Článek
Žraloci bývají v lidských představách spojeni hlavně s hlubokým oceánem, temnou vodou a pocitem, že se někde pod hladinou pohybuje něco, co nevidíme. U žraloka citronového je ale skutečnost trochu jiná. Tenhle mohutný druh si totiž nevybírá vzdálené hlubiny, kde by se s člověkem téměř nepotkal. Naopak. Vyhovují mu teplé pobřežní vody, laguny, zátoky, korálové útesy a mangrovové porosty, často jen kousek od míst, kde se lidé koupou, rybaří nebo potápějí. Právě proto se s ním člověk může setkat častěji než s mnoha jinými velkými žraloky. Neznamená to však, že by se pohyboval u pobřeží kvůli lidem. Jednoduše tam žije, loví a přivádí na svět mláďata. My jsme ti, kteří vstupují do jeho prostředí.
Žralok citronový (Negaprion brevirostris)
Jeho latinský název zní Negaprion brevirostris a v češtině se mu říká žralok citronový. Název možná svádí k představě výrazně žlutého zvířete, jenže tak nápadný ve skutečnosti není. Zbarvení jeho hřbetu bývá spíš pískové, žlutohnědé, někdy lehce olivové. Za určitého světla může skutečně působit, že jeho tělo má barvu slupky citronu, jindy vypadá téměř šedě. Právě tahle nenápadnost mu ale vyhovuje. Když pomalu proplouvá nad světlým písčitým dnem, jeho tělo s okolím dobře splývá. Člověk by řekl, že tak velké zvíře nelze přehlédnout, ale v mělčí, lehce zakalené vodě se může ztratit překvapivě snadno. Světlejší spodní část těla zase pomáhá tomu, aby při pohledu zdola tolik nevystupoval proti hladině.
Na první pohled působí silně a poněkud těžkopádně. Má širokou hlavu, tupý a poměrně krátký rypec, robustní trup a výraznou ocasní část. Právě krátký rypec stojí i za druhovým jménem brevirostris. Kdo ho ale sleduje ve vodě delší dobu, rychle zjistí, že o žádné neohrabané zvíře nejde. Citronový žralok se umí pohybovat velmi pomalu, téměř bez námahy, ale jakmile potřebuje, dokáže prudce změnit směr a během okamžiku zrychlit. Neplýtvá energií. Když není důvod spěchat, nespěchá.
Dobře se pozná podle dvou hřbetních ploutví, které jsou si velikostí nápadně podobné. U mnoha jiných žraloků je první hřbetní ploutev vysoká a výrazná, zatímco druhá je mnohem menší. U tohoto druhu rozdíl tolik nebije do očí. Široké prsní ploutve mu pomáhají při pomalém pohybu nad dnem a usnadňují manévrování v prostředí, kde se střídají mělčiny, písečné lavice, útesy a kořeny mangrovů. Silný ocas mu potom dává potřebný tah ve chvíli, kdy vyráží za rybou nebo se chce rychle vzdálit.
Dospělí jedinci obvykle měří něco přes dva metry, velké samice ale mohou překročit hranici tří metrů. Největší kusy dorůstají přibližně 3,4 metru a mohou vážit kolem 180 kilogramů. Taková čísla vypadají na papíře možná docela obyčejně, dokud si člověk nepředstaví, že kolem něj v moři proplouvá zvíře delší než osobní auto. Ve vodě navíc působí ještě mohutněji. Člověk se pohybuje pomalu, nemá pevnou půdu pod nohama a proti žralokovi je v naprosté nevýhodě. Stačí několik líných pohybů ocasem a žralok zmizí tam, kam se plavec tak rychle nikdy nedostane.
Jeho kůže na pohled vypadá hladce, při doteku by vás ale překvapila. Pokrývají ji šupiny, které připomínají miniaturní zuby. Po směru mohou působit téměř hladce, proti směru jsou drsné jako jemný brusný papír. Není to jen ochranná vrstva. Šupiny ovlivňují proudění vody kolem těla a pomáhají žralokovi pohybovat se tiše a úsporně. Stejně jako ostatní žraloci nemá kostru tvořenou kostmi, ale chrupavkou. Ta je lehčí a pružnější, což je pro velkého mořského predátora výhodné.
Tlama se nachází na spodní straně hlavy a ukrývá několik řad zubů. Přední jsou úzké, špičaté a lehce zahnuté dozadu, takže dobře zachytí kluzkou rybu. Když se některý zub zlomí nebo při lovu vypadne, žralok o něj nepřijde navždy. Ze zadních řad se postupně posouvají další. Během života jich tak může vystřídat obrovské množství. Jeho chrup není určený k rozmělnění potravy jako u člověka. Menší kořist spolkne vcelku, z větší může vytrhnout kus nebo ji sevřít a prudkým pohybem hlavy lépe uchopit.
Žralok citronový obývá teplé vody západního Atlantiku a východního Pacifiku. Setkat se s ním lze podél jihovýchodního pobřeží Spojených států, kolem Floridy, Baham, v Mexickém zálivu a Karibiku, ale také u pobřeží Střední a Jižní Ameriky. V Tichém oceánu se vyskytuje podél západního pobřeží Ameriky od Kalifornského zálivu směrem na jih. Nejčastěji se drží v blízkosti pevniny. Má rád písčité dno, laguny, zátoky, okolí útesů a především mangrovové porosty. Dobře snáší i brakickou vodu v ústích řek, kde se sladká voda mísí se slanou.
Právě na Bahamách se o jeho životě podařilo zjistit mnoho podrobností. Vědci tam některé jedince sledují dlouhá léta, někdy prakticky od narození. Díky značkám a vysílačům se ukázalo, že citronoví žraloci nejsou žádní bezcílní tuláci. Dobře si pamatují prostředí a vracejí se na stejná místa. Některý jedinec může celé roky využívat poměrně malou oblast, protože v ní zná místa s dostatkem potravy, bezpečnější části laguny i cesty, kudy se pravidelně přesouvají ryby. Dospělí mohou podnikat delší výpravy, přesto se často vracejí tam, kde to dobře znají.
Úplně jiný svět mají mláďata. Ta se rodí v mělkých mangrovových lagunách, kde zůstávají první roky života. Člověku může podobné místo připadat jako změť kořenů, bahna a kalné vody. Pro malého žraloka je to ale téměř ideální úkryt. Velcí predátoři se do nejmělčích částí dostávají obtížně a mezi kořeny se drží spousta drobných ryb, korýšů a dalších živočichů, které mladý žralok dokáže ulovit. Ani tady ale není úplně v bezpečí. Větší žralok, velká dravá ryba nebo dokonce dospělý příslušník vlastního druhu může mládě ulovit. Proto se mladí jedinci drží v nejmělčích oblastech a svůj prostor rozšiřují jen pozvolna. Jak rostou, začínají se vydávat dál od mangrovových kořenů, do hlubších částí zátok a později také k útesům a do otevřenějších pobřežních vod.
Zvlášť zajímavé je, že samice se mohou vracet rodit právě do oblasti, kde se kdysi narodily samy. Jedna konkrétní laguna tak může sloužit několika generacím. To je důležité nejen pro pochopení jejich života, ale také pro ochranu druhu. Když člověk zničí mangrovový porost, nemusí stačit, že o pár kilometrů dál zůstala jiná vhodně vypadající zátoka. Žraloci bývají na své rodné místo vázaní a náhradu nemusí přijmout tak snadno, jak bychom si představovali.
Potravu tvoří hlavně ryby. Loví parmice, pražmy, menší kanice, chrochtaly a řadu dalších druhů, které se pohybují u dna nebo kolem útesů. Vezme si také rejnoka, kraba, langustu, sépii nebo chobotnici. Velký jedinec může zaútočit i na menšího žraloka. Není přehnaně vybíravý, ale většinou loví kořist, která je v jeho prostředí běžná a kterou dokáže rychle zvládnout.
Při hledání potravy nespoléhá jen na oči. Má dobrý čich, pomocí postranní čáry vnímá vibrace a změny tlaku ve vodě a kolem rypce se nacházejí Lorenziniho ampule. Ty zachycují slabá elektrická pole vznikající při práci svalů a nervů jiných živočichů. Ryba může ležet pod vrstvou písku, být téměř neviditelná a zůstat nehybná, ale žralok ji přesto najde. Stačí mu nepatrný pohyb, dech nebo elektrický signál z těla ukryté kořisti. V kalné pobřežní vodě je taková schopnost k nezaplacení. Člověk by tam často neviděl ani na několik metrů, zatímco žralok stále vnímá pach, pohyb vody i elektrické impulzy. Nemusí kořist přímo spatřit. Jednotlivé stopy si spojí a velmi přesně určí, kde se nachází. Pak stačí prudký výpad a klidně plující zvíře se během okamžiku promění v rychlého lovce.
Aktivní bývá ve dne i v noci, často však loví hlavně za soumraku a po setmění. Přes den může vypadat téměř netečně. Pomalu se pohybuje podél dna, někdy se drží u útesu a zdá se, že nikam nespěchá. Přítomnost zraněné ryby ale jeho chování dokáže změnit velmi rychle. Pach potravy, prudké pohyby kořisti a konkurence ostatních žraloků zvyšují napětí. Zvířata jsou rychlejší, méně předvídatelná a snaží se dostat ke kořisti dříve než ostatní. Citronoví žraloci nejsou vždy samotářští. Mladší jedinci se mohou držet ve volných skupinách a zdá se, že společnost podobně velkých žraloků vyhledávají záměrně. Nejde o pevně fungující smečku, jakou známe třeba u vlků. Přesto jim blízkost dalších jedinců může přinášet určité výhody. Snadněji si všimnou nebezpečí, mohou lépe najít potravu a podobně velcí žraloci pro sebe nepředstavují tak velké riziko.
Také jednotlivé povahy se liší. Některý žralok je zvědavý a neznámý předmět si přijede prohlédnout zblízka. Jiný se stáhne a raději zmizí. Jeden potápěče několikrát obepluje, druhý si drží bezpečný odstup. Není tedy správné tvrdit, že celý druh je vždy klidný nebo naopak agresivní. Chování ovlivňuje konkrétní jedinec, jeho zkušenosti, okolní prostředí, přítomnost potravy i to, zda se cítí ohrožený.
Právě citronový žralok výrazně pomohl změnit starý pohled na žraloky jako na jednoduché tvory řízené jen hladem a několika základními pudy. Při pokusech se ukázalo, že se dokáže učit, spojovat určité podněty s odměnou a získanou zkušenost si pamatovat. Některé studie naznačily, že se mladí jedinci mohou učit také pozorováním ostatních. Neznamená to, že přemýšlejí stejně jako lidé, rozhodně ale nejsou bezmyšlenkovité stroje, jak se o nich dlouho mluvilo. Jsou velmi inteligentní.
Rozmnožování je pomalé. Citronový žralok dosahuje pohlavní dospělosti až po mnoha letech, zpravidla kolem dvanáctého až patnáctého roku života. V té době už měří přes dva metry. To je jeden z hlavních důvodů, proč jeho populace špatně snáší intenzivní lov. Když zahyne dospělý jedinec, trvá dlouho, než doroste jiný, který ho dokáže v rozmnožování nahradit. Páření vypadá z lidského pohledu dost drsně. Samec se samice přidržuje zuby za ploutev nebo bok a na jejím těle často zůstávají jizvy. Nejde ale o běžný útok, nýbrž o součást rozmnožovacího chování. Samice se může pářit s více samci, takže mláďata v jednom vrhu nemusejí mít stejného otce.
Žralok citronový je živorodý. Mláďata se vyvíjejí uvnitř těla samice a po spotřebování žloutku získávají živiny přes spojení podobné placentě. Březost trvá přibližně rok. Samice potom připlouvá do mělké chráněné oblasti a porodí několik živých mláďat. Ve vrhu bývá obvykle několik kusů, někdy čtyři, jindy přes deset. Mláďata měří při narození kolem půl metru. Matka je po porodu nehlídá ani nekrmí. Mláďata jsou od prvních chvil odkázána sama na sebe. Její hlavní péčí je výběr vhodného místa, kde mají větší šanci přežít. Samice navíc obvykle nerodí každý rok. Rozmnožovací cyklus bývá zhruba dvouletý, protože po březosti potřebuje čas, než se její tělo připraví na další. I zdravá dospělá samice tak během života nepřivede na svět tolik potomků, aby dokázala rychle nahradit ztráty způsobené rybolovem.
Nebezpečí pro člověka je u tohoto druhu nutné popsat bez zbytečného strašení i bez naivního uklidňování. Citronový žralok člověka běžně neloví. Nejsme součástí jeho přirozeného jídelníčku a většina setkání proběhne bez jakéhokoli incidentu. Potápěč může sledovat velkého jedince, který kolem něj několikrát propluje, prohlédne si ho a zase odpluje. To ale neznamená, že je neškodný. Dospělý citronový žralok má silné čelisti, ostré zuby a dost síly na to, aby jediným kousnutím způsobil velmi vážné zranění. Klidný pohyb není známkou ochočenosti. Žralok může reagovat prudce, pokud se cítí zahnaný do kouta, je chycený na háčku, někdo se ho snaží dotýkat nebo se v okolí nachází potrava.
Právě rybaření patří k nejrizikovějším situacím. Žralok zachycený na háčku je vystresovaný a bojuje o život. Člověk, který se snaží odstranit háček, přitáhnout ho k lodi nebo ho uchopit za ocas, se může během okamžiku ocitnout v dosahu tlamy. Podobně nebezpečné je nošení krvácející ryby při podmořském lovu. Žralok se zajímá o úlovek, nikoli o člověka, ale v nepřehledné situaci může dojít ke kousnutí. Opatrnost je nutná také při organizovaném krmení. Na některých místech se citronoví žraloci stali oblíbenou atrakcí pro potápěče. Když je ale ve vodě potrava, jejich chování se mění. Jsou rychlejší, soutěží mezi sebou a pozornost soustředí na ryby. Stačí špatně načasovaný pohyb nebo příliš malá vzdálenost a nebezpečí roste.
Zaznamenaných útoků na člověka není mnoho a smrtelné případy se s tímto druhem běžně nespojují. To je jistě uklidňující, ale není rozumné z toho vyvozovat, že riziko neexistuje. I takzvané zkušební kousnutí může u několikametrového zvířete způsobit hluboké rány a silné krvácení. Žralok možná nemá v úmyslu člověka sežrat, jenže jeho zuby nerozlišují mezi útokem, obranou a zvědavým prozkoumáním.
Při setkání ve vodě je nejlepší zachovat klid. Prudké kopání, mávání rukama a panický útěk mohou připomínat pohyb zraněné kořisti. Člověk by měl žraloka sledovat, ponechat mu volnou cestu a pomalu se přesunout směrem ke břehu, člunu nebo místu, kde lze bezpečně vystoupit. Není rozumné se ho dotýkat, pronásledovat ho ani se mu stavět do cesty. Potápěč by se mu neměl obracet zády, pokud se žralok opakovaně vrací a zkracuje vzdálenost.
Mnohem větší nebezpečí však člověk představuje pro něj. Citronoví žraloci jsou loveni kvůli masu, kůži, ploutvím a jaternímu oleji. Mnoho jich zahyne také jako vedlejší úlovek v sítích nebo na dlouhých šňůrách určených jiným rybám. I žralok, kterého rybáři vypustí, může později uhynout na následky zranění nebo vyčerpání.
Kvůli pomalému rozmnožování, rybolovu a úbytku pobřežních stanovišť patří žralok citronový mezi zranitelné druhy. Jeho úloha v přírodě přitom není malá. Jako velký predátor ovlivňuje početnost ryb, rejnoků a dalších živočichů. Loví slabší nebo nemocné kusy a pomáhá udržovat rovnováhu v pobřežních ekosystémech. Když takový predátor zmizí, změna se neprojeví jen tím, že v moři bude o jednoho žraloka méně. Postupně může zasáhnout celý potravní řetězec.
Zdroje:
https://www.sharks.org/lemon-shark-negaprion-brevirostris
https://www.floridamuseum.ufl.edu/discover-fish/species-profiles/lemon-shark/
https://animaldiversity.org/accounts/Negaprion_brevirostris/
https://www.marinebio.org/species/lemon-sharks/negaprion-brevirostris/
https://www.monaconatureencyclopedia.com/negaprion-brevirostris/?lang=en
https://www.inaturalist.org/cs/taxa/106650-Negaprion-brevirostris
