Článek
Jsou skutečné lidské osudy, které nepůsobí jako příběh, ale spíš jako dlouhé nedorozumění mezi člověkem a světem. Osud Hiroa Onody je přesně takový. Jde o život muže, který téměř třicet let přežíval v džungli, protože nikdy nedostal jasný signál, že to, co považoval za povinnost, už dávno neplatí. Zatímco se svět posouval dál, Onoda zůstával sám na drsném místě. Jeho příběh není o šílenství. Není ani o fanatismu v jednoduchém slova smyslu. Je především o tom, co dokáže s člověkem udělat dlouhodobá izolace spojená s neochvějným přesvědčením, že existuje jen jeden správný výklad reality.
Hiroo Onoda
Hiroo Onoda se narodil roku 1922 v Japonsku, ve společnosti, kde byla oddanost císaři a armádě chápána jako základ osobní cti. Už od mládí byl veden k disciplíně, sebekontrole a respektu k autoritám. Když vstoupil do armády, tento přístup se ještě prohloubil. Během výcviku byl připravován na zpravodajskou a partyzánskou činnost. Učili ho, jak přežít v terénu, jak se skrývat, jak improvizovat, a především, že rozkaz má absolutní váhu. Kapitulace byla vykreslována jako morální selhání. Rozkaz měl platit, dokud nebude osobně odvolán nadřízeným. Tento princip se stal součástí Onodovy identity, nikoli jen vojenským pravidlem. V prosinci roku 1944 byl vyslán na filipínský ostrov Lubang. Jeho úkolem bylo narušovat činnost nepřítele, sbírat informace a zdržovat postup spojenců. Zároveň dostal jasnou instrukci. Nikdy se nevzdat a nikdy boj neukončit z vlastní vůle.
Když Japonsko v roce 1945 kapitulovalo, většina světa začala žít opět v míru. Pro Onodu však tato skutečnost zůstala nedoložená. Spolu s několika dalšími vojáky se stáhl do džungle a všechny zprávy o konci války považoval za nepřátelskou manipulaci. Letáky shazované z letadel, rozhlasová hlášení i výzvy místních obyvatel zapadaly do jeho představy o psychologické válce. Postupně zůstával stále víc sám. Někteří spolubojovníci se vzdali, jiní byli zabiti při střetech s filipínskou policií. Onoda však pokračoval. Lovil, přebíral zásoby z opuštěných polí, opravoval uniformu i výzbroj a pečlivě udržoval zbraň funkční. Každý den měl jasný řád a smysl. Džungle se pro něj stala jediným platným světem. Nebyla místem klidu, ale nepřetržité ostražitosti. Ticho, šustění listí i vzdálené zvuky civilizace byly součástí prostředí, které důvěrně znal. Svět mimo ostrov byl naopak abstraktní a nedůvěryhodný.
Z psychologického hlediska je Onodův případ výjimečný právě svou stabilitou. Zatímco mnoho lidí v dlouhodobé izolaci ztrácí orientaci nebo propadá pochybnostem, Onoda si zachoval pevnou vnitřní strukturu. Jeho myšlení bylo konzistentní, logické a přehledné, ovšem pouze uvnitř rámce, který si vytvořil. Jakákoli informace, která do tohoto rámce nezapadala, byla automaticky odmítnuta. Ne že by ji nechápal, ale proto, že by její přijetí znamenalo rozpad celého smyslu jeho existence. Onoda nepotřeboval nové důkazy. Měl systém, který všechno vysvětloval. Z dnešního pohledu je důležité zdůraznit, že nešlo o psychózu. Jeho chování nebylo chaotické ani iracionální. Bylo důsledné. A právě tato důslednost ho držela v izolaci déle než samotná džungle.
V roce 1974 přijel na ostrov Lubang mladý japonský cestovatel Norio Suzuki. Prohlásil, že chce najít tři věci: pandu, sněžného muže a Hiroa Onodu. K překvapení světa Onodu skutečně našel. Setkání proběhlo klidně. Onoda byl zdvořilý, opatrný a stále přesvědčený, že válka pokračuje. Odmítl se vzdát s tím, že zbraň složí pouze na přímý rozkaz svého velitele. Suzuki se vrátil do Japonska a skutečně vypátral Onodova bývalého nadřízeného. Teprve když Onoda slyšel rozkaz z úst muže, jemuž kdysi přísahal poslušnost, došlo ke zlomu. Válka pro něj skončila. Po téměř třiceti letech vyšel z džungle v uniformě, se zbraní, která byla stále funkční.
Návrat do Japonska nebyl triumfem. Země, kterou opustil jako mladý voják, už neexistovala. Společnost se změnila, hodnoty se posunuly a tempo života bylo ohlušující. Onoda se stal mediální senzací, ale vnitřně prožíval zmatek a prázdnotu. Později sám přiznal, že přizpůsobení se civilnímu životu bylo těžší než přežívání v džungli. Válka mu dávala jasnou roli. Mír si ale žádal, aby si svoji roli znovu našel. Nakonec odešel do Brazílie, kde žil jednodušším životem, dál od tlaku společnosti. Až po letech se částečně vrátil do Japonska, kde pracoval s mládeží a psal o svých zkušenostech.
Hiroo Onoda zemřel v roce 2014. Přežil džungli, hlad i samotu. Jeho příběh patří k nejlépe zdokumentovaným případům dlouhodobé izolace spojené s pevnou ideologickou strukturou. Je to ukazatel toho, jak nebezpečně silná může být kombinace poslušnosti, izolace a absence zpětné vazby.
Zdroje:
https://www.bbc.com/culture/article/20220413-onoda-the-man-who-hid-in-the-jungle-for-30-years
https://edition.cnn.com/2014/01/17/world/asia/japan-philippines-ww2-soldier-dies
https://explorethearchive.com/hiroo-onoda
https://zoom.iprima.cz/valky/hiro-onoda
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/hiro-onoda-opravdu-vytrvaly-vojak-ani-tricet-let-po-valce-nechtel-uverit-ze-uz-nemusi-bojovat_198545.html
https://www.lideazeme.cz/clanek/lideazeme-cz-lide-osobnosti/93483/norio-suzuki-a-hiro-onoda-objeveni-vojaka-pro-ktereho-2-svetova-valka-skoncila-az-v-roce-1974.html
