Článek
Do Nagora se nepřijíždí náhodou. Není to vesnice, kolem níž by člověk projel cestou mezi dvěma velkými městy. Leží v horách ostrova Šikoku, v odlehlém údolí Ija, kde se silnice kroutí mezi svahy, lesy a řekou tak dlouho, až má návštěvník pocit, že se vzdaluje nejen od měst, ale i od běžného času. Domy tu nestojí v pravidelných ulicích. Spíš se drží svahů a úzkých cest, jako by je k horám přilepily generace lidí, kteří tu žili dávno před tím, než mladí začali odcházet za prací jinam.
Na první pohled se může zdát, že vesnice ještě žije docela obyčejným životem. U silnice někdo sedí. Na autobusové zastávce čeká skupinka postav. Na poli se sklání člověk k práci. U domu stojí starší muž. Ve škole, která by v tak malé vesnici překvapila už sama o sobě, sedí děti v lavicích a učitel u tabule. Jenže po pár krocích se ukáže, že je tam něco divného. Postavy se nehýbou, neotáčejí hlavu a nikomu neodpovídají. Nejsou to totiž lidé, ale panenky v životní velikosti.
Vesnice Nagoro
Nagoro je dnes známé právě tímto zvláštním obrazem. Skutečných obyvatel tu zůstalo jen několik desítek, zatímco panenek jsou stovky. V různých zdrojích se uvádí přibližně 350 figurín rozmístěných po vesnici, některé údaje počítají i více než 400 vytvořených kusů včetně těch, které byly časem nahrazeny. Vesnice měla dříve kolem tří stovek obyvatel, ale v posledních desetiletích se jejich počet propadl na zlomek původního stavu. Za tím, že se Nagoro proměnilo ve vesnici panenek, nestál žádný turistický plán ani obecní projekt. Začalo to mnohem osobněji. Hlavní postavou příběhu je Tsukimi Ayano, žena, která v Nagoru vyrůstala, ale jako mnoho dalších odešla v dospělosti pryč. Velkou část života strávila mimo rodnou vesnici. Do Nagora se vrátila na začátku tohoto století, aby se postarala o rodiče. A teprve tehdy naplno uviděla, co se s místem jejího dětství stalo.
Vesnice, kterou si pamatovala jako živou, byla najednou tichá. Lidé, kteří kdysi pracovali na polích, chodili po cestách a zdravili se u domů, zmizeli. Někteří zemřeli. Jiní se odstěhovali za prací, za rodinou nebo za pohodlnějším životem. Mladí tu nezůstávali, děti ubývaly a z kdysi běžného venkovského života zbyly domy, zahrady, cesty, vzpomínky a několik starších obyvatel. Podle Reuters začala Ayano vyrábět panenky po návratu do vesnice, kam se vrátila pečovat o rodiče. Původně šlo o obyčejné strašáky určené k ochraně úrody.
První figurína nevznikla jako pomník. Ayano ji udělala proto, aby odradila ptáky a zvěř od plodin. Vytvořila postavu, která připomínala jejího otce, oblékla ji do šatů a postavila ji ven. Výsledek byl tak přesvědčivý, že lidé projíždějící kolem si figurínu pletli se skutečným člověkem. Někteří ji dokonce zdravili nebo na ni mluvili. Z praktického strašáka se tak nečekaně stal začátek něčeho mnohem většího.
Ayano postupně začala vyrábět další postavy. Nebyly to panenky v dětském slova smyslu. Byly to látkové, vycpané a oblečené lidské figury v přirozené velikosti. Některé připomínaly konkrétní lidi, kteří v Nagoru žili. Jiné zachycovaly obecné typy obyvatel, zemědělce, školáky, sousedy, dělníky nebo cestující na zastávce. Zvláštní na nich nebylo jen to, že měly lidskou velikost. Důležité bylo hlavně jejich umístění. Ayano je nestavěla náhodně jako dekoraci. Dávala je tam, kde by lidé skutečně mohli být.
Na autobusové zastávce proto sedí ti, kteří jako by čekali na spoj. Na poli se sklánějí postavy k práci. U řeky někdo rybaří. Před domem se dá zahlédnout skupinka sousedů. Ve škole sedí děti v lavicích, i když skutečné děti už do školy nechodí. Podle archivního popisu projektu jsou panenky rozmístěné u zastávek, na polích, u řeky, na verandách i v bývalé škole, která byla uzavřena poté, co poslední děti dokončily docházku. Člověk by mohl snadno říct, že Ayano nahradila obyvatele panenkami. Ale ona je spíš chtěla připomenout. Vrátila jim místo v krajině. Ne v doslovném smyslu, samozřejmě. Nikdo si neplete látkovou postavu se skutečným životem, jakmile k ní dojde blíž. Ale z dálky, při prvním pohledu, se na okamžik zdá, že vesnice ještě pořád dýchá stejně jako kdysi.
Nejpůsobivějším místem celé vesnice je bývalá škola. V běžné reportáži by se dalo napsat, že je plná panenek. Jenže taková věta zdaleka nevystihuje, co to znamená. Škola je v malých venkovských sídlech víc než jen budova. Je to doklad, že tam existuje budoucnost. Děti chodí ráno s aktovkou, rodiče řeší úkoly, učitel zná celé rodiny, na chodbách se střídají generace. Když se škola zavře, není to jen administrativní změna. Je to zpráva, že se vesnice dostala do fáze, kdy už nemá dost dětí na vlastní každodenní život.
V Nagoru se škola zavřela v roce 2012, kdy poslední dva žáci dokončili šestou třídu. V jedné z učeben dnes sedí panenky představující právě poslední děti, které školu navštěvovaly. Podle dostupných údajů byly oblečené do jejich vlastního oblečení. Třída proto nepůsobí jako muzeum. Není to vitrína s popiskem ani čistě naaranžovaná expozice. Spíš vypadá, jako by se život zastavil uprostřed běžného dne. Lavice, židle, tabule a postavy dětí. Návštěvník ví, že se tady už neučí, a přesto má skoro nutkání ztišit hlas. Příběh Nagora je neobvyklý, ale problém, z něhož vyrostl, neobvyklý není. Japonsko se dlouhodobě potýká se stárnutím populace, nízkou porodností a vylidňováním venkovských oblastí. Velká města nabízejí pracovní příležitosti, školy, služby a pohodlí. Horské vesnice, zvlášť ty odlehlé, zůstávají stranou. Mladí odcházejí a často už se nevracejí. Staří zůstávají, dokud mohou. Pak po nich zůstane dům, kus půdy a jméno ve vzpomínkách sousedů.
Právě proto se o vesnici začala zajímat světová média. National Geographic v roce 2017 napsal, že panenky Tsukimi Ayano v Nagoru početně výrazně převyšují skutečné obyvatele a že mnohé z nich představují lidi, kteří zemřeli nebo odešli. Australská ABC v roce 2023 popsala, že Ayano už tehdy sledovala, jak se její vesnice zmenšila z více než 300 obyvatel na zhruba dvě desítky lidí. Zahraniční články často používají u Nagora slova jako „eerie“, „creepy“ nebo „haunting“. V češtině by se nabízelo napsat „strašidelná vesnice panenek“. Z marketingového hlediska to funguje. Ano, Nagoro může působit znepokojivě. Když člověk spatří postavu u silnice a až po chvíli zjistí, že nejde o živého člověka, je to zvláštní pocit. Když v prázdné škole sedí desítky nehybných žáků, mrazivost se tomu nedá upřít.
Na příběhu Nagora je zvláštní paradox. Vesnice se stala slavnou právě proto, že ztrácela život. Kdyby zůstala obyčejnou horskou obcí s několika sty obyvateli, pravděpodobně by ji znali hlavně lidé z okolí. Právě prázdnota, kterou Ayano vyplnila panenkami, přivedla do Nagora návštěvníky z Japonska i ze zahraničí. Lidé sem přijíždějí fotografovat, natáčet, procházet se mezi figurínami a zažít podivný pocit, že vstoupili do vesnice stojící mezi skutečností a vzpomínkou. Z Nagora se stal turistický bod, o němž píší cestovatelské weby i velká média. Objevilo se také ve filmech, dokumentech a televizních pořadech.
Při pohledu na Nagoro se nabízí otázka, zda je to výjimka, nebo předzvěst. Panenky jsou výjimečné, ale prázdné domy a odcházející obyvatelé nikoli. Podobných míst je v Japonsku mnoho. Některá mizí tišeji, bez reportáží a bez návštěvníků. Nikdo tam nevyrábí figuríny, které by zaujaly svět. Prostě ubývají lidé, zavírají se školy, ruší se služby a domy se mění v opuštěné stavby. Nagoro je v tomto smyslu skoro až nespravedlivě známé. Získalo pozornost díky něčemu vizuálně nápadnému. Ale jeho podstata je obyčejná a právě tím silná. Ukazuje, co se stane, když společenská změna dorazí až na konec horské silnice.
Když zůstane jen několik seniorů, pár domů a otázka, kdo bude v místě žít za dalších deset nebo dvacet let. Tady už nejde jen o Japonsko.
Podobné procesy se dají pozorovat i jinde ve světě, včetně Evropy. Rozdíl je v tom, že Nagoro jim dalo tvář. Doslova. Každá panenka je jedním pokusem říct „tady někdo kdysi žil“.
Zdroje:
https://www.simonearmer.com/inside-japans-scarecrow-village/
https://www.madornomad.com/japan-scarecrow-village/
https://researchoutreach.org/articles/documenting-japans-scarecrow-village-living-museum-rural-life-beyond-growth/
https://thedarkatlas.com/posts/nagoro-japan-doll-village
https://shikoku-tourism.com/en/see-and-do/10043
