Článek
V posledních dnech jsem četla mnoho komentářů, které řešily stejnou otázku, jak je možné, že z ústavní léčby uteče nebezpečný vrah? Jak vůbec může mít člověk, který zabil, právo na vycházku, byť jen krátkou, i když pod dohledem? Když jsem o tom slyšela, upřímně mě zamrazilo. Nejen proto, že je to děsivé samo o sobě, ale i proto, že to není poprvé. A pokaždé, když se to stane, všichni se tváří překvapeně. Dlouhé roky jsem bydlela poblíž nejznámější psychiatrické léčebny. Takových útěků bylo opravdu mnoho. A nikdy taková informace nebyla příjemná.
Já tomu prostě nerozumím. Jak může systém, který má chránit společnost, připustit něco takového? Nejde přece o obyčejného pacienta, který se léčí z deprese nebo závislosti. Tohle je člověk, který vzal jinému život. Brutálně a bez slitování. A teď má volnost jít si ven, dýchat čerstvý vzduch, projít se, možná si dát kávu… to mi hlava nebere. Jak se někdo může podepsat pod to, že takovému člověku vycházku povolí?
Psychiatrická léčba, kontrola, hodnocení chování a posouzení rizika. Ale riziko u vraha nikdy není nulové. Nikdy. To, že se někdo v ústavu chová klidně a nevyvolává problémy, neznamená, že je bezpečný. Naopak. Ti nejtišší bývají často ti nejnebezpečnější. A přesto se tváříme, že když odborníci řeknou „pacient je stabilizovaný“, máme být v klidu. Jenže já klid necítím a myslím, že ani společnost.
Když se takový člověk dostane ven a uteče, je to selhání. Selhání systému, který má chránit lidi. A bohužel, tyto útěky nejsou žádnou výjimkou. Kolikrát jsme už slyšeli o podobných případech, kdy uprchlý pacient ohrozil nebo dokonce zabil někoho dalšího? Vždycky se po takové události rozjede lavina slibů, že „se to vyšetří“, „zpřísní“ a „už se to nestane“. A za pár měsíců je ticho. Do dalšího útěku.
Přijde mi, že se u nás ztrácí obyčejný selský rozum. Někdo, kdo vraždil, by měl být doživotně pod zámkem. Tečka. Může se léčit, může se mu pomáhat, ale ne tak, že ho pustíme mezi lidi. To je prostě hazard. Chápu, že každý má právo na důstojné zacházení, ale v tomhle případě by měla být bezpečnost společnosti na prvním místě. Není možné, aby se po ulicích pohyboval člověk, který už prokázal, že dokáže zabíjet. A neberu ani to, že nějaký lékař posoudí, že pacient již není pro společnost hrozbou.
Někdy mám pocit, že se všechno řeší hlavně na papíře. Lékařská posudková komise, doporučení, nějaké stupně rizika, ale skutečná realita zůstává mimo tabulky. Často se pak čteme o tom, že pacient měl povolenou vycházku v doprovodu personálu. Jenže co to znamená v praxi? Jeden zaměstnanec, který má hlídat někoho, kdo je fyzicky silnější, mazanější a hlavně odhodlaný. To není doprovod, to je riziko v přímém přenosu.
Když si představím, že takový člověk po útěku bloudí po městě, kde žiju, běhá mi mráz po zádech. Mohl by potkat kohokoli, obyčejného člověka, který šel jen z práce domů. A co pak? Kdo ponese odpovědnost? Nikdo. Protože odpovědnost se u nás vždycky rozmělní. Na chybu v systému nebo na nešťastnou náhodu. Ale pro oběti je to málo. Někdo mi kdysi řekl, že i tito lidé mají právo na druhou šanci. Možná. Ale tu šanci už vzali někomu jinému, když ho připravili o život. A s tím se prostě nedá jen tak smířit. Společnost má právo být chráněná. Má právo nebát se, že potká vraha, kterého někdo pustil na procházku.
Zaráží mě, jak často se podobné případy bagatelizují. Vždycky se zdůrazní, že pacient byl v léčbě, jako by to samo o sobě něco omlouvalo. Ale to, že někdo trpí psychickou poruchou, přece nesmaže fakt, že zabil. A hlavně, že může znovu zabít. Psychiatrická nemocnice není vězení, ale v těchto případech by měla být. A jestli ne, tak by měla být zabezpečena stejně přísně, jako je vězení, kde končí pachatelé nejhorších trestných činů. Žádné otevřené oddělení, žádné vycházky a žádné výjimky.
Mně osobně to celé přijde jako důkaz, že jsme někde úplně ztratili smysl pro zodpovědnost. Jakmile se začne mluvit o resocializaci vrahů, kteří trpí psychickou poruchou, mám chuť se zeptat: a kdo se postará o bezpečí těch, kteří nic neprovedli? Obyčejných lidí, kteří jen chtějí žít normálně? Nedokážu si představit, že bych měla žít s vědomím, že někde poblíž je uprchlý vrah. A že utekl ne proto, že prorazil zdi, ale protože mu někdo obrazně řečeno, otevřel dveře.
Nedávný případ ukázal, že ani po tolika letech se nic nezměnilo. Vrah měl vycházku a nevrátil se. Policie varuje veřejnost. Lidé mají strach. A zase jsme tam, kde jsme byli. Jen další jméno, další oběť možného selhání, další tiskovka, kde se všichni diví. Já osobně už nechci slyšet žádné výmluvy. Chci slyšet, že se to už nestane. Že podobní lidé prostě nebudou mít možnost odejít z léčebny. Nikdy. A že pokud někdo takové rozhodnutí podepíše, ponese plnou odpovědnost, když se něco stane.
Protože i kdyby se uprchlík dopadl hned, nic to nemění na faktu, že mohl během těch hodin někomu ublížit. A to by se stát vůbec nemělo. Všechna ta slova o pochopení a terapii zní hezky, ale v praxi jde o životy. O naše životy. A to by měl být vždycky ten hlavní argument. Možná to zní tvrdě, ale já si prostě myslím, že kdo jednou vraždil, zůstane navždy potenciálně nebezpečný. A když se u takového člověka systém rozhodne risknout to, je to hazard se životy ostatních. A to by si žádná společnost neměla dovolit.
Takže ano – jsem pro léčbu, ale za zamčenými dveřmi. Žádné vycházky, žádné postupné uvolnění režimu. Žádné další útěky, které se budou omlouvat tím, že „nikdo to nemohl předvídat“. Protože mohli. A pokud to nechceme přiznat, budeme to zažívat pořád dokola.
Zdroje:
https://www.novinky.cz/clanek/krimi-z-bohnic-utekl-nebezpecny-vrah-40543427
https://prazsky.denik.cz/zpravy_region/patrani-lecebna-bohnice-paranoidni-pacient-utekl.html
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/psychiatricka-nemocnice-v-kosmonosech-vysetrovani-znasilneni-pedofil_2011090651_zuj
https://prazska.drbna.cz/z-kraje/praha-8/18240-policie-za-mesic-patrala-po-trech-pacientech-z-bohnicke-lecebny-praha-8-chce-vysvetleni.html
https://prazsky.denik.cz/zpravy_region/bohnice-pacient-utekl-nebezpecny.html
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-uteky-pacientu-kteri-mohou-byt-nebezpecni-jsou-velmi-caste-40543434
Vlastní názor autorky článku
