Fenomén hikikomori: jsou mladí, ale pro společnost „zemřeli“. Dobrovolně se zavřou doma a nevyjdou.

Dveře do pokoje jsou zavřené. Nic se v domácnosti nestalo, nikdo s nimi nebouchnul. Jen prostě… jsou zavřené. V předsíni se čas od času míjí tácy s jídlem, někdy zůstane talíř stát až do druhého dne. Z rodičů se stávají tišší vyjednavači: klepání, domluvy, ústupky, nervy, pak zase ticho. A venku se mezitím odehrává „normální život“ – škola, práce, vztahy, termíny, účty, páteční večery, povinnosti, plány. Jenže tenhle člověk, zavřený za dveřmi, už jako by k tomu světu nepatřil. Jako kdyby… zemřel. I když fyzicky stále žije.

Japonsko pro takový stav už dávno má slovo: hikikomori. A přestože zní exoticky, ve skutečnosti popisuje něco, co se (v různých obměnách) objevuje i mimo Japonsko: extrémní a dlouhodobé stažení ze společnosti, obvykle do vlastního domova – často do jediného pokoje.

Jenže pozor, hikikomori není samotář, co má prostě rád klid. Není to ani automaticky „závislák na hrách“, ani „líný flákač“. Ve většině případů je to spíš jakási slepá ulička, do které člověk vejde z nějakého důvodu – a pak zjistí, že návrat zpátky je mnohem těžší, než vypadal na začátku.

Pojem se nejčastěji spojuje s japonským psychiatrem Tamakim Saitó, který ho popularizoval koncem 90. let knihou Hikikomori: Adolescence Without End (dospívání bez konce).

Jenže „hikikomori“ není jedna jediná klinická diagnóza jako třeba zápal plic. Spíš jde o označení stavu, který může mít různé příčiny a může se kombinovat s různými psychickými potížemi.

Japonské ministerstvo zdravotnictví, práce a sociálních věcí vydalo v roce 2010 popisy, které se v praxi hodně citují: hikikomori je stav, kdy člověk vyhýbá sociální účasti (škola, práce, kontakt mimo domov) a zůstává převážně doma déle než šest měsíců – a může to zahrnovat i situaci, kdy sice občas vyjde ven, ale stále se vyhýbá interakcím.

Těch „šest měsíců“ je důležitých. Pomáhá to odlišit krátké období ústupu (třeba po vyhoření nebo šikaně) od něčeho, co už má tendenci přetrvat léta.

V posledních letech se kolem hikikomori vedou debaty, jak definici zpřesnit v době, kdy je „být doma“ čím dál běžnější (home office, online výuka, post-covid realita). Z výzkumného prostředí kolem Kjúšúské univerzity se třeba objevují nástroje a přístupy, jak rozlišovat, kdy je izolace „jen izolace“ a kdy už je spojená s výrazným strádáním a nefunkčností.

Samota je v pořádku, pokud se z ní nestane klec.

Hikikomori se dlouho bralo jako japonská zvláštnost. Jenže dostupná data ukazují, že to není okrajová věc.

Japonské průzkumy a souhrny uvádějí čísla v řádech statisíců až milionů. V přehledovém odborném textu z roku 2024 se uvádí, že nejnovější průzkum Kabinetního úřadu z roku 2022 odhadl 1,46 milionu lidí v podmínkách hikikomori (včetně skupin 15–39 a 40–64 let).

OECD ve svém materiálu o japonských intervencích zmiňuje, že napříč věkem se celkový počet v Japonsku v některých přehledech uvádí okolo 1,5 milionu (pro rok 2023) a že průměrná délka stavu může být kolem 10 let (je to průměr, takže realita se pohybuje od měsíců po dekády).

A to nejděsivější je, že hikikomori není jen problém teenagerů. Právě Japonsko otevřelo oči světu tím, že se tam začalo mluvit o tzv. „problému 8050“: lidé v padesáti, kteří žijí dlouhodobě stažení doma, zatímco jejich rodiče – dnes často již osmdesátníci – jsou pořád jejich hlavní oporou (finančně i prakticky).

Tohle není jen lidské drama za jedněmi dveřmi. To je společenská otázka: co se stane, až staří rodiče nebudou mít sílu, zdraví ani peníze?

Hikikomori málokdy začíná stylem „zítra už nevylezu.“ Častěji to vypadá jako sled malých, zdánlivě rozumných ústupů:

Až jednoho dne zjistíte, že nejste doma týden – ale měsíce. A že už nejde jen o to „zvednout se“. Protože mezitím narostl balík studu, strachu, dluhů, nevyřízených věcí, ztracených kontaktů. A ten balík je těžší než samotné dveře.

Odborná literatura často zmiňuje, že hikikomori se může propojovat s různými psychickými potížemi (úzkosti, deprese, poruchy osobnosti, PTSD atd.) a že se v praxi objevuje komorbidita – tedy souběh s dalšími diagnózami.

Důležité ale je, že hikikomori se nedá vysvětlit jednou příčinou. Spíš to připomíná uzel: trochu tlak, trochu strach, trochu špatná zkušenost, trochu povaha, trochu rodinná dynamika, trochu škola nebo práce, trochu doba. Od všeho něco.

V Japonsku se hikikomori často vysvětluje i kulturním kontextem – tlak na výkon, stud, očekávání, že zapadnete do šablony. Odborné přehledy přímo zmiňují kulturně zakořeněné jevy jako „haji“ (stud) nebo „amae“ (určitá forma přijímané závislosti) v souvislosti s japonským prostředím.

Ale upřímně, nemusíte být Japoncem, abyste zažili tlak, který vám zdevastuje sebedůvěru. Stačí delší období šikany ve škole. Stačí první velké selhání. Stačí toxické pracovní prostředí. Stačí, abyste se cítili, že „všichni to zvládají“ a jen vy jste mimo. V takovém stavu je ústup domů lákavý, protože doma se (aspoň na chvíli) dýchá volněji.

A pak přijde paradox: čím déle jste doma, tím víc se venek mění v horor. Nemění se lidé, ale váš mozek si začne spojovat „venku“ s ohrožením, hodnocením, selháním. Únik se tak stane posilou strachu a začarovaný kruh je na světě.

Často se to zjednodušuje na „za to můžou hry“ nebo „za to můžou sociální sítě“. To je pohodlné vysvětlení, jenže tak jednoduché to není.

Odborné texty naopak ukazují, že v části případů se hikikomori váže na širší spektrum potíží a že moderní online život může hrát roli v tom, jak se izolace udrží – třeba tím, že člověk má náhražku kontaktu nebo náhražku úspěchu.

Internet je v tomhle smyslu dvojsečný. Může být:

I když někdo online komunikuje každý den, pořád může trpět stejnou věcí – hlavně pokud to neřeší základní problém: že reálný život stojí a člověk se cítí zaseklý.

Kdyby to šlo „jen se sebrat“, už by to udělali.

Jedna z nejkrutějších věcí na hikikomori je stud. Navenek to tak nevypadá. Uvnitř ale roste. Čím déle trvá izolace, tím víc člověk nabývá pocitu, že už nemá právo vrátit se mezi ostatní. Že „je pozdě“. Že bude za exota. Že bude terčem. Že selhal.

A rodina často – v dobré víře – přidá další tlak: „Musíš už něco dělat.“ „Tohle není život.“ „Podívej se na vrstevníky.“ Jenže tlak u člověka, který je paralyzovaný úzkostí nebo depresí, nevede k výkonu. Vede ke zhroucení nebo k ještě hlubšímu ústupu.

Hikikomori málokdy existuje ve vzduchoprázdnu. Vznikne uvnitř rodiny – a rodina se tomu musí přizpůsobit. A tím, jak se přizpůsobí, to někdy i nevědomky udržuje.

Nejde o to, že by rodiče těchto dospívajících (kterých se to týká nejvíce) nebyli dobrými rodiči. Naopak, často dělají maximum. Jenže když máte doma člověka, který se zhroutí při představě, že vyjde ven, tak mu začnete postupně „vyrovnávat cestu“. Nakupujete za něj. Voláte do školy. Platíte věci. Omlouváte. Chráníte. A roky plynou.

Právě tady vzniká ten „8050 problém“ – dlouhodobá izolace přeroste do věku, kdy se už neřeší jen psychika, ale i stárnutí rodičů a budoucí existenční propad. Postižení už nejsou náctiletí, kteří by měli chodit do školy, ale dospělí lidé, kteří by měli být součástí pracovního života. A samozřejmě i společenského. A nejsou.

I když to někoho napadne, v těchto případech nějaké „nakopnutí“ prostě nepomůže. Buď bude bez efektu, nebo to ještě zhorší.

Léčba vypadá spíš jako návrat do světa po dlouhé nemoci: pomalu, s relapsy, s drobnými kroky, které jsou pro okolí směšně malé, ale pro dotyčného obrovské.

1) Dostat se k pomoci trvá dlouho

OECD uvádí, že v průměru může trvat víc než čtyři roky, než člověk v takové izolaci skutečně vyhledá pomoc nebo se k ní dostane. To je vysoké číslo. A zároveň přesně odpovídá realitě studu a vyhýbání.

2) Nejde jen o „dítě“, často se pracuje s rodiči

Zajímavé je, že existují programy zaměřené na rodiny – třeba pilotní „5denní“ intervence (ve formě pěti týdenních setkání), která učila rodiče konkrétní dovednosti komunikace a podpory. OECD ji popisuje jako intervenci vycházející z přístupů typu Mental Health First Aid a CRAFT, upravených pro hikikomori.

Když je člověk zavřený a odmítá kontakt, často je první „most“ právě rodina – a ta potřebuje vědět, jak ten most stavět, aniž by se z něj stal nátlak.

3) Cílem není „normální život do týdne“, ale funkčnost a důstojnost

Někdy je prvním cílem:

Až později přichází škola/práce. A i tehdy často jinak, než si okolí představuje: částečně, postupně, s podporou.

Hikikomori se v posledních letech objevuje i v debatách mimo Japonsko. Odborné přehledy přímo píšou, že „hikikomori-like“ případy byly hlášeny z různých zemí a že se fenomén globalizuje.

A do toho přišla pandemie, která normalizovala „být doma“ – pro některé lidi úleva, pro jiné urychlovač izolace. Kato a kol. zároveň upozorňují, že v post-covid době je potřeba rozlišovat, kdy je bytí doma neškodné a kdy už je spojené s utrpením a nefunkčností.

Hikikomori se dostalo i do kontextu kulturních témat v psychiatrii – v přehledu z roku 2024 se zmiňuje, že hikikomori je nově uvedeno v části DSM-5-TR věnované vztahu kultury a diagnózy.
To neznamená diagnózu, spíš to ukazuje, že to svět bere vážně jako fenomén, který se nedá jen tak přehlédnout.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC10990035/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC5775123/

https://www.oecd.org/content/dam/oecd/en/publications/reports/2024/11/oecd-youth-policy-toolkit_7ae28a3d/5-day-hikikomori-intervention-japan_8680de38/ec0eadec-en.pdf

https://japantoday.com/category/features/kuchikomi/the-8050-problem

https://www.jnpoc.ne.jp/en/other/the-8050-problem-becoming-increasingly-serious-and-complicated-what-is-needed-to-solve-social-withdrawal-among-middle-aged-and-older-people-is-to-create-a-place-outside-home

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4912003/

https://www.reflex.cz/clanek/fotogalerie/106235/fenomen-hikikomori-tisice-mladych-japoncu-neopusti-po-cele-roky-svuj-byt.html

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/nejsou-v-depresi-odmitaji-ale-opustit-domovy-fenomen-hikikomori-sili-hlavne-mezi-mladymi-japonci-345857