Článek
Po celém světě existují desítky druhů hmyzu, které si vyvinuly jed, žihadla nebo kusadla natolik účinná, že se jim většina predátorů instinktivně vyhýbá. Některé bodnou jen jednou a zmizí, jiné útočí ve skupinách a spoléhají na množství jedu, další vsadily čistě na bolest jako na nejrychlejší formu obrany. Pro člověka představují riziko především tehdy, když naruší jejich prostor, sáhne po nich nebo se ocitne na špatném místě ve špatný čas.
Společným jmenovatelem tohoto nebezpečného hmyzu není agresivita, ale dokonale vyvinuté obranné mechanismy, které dokážou i velkého savce přinutit k okamžitému ústupu.
Hrabalka ohnivá (Hemipepsis ustulata)
Když se řekne hrabalka ohnivá, většině lidí se vybaví obří černá vosa s oranžovými křídly, která vypadá, jako by uletěla z dávné prehistorie. A vlastně to není tak daleko od pravdy. Hrabalky (pavoučí vosy) patří mezi evolučně starou a mimořádně úspěšnou skupinu blanokřídlých, která si vybudovala životní strategii tak drsnou, že v přírodě působí skoro neuvěřitelně. Loví pavouky a používají je jako živou konzervu pro svoje larvy.
Tyto vosy jsou rozšířené prakticky po celém světě (kromě Antarktidy), jenže ikonické velké hrabalky, o kterých se nejčastěji mluví, jsou typické hlavně pro teplejší oblasti Ameriky, především jihozápad USA, Mexiko, Střední Ameriku a sever Jižní Ameriky. Hrabalka patří do řádu blanokřídlí (Hymenoptera), čeledi hrabalkovití (Pompilidae) – pavoučí vosy a podčeledi Pepsinae, což je skupina zahrnující velké druhy hrabalek. Hrabalkovití jsou proslulí tím, že dospělci se živí převážně nektarem, ale larvám zajišťují potravu lovem pavouků. A teď pozor, nejde jen o zabití a donesení masa. Strategie je rafinovanější a zároveň krutější. Kořist bývá ochromena, nikoli usmrcena, aby zůstala dlouho čerstvá.
Hrabalky milují teplo, slunce a prostor. Nejčastěji je možné je potkat v suchých a polopouštních oblastech, stepích a křovinatých biotopech, na okrajích cest, v písčitých či hlinitých půdách a kolem míst, kde se vyskytují větší pavouci (sklípkanovití) a kde se dá hrabat hnízdo. Dospělci často krouží nad nízkou vegetací a rádi navštěvují květy. Nejen kvůli energii, ale i proto, že v parném prostředí je nektar něco jako tekuté palivo. Larvy jsou naopak vázány na zcela jiný svět. Na zem, noru, komůrku a jedno konkrétní tělo pavouka, které se stane jejich jediným vesmírem.
Hrabalky patří mezi největší vosy, jaké člověk běžně vidí. Podle druhu se pohybují zhruba od 10 do 50 mm, některé výrazné druhy ještě víc. Často se uvádí, že mohou dorůstat až kolem 6,5 cm. Typický vzhled hrabalek je, že mají tělo tmavé, často s kovovým (modročerným) leskem, křídla nápadně oranžová až rezavá (někdy tmavší), nohy dlouhé, pavoučí, uzpůsobené k zápasu s kořistí. Samice mají mohutné žihadlo, u některých druhů se uvádí až kolem 12 mm. Jejich barevnost není pro parádu. Je to typické výstražné zbarvení: „Nejez mě, bude to bolet.“ V přírodě je toto velmi důležité. Predátor, který to jednou zkusil, si příště rozmyslí, jestli do toho půjde znovu.
Vůči kořisti jsou hrabalky doslova profesionálové. Lov je kombinací vytrvalosti, přesnosti a hrubé síly. Samice aktivně vyhledává velké pavouky (typicky sklípkany), dokáže je vyprovokovat k pohybu, a jakmile dojde na kontakt, používá dlouhé nohy s háčky k přidržení a manévrování. Cílem není pavouka rozkousat, cílem je přesně bodnout tak, aby došlo k ochromení. Potom přichází scéna, která lidem zůstane před očima. Vosa vleče ochromeného pavouka po zemi, často mnohem těžšího, než je ona sama, až k připravenému místu hnízda. Existují i doložené fotografie a pozorování, kde je doslova vidět tahaný sklípkan jako trofej.
Jed hrabalky je především paralyzující. Jeho úkolem je ochromit kořist tak, aby se nehýbala, ale zůstala živá. Pro larvu je to zásadní. Živá tkáň se nekazí tak rychle jako mrtvá. Pro člověka je klíčové, že tahle vosa nemá jed nastavený na zabíjení lidí. Jenže její obranný nástroj je extrémně účinný, a to hlavně ve způsobené bolesti. Hrabalka se v populárně-vědeckých zdrojích opakovaně uvádí jako tvor s jedním z nejbolestivějších bodnutí hmyzu vůbec a je spojován se Schmidtovou stupnicí bolesti žihadel (kde se často řadí na samotný vrchol). Příroda tu rozhodně nevsadila na tichý jed, ale na okamžitou bolestivou reakci, která odradí i velkého predátora. Vosa nechce bojovat dlouho. Chce vyhrát v první vteřině.
Hrabalky nejsou včely ani mravenci. Nečekejte úl, královnu a dělnice. Jsou to samotářské -solitérní – vosy. Dospělci se potkávají hlavně kvůli páření a kvůli tomu, že je láká stejný zdroj potravy (květy). Rozmnožování má jasný, téměř děsivě přesný scénář. Samice najde vhodnou kořist, v tomto případě pavouka a ochromí ho bodnutím. Dopraví ho do hnízda, naklade na pavouka vajíčko, larva se po vylíhnutí začne postupně živit kořistí tak, aby co nejdéle žila. Zní to brutálně, ale z biologického hlediska je to mimořádně účinné. Larva má jídlo i bezpečí na jednom místě a matka nepotřebuje budovat kolonii. Všechno stojí na jediné věci, ulovit správného pavouka ve správný čas.
Hrabalka na člověka neútočí jen tak. Když má prostor, raději se stáhne. Problém nastává ve chvíli, kdy ji někdo chytí do ruky, přimáčkne nebo se jí nešťastně dotkne, třeba bosou nohou, když je na zemi. Bodnutí bývá popisováno jako extrémně bolestivé, ale u zdravého dospělého člověka nebývá běžně smrtelné. Skutečné riziko se zvedá hlavně u lidí s těžkou alergií na bodnutí blanokřídlých (anafylaxe), dětí, velmi starých osob a samozřejmě ve výjimečných případech, kdy mají lidé jiné vážné zdravotní problémy. Prakticky to znamená, že pokud někdo dostane žihadlo, největší problém je obvykle nezvladatelná bolest a s ní spojená stresová reakce. A to je přesně to, co si příroda přála. Obrana, která funguje i bez toho, aby musela zabíjet.
Hrabalka na jednu stranu působí jako čistá hrozba, velká, černá, výstražně zbarvená, se žihadlem, o kterém kolují legendy. Na druhou stranu je to dokonale specializovaný tvor, který většinu života řeší ne lidi, ale pavouky, půdu, hnízdní komůrku a načasování. Jediného bodnutí, na kterém závisí budoucnost její larvy.
Když ji člověk nechá být, je to spíš strašidelný kolemjdoucí, než agresor. Ale pokud se někdo rozhodne zkusit štěstí a provokovat ji, příroda mu obvykle pošle velmi jasnou odpověď. Krátkou, přímou a nezapomenutelně bolestivou.
Zdroje:
https://www.nhm.ac.uk/discover/the-most-painful-wasp-sting-in-the-world-explained.html
https://www.inaturalist.org/taxa/265655-Hemipepsis-ustulata
https://malt.org/wildlife/tarantula-hawk/
https://www.discoverwildlife.com/animal-facts/insects-invertebrates/tarantula-hawk-wasp
https://www.britannica.com/animal/tarantula-hawk
https://eu.desertsun.com/story/news/2015/05/23/tarantula-hawk-wasp/27841235/
