Článek
V létě 2011 se skupina britských studentů vydala na expedici na Špicberky. Měla to být výprava, na kterou se bude dlouho vzpomínat. Trochu drsnější zážitek, stanování v polární divočině, přátelství, legrace, pocit, že člověk dokázal něco neobyčejného. Jenže místo hezkých historek přišla tragédie.
Špicberky jsou zvláštní místo. Patří Norsku, ale leží vysoko na severu, skoro na půli cesty k pólu. Žije tam něco málo přes tři tisíce lidí a přibližně stejný počet ledních medvědů. Šance potkat medvěda je tam zhruba stejně vysoká jako šance potkat člověka. V osadách vládne civilizace, ale sotva člověk vyjde za jejich hranice, dostává se do světa, kde má navrch příroda.
Tábor studentů stál u ledovce Von Postbreen. Léto v těchto končinách znamená pár stupňů nad nulou, nepřetržité denní světlo a všudypřítomný vítr. Měli natažený systém s varovnými světlicemi, který měl odradit zvíře, pokud by se přiblížilo. Jenže to nefungovalo. Hlídka, která měla dohlížet, usnula. A v takových chvílích stačí, aby se objevil jeden hladový medvěd, a všechno se změní během pár minut.
Horatio, jeden ze studentů, spal ve stanu. Medvěd prorazil plátno a vrhl se na něj. Údery tlapou, kousnutí, síla, kterou lidské tělo němá šanci vydržet. Byl mrtvý prakticky okamžitě. Ostatní se probudili do křiku a hrůzy. Další čtyři mladí lidé utrpěli vážná zranění, krvácení, zlomeniny a kousance. Nikdo neměl šanci vzdorovat. V takové situaci většinou zavládne naprostý chaos. Jednomu z vedoucích se po nějaké chvíli podařilo dostat k pušce a nakonec zvíře zastřelil. Pozdější vyšetřování potvrdilo, že šlo o mladého samce, vyhladovělého a oslabeného. To není náhoda. Lední medvědi se většinou lidem raději vyhnou. Nejsou to tvorové, kteří by vyhledávali konflikt. Bohužel je to právě hlad, který je nutí riskovat. A když v krajině ubývá mořského ledu a tuleňů, hledají jinou a snadnější cestu k potravě. Stanový tábor, pach jídla a lidí, to pro něj byla jasná příležitost.
Lední medvěd je největší suchozemský predátor. Dospělí samci váží mezi čtyřmi a šesti sty kilogramy, občas i víc. Přitom umí běžet až čtyřicítkou a plavat desítky kilometrů v ledové vodě. Jeho čich je nesmírně vyvinutý, a dokáže zachytit pach tuleně na kilometry daleko. A když se rozhodne zaútočit, dělá to bez zaváhání. Žádné varování, žádné falešné útoky. Prostě loví. V tom je rozdíl oproti medvědu hnědému, který se často snaží spíš zastrašit. Polární medvěd se dívá na člověka jako na kořist.
Po tragédii se rozběhla debata, jestli má vůbec smysl posílat mladé lidi do takového prostředí. Organizátoři expedice čelili kritice. Mluvilo se o selhání ochranného systému a nedostatečné přípravě. Na druhou stranu se ozývaly i hlasy, že Arktida prostě nikdy nebude bezpečná. Že kdo do ní vstoupí, musí počítat s rizikem. Je to kus světa, který se řídí vlastními pravidly.
Pro rodinu Horatia Chappla to byla bolest, která se nedá ničím zmírnit. Jeho otec, známý chirurg, se pokusil dát té ztrátě alespoň nějaký smysl. Pomohl založit fond, který podporuje výzkum a vzdělávání. Chtěl, aby synova smrt přinesla i něco pozitivního, aby nezůstala jen zbytečnou tragédií. Na Špicberkách se od té doby pravidla zpřísnila. Povinné elektrické ohradníky kolem táborů, připravené zbraně, hlídky, které se střídají. Jenže i tak platí, že stoprocentní jistota neexistuje. Medvěd, který je dost hladový, překoná dráty i hluk. Pokud má pocit, že našel potravu, půjde za ní.
Tragédie z roku 2011 připomíná, že příroda je pořád silnější než člověk. My si rádi myslíme, že máme všechno pod kontrolou, ale stačí okamžik a tato iluze se rozpadne. Lední medvěd je majestátní zvíře, symbol Arktidy, ale také zabiják, když ho k tomu okolnosti donutí. Statistiky říkají, že útoky na lidi nejsou časté. Ale když k nim dojde, bývají smrtelné. V posledních desetiletích se na Špicberkách odehrálo několik dalších incidentů. V roce 2020 byl muž zabit medvědem nedaleko hlavního města Longyearbyen, když spal ve stanu. A podobné příběhy se objevují i v Kanadě nebo na Aljašce. Vždycky se jedná o podobný vzorec - hladový medvěd, stan a noc. Někdy se lidem podaří se ubránit, jindy bohužel ne.
Polární medvědi jsou dnes navíc pod tlakem změn klimatu. Zkracuje se doba, kdy mohou lovit na mořském ledu, a oni tráví víc času na souši. A čím víc se pohybují po souši, tím častěji se střetávají s lidmi. Odborníci varují, že podobných incidentů může přibývat. To není strašení, to je prostá logika. Méně tuleňů znamená více zoufalých medvědů.
Tento srpnový útok zůstane navždy v paměti přeživších i v dějinách expedic. Jeden mladý život skončil příliš brzy, další byly navždy poznamenány. A všem ostatním by měl být varováním, že je divočina skutečně prostředí, kde vládnou pravidla přírody. A ta jsou neúprosná a někdy smrtící.
Zdroje:
https://www.bbc.com/news/uk-england-28376733
https://www.animalsaroundtheglobe.com/the-worst-polar-bear-attack-ever-recorded-11-98786/
com/Top_News/World-News/2011/08/05/Polar-bear-kills-British-student-in-
https://www.spokesman.com/stories/2011/aug/06/in-brief-polar-bear-kills-british-student/
https://www.wikiwand.com/en/articles/2011_Svalbard_polar_bear_attack
https://en.wikipedia.org/wiki/2011_Svalbard_polar_bear_attack
