Článek
Mount Everest. Hora, o které se mluví s úctou i strachem. Nejvyšší vrchol světa, kam se odvážili jen ti, kteří chtěli sahat po hranicích lidských možností. V její výšce se vzduch stává řídkým jako sen, teploty klesají k neuvěřitelným hodnotám a každé nadechnutí bolí. Je to místo, kde se odvaha mísí s pošetilostí, a kde i ti nejzkušenější horolezci vědí, že jeden špatný krok může znamenat konec. Everest fascinuje i děsí zároveň a málokdo, kdo se vydal k jeho vrcholu, zůstal po návratu stejný.
Beck Weathers
Hora Everest je zvláštní místo. Lidé tam odcházejí hledat smysl, výzvu, sebe sama, a často už se nevrátí. Je to hrob i chrám zároveň. V květnu roku 1996 se na jejích svazích odehrála jedna z nejtragičtějších, ale zároveň nejdojemnějších událostí v historii horolezectví. V jejím středu stál muž jménem Beck Weathers, texaský lékař, který se vydal na střechu světa a vrátil se z ní doslova jako jiný člověk.
Beck nebyl žádný dobrodruh z plakátu. V civilu patolog, uzavřený, přemýšlivý muž, který žil spořádaný život, a přesto cítil, že mu něco chybí.
V manželství i v sobě. Hory se pro něj staly únikem. Místem, kde mohl slyšet sám sebe, kde se všechno zdálo jednodušší. Takový jiný útěk mimo realitu. Když se přihlásil do komerční expedice na Everest vedené legendárním Robem Hallem, měl už za sebou několik vysokých vrcholů. Byl zkušený amatér, ale přece jen amatér. Everest byl jiná liga. Nikdo z nich tehdy netušil, že právě tato výprava vstoupí do dějin jako jedna z nejtragičtějších.
Cestou na vrchol začal mít Beck problém, který se v těch podmínkách rovná rozsudku smrti. Kvůli staré laserové operaci očí začal ztrácet zrak.
Zpočátku viděl jen rozmazaně, pak už ale vůbec. V osmi tisících metrech, kde se i zdravý člověk dusí a mysl se zpomaluje, to znamenalo konec cesty. Rob Hall mu řekl, aby zůstal a počkal, než se vrátí z vrcholu. Beck poslechl. Seděl v mrazu, osleplý a čekal. Jenže Hall se nikdy nevrátil. Hora si ho vzala. V ten den přišla bouře, o jaké se mluví jen šeptem.
Vítr přes sto kilometrů za hodinu, mráz hluboko pod třicet, bílá tma, ve které člověk ztrácí směr i rozum.
Desítky lidí na svahu, každý bojuje o vlastní život. Někteří bloudí, jiní už sedí a nehnou se, protože tělo vzdalo.
Beck Weathers se snažil jít dolů, ale nic neviděl. Padal, zvedal se a znovu padal. Nakonec zůstal ležet v závěji. Jeho tělo našli ostatní, pokryté ledem, nehybné, bez známek života. Zapsali ho mezi mrtvé. Když se po hodinách, možná po celém dni, probral, slyšel jen vítr. Necítil ruce ani nohy. Byl napůl zmrzlý, v bezvýchodné situaci, osleplý, zraněný a úplně sám.
A přesto se v něm cosi zlomilo. „Nechtěl jsem umřít,“ řekl později. „Ale hlavně jsem nechtěl, aby si moje děti pamatovaly, že jsem se ztratil někde v horách.“ A tak se začal hýbat. Pomalu, skoro neznatelně. Pár metrů, následně pár desítek metrů. Tělo ho neposlouchalo, ale hlava ano. Trvalo mu hodiny, možná celou noc, než se doplazil zpět k táboru. Když ho ostatní uviděli, ztuhli. Najednou před nimi stál člověk, kterého už oplakali.
V táboře IV ležel, promrzlý, v bezvědomí a s omrzlinami čtvrtého stupně. Nikdo nevěřil, že přežije noc. A přesto přežil. Když se počasí zlepšilo, pilot helikoptéry se pokusil o téměř nemožné, přistát v jedné z nejvyšších nadmořských výšek, kde kdy helikoptéra vůbec byla. Jako zázrakem to vyšlo. Becka dopravili do nemocnice. Tam přišly desítky hodin bolestivých zákroků, amputace obou rukou, částí nohou, nosu a tváře. Ale žil a hlavně, žít chtěl.
Přežití na Everestu změnilo všechno. Beck Weathers, muž, který utíkal do hor, se vrátil zpátky, zraněný, ale živý. K manželce Peach, která o něj celou dobu bojovala, i když doma často cítila, že o něj přišla dávno předtím, než vyrazil. Tentokrát už neutíkal. Byl vděčný, že je zpátky u své rodiny. Začal znovu mluvit o věcech, které dřív nedokázal. O tom, co to znamená být přítomen. O pokoře, o tichu, které slyšíš, když zůstaneš sám se sebou v mrazu. Napsal knihu Left for Dead, která se stala svědectvím nejen o přežití, ale i o smíření. Dnes vystupuje před lidmi po celém světě a vypráví o tom, že někdy musíš doslova umřít, abys začal žít jinak.
Rok 1996 byl pro Everest přelomový. Během několika dnů zahynulo osm horolezců. Komerční výpravy se tehdy staly velkým byznysem. Lidé s penězi, ale bez dostatečných zkušeností, stáli vedle profesionálů.
Hora se změnila v jednu dlouhou frontu. Katastrofa, kterou bouře způsobila, otevřela oči světu. Beckův příběh se stal symbolem nejen přežití, ale i zásadní otázkou: Kolik stojí lidský život, když ho postavíme proti touze být tam nahoře? Ti, co takové expedice podstupují, si takové otázky pravděpodobně nepokládají. Vidí v tom jistou dávku adrenalinu, bez kterého si svůj život prostě neumí představit. To asi běžný člověk nikdy nepochopí.
„Everest mě zlomil, ale zároveň mě zachránil,“ říkával Beck. „Slyšel jsem hlas své ženy. Říkala mi, ať jdu domů. A já jsem šel.“
Jeho příběh se stal legendou. Lidé v něm vidí důkaz, že člověk může být na pokraji smrti a přesto v sobě najít sílu, o níž do té chvíle neměl ani tušení. Everest mu vzal ruce, vzal mu tvář, ale vrátil mu něco, co dlouho postrádal, důvod žít.
Zdroje:
https://allthatsinteresting.com/beck-weathers
https://screenrant.com/everest-1996-disaster-beck-weathers-what-happened/
https://readtherealstory.com/solved-cases/beck-weathers
https://haydenrue.com/mountaineering/beck-weathers/
https://people.com/movies/beck-weathers-says-fateful-everest-climb-saved-his-marriage/
https://moviedelic.com/everest-peach-weathers/
https://www.lifee.cz/horolezec-beck-weathers-vysneny-vystup-na-mount-everest-ho-stal-nos-i-pravou-pazi-znovu-ale-ziskal-lasku-8c77e
