždění. Měli vlastní panství, rodiny, politické spojence a povinnosti. Jejich smrt znamenala, že se muselo řešit dědictví, správa majetku a někdy také nástupnictví. Kronikáři ovšem věnovali pozornost hlavně těm nejvýznamnějším. O dalších mrtvých se dozvídáme podstatně méně. Pokud při katastrofě zahynuli také služebníci nebo méně postavení členové doprovodu, jejich jména se do historických záznamů většinou nedostala. To ostatně o tehdejší společnosti také něco vypovídá. Smrt hraběte stála kronikáři za zaznamenání, zatímco osud obyčejného člověka už takovou pozornost zpravidla nevzbuzoval.
Celá ta událost zní tak neuvěřitelně, že by ji člověk snadno považoval za nějakou vymyšlenou historku. Vždyť co může být absurdnějšího než společnost vznešených pánů, která se během důležitého jednání propadne do žumpy? Jenže ono se to opravdu stalo. A víme o tom díky středověkým kronikářům, kteří si takové neštěstí pochopitelně nenechali ujít. Zmínku o něm najdeme například v kronice erfurtského kláštera svatého Petra nebo v kronice z Reinhardsbrunnu. Kde přesně kdo seděl, jak místnost vypadala, kolik lidí se do ní vlastně namačkalo? To už dnes nikdo neví. Stejně tak netušíme, jak hluboká byla ona nešťastná latrína nebo jak dlouho trvalo, než se podařilo vytáhnout přeživší. Kronikáři se zkrátka nezabývali každou maličkostí a některé věci jim možná ani nebyly známé.
Jindřich VI. pokračoval ve své politické kariéře a o sedm let později se stal císařem Svaté říše římské. Zemřel roku 1197, tedy třináct let po erfurtském neštěstí. Ostatní takové štěstí neměli. Dnes se události říká Erfurter Latrinensturz, tedy erfurtský pád do latríny. Němečtí historici ji připomínají jako jednu z nejpodivnějších epizod středověkých říšských dějin.
A vlastně se jim nelze divit. V historii najdeme spoustu panovníků, kteří zemřeli v bitvě, při lovu nebo na následky nemoci. Ale příběh, v němž se desítky nejmocnějších mužů své doby sejdou, aby rozhodovaly o vysoké politice, a skončí v odpadní jámě, je přece jen mimořádný.
Zdroje:
https://www.stoplusjednicka.cz/latrinova-katastrofa-snem-v-erfurtu-skoncil-bizarni-tragedii
https://www.kdd.cz/index.php?page=zobrazeni-casopisu-zora&id=53453&o=7918
https://www.lifee.cz/erfurtska-latrinova-katastrofa-bizarni-nestesti-behem-nehoz-se-melo-ve-vykalech-utopit-az-100-slechticu-c0bfb
https://www.dotyk.cz/dejiny/slechta-kral-setkani-katastrofa-propad-latrina/
https://allthatsinteresting.com/erfurt-latrine-disaster
https://www.erfurt-lese.de/streifzuege/geschichtliches/erfurter-latrinensturz/
