Článek
Jorkšírský teriér (angl. yorkshire terrier) je malé plemeno psa, které pochází, jak již z názvu vidno, ze Spojeného království. Ač by to do jeho velikosti a roztomilosti asi nikdo neřekl, tento malý statečný pes sloužil především k lovu krys. V hrabství Yorkshire v oblasti West Riding ho vyšlechtili skotští horníci.
Právě horníci potřebovali někoho, kdo jim pomůže lovit přemnožené krysy. Chudí lidé si vždy hledali nějakou zábavu. Dělníky napadlo pořádat zápasy s krysami. Tento malý-velký pes byl v lovu krys velmi dobrý. Na svoji velikost si s nimi hravě poradil.
Na konci 19.století se z pracovního psa lovícího hlodavce, začal stávat pes společenský, a to hlavně u dam z vyšší společnosti. A z větší části je tomu tak dodnes. V dnešní době však není psem pouze vyšší třídy, ale všech, komu se toto plemeno líbí. Svým vzezřením a milou povahou se stal jedním z nejoblíbenějších psích plemen po celém světě.
Je to malý pes a dle standardu by měla být jeho váha maximálně do 3,2 kg s výškou mezi 22-24 cm. Jeho barva srsti by měla být ocelově modrá, na hrudi tříslová a nikdy není smíchaná se žlutými, bronzovými ani tmavými chlupy. Srst by měla splývat naprosto rovně a stejnoměrně po obou stranách. Od čenichu až po ocas je srst rozdělena pěšinkou.
Co se týče povahy „jorka“, je velmi energický, inteligentní a sebevědomý. Tak by se měl v nejlepším případě projevovat. Co se ale s malým lovcem děje dnes? Stal se z něj hlavně „kabelkový“ pes. Proč kabelkový? Je dnes spíše módním doplňkem a pejskem přenášeným v taškách a kabelkách.
Dnešní společnost z něj udělala vytřepaného chudáčka, který se stresuje z každé maličkosti. Velká pochvala všem majitelům jorkšírů, kteří k němu přistupují správně a berou ho jako psa se vším všudy. Vidět totiž teriéra vyklepaného v tašce, není hezký pohled. Bohužel často se třese i vedle svého páníčka.
V mnoha případech je jeho třes zaměňován s tím, že je mu zima. Většinou mu ale zima opravdu není. Je třeba dbát na správnou socializaci a celkový přístup k výchově. Uklepanou chudinku z něj dělají jeho páníčci. Je to přece tak malé a křehké stvoření. Lidi však mají tendenci zapomínat a popírat jejich přirozenost.
Znám mnoho majitelů „yorků“, kteří se svým malým lovcem chodí na opravdu dlouhé procházky, kde stačí i německým ovčákům. Z ničeho se nehroutí a ať je vezmou kamkoliv, jsou zcela v klidu a vyrovnaní. Největší problém směrem od lidí k němu je ten, že ho konejšením utvrzují v tom, že je správné se něčeho bát. Je snadnější konejšit než učit odbourávat strach.
Určitě by měl každý majitel řešit hlavně to, že pejsek, který je neustále nošen v tašce a najednou ho dáte na zem, vnímá vše zcela jinak. Jinak vnímáte perspektivu z výšky a jinak ze země. A vyklepaný pejsek se zcela jistě necítí komfortně. My jako lidé také nechceme žít v neustálém stresu. Musím říct, že je mi jich někdy opravdu líto. Chápu, že má někdo pejska jako své „miminko“, ale pořád je to zvíře, které potřebuje mít jistotu. Tu jistotu ho my musíme naučit.
Pokud chcete mít spokojeného jorka, který se nebojí a není ze všeho vyklepaný, tak s ním pracujte. Nechte ho chodit, protože světe div se, má čtyři nohy. Nechte ho prozkoumávat a pokud se něčeho bojí, nešišlejte na něj „ježišky ty še bojíš“, ale nevšímejte si toho, čeho se bojí. Dělejte, že nic. Jen tak si vaše chování osvojí a bude věřit, že když jste v klidu vy, není se asi čeho bát. Chovejte se k nim jako k teriérům, protože je to teriér s velkým srdcem.
