Článek
Existují místa, která si člověk nevybírá pro to, jak vypadají, ale pro to, co v něm vyvolají. Nejsou to lázně, nejsou to místa klidu. Jsou to kouty planety, kde se ukáže, co člověk skutečně vydrží. Taková místa nevítají, jen čekají, kdo se odváží. Jedním z nich je K2. Hora, která bere dech i život. Lidé mají zvláštní potřebu vystupovat výš, než kam patří. Možná je to snaha dokázat něco sobě, možná touha podívat se dolů a říct si „Dokázal jsem to“. Jenže u K2 nejde o vítězství. Jde hlavně o vědomí, že jste přežili na místě, které spoustu jiných pohltilo.
K2 - Velká hora či také divoká hora
K2 se zvedá v pohoří Karakoram, na pomezí Pákistánu a Číny, a její vrchol dosahuje úžasných 8 611 metrů nad mořem. Je tedy druhou nejvyšší horou světa, ale většina zkušených horolezců vám řekne, že je o mnoho náročnější než samotný Everest. Její svahy jsou příkré, ledové a nepředvídatelné. Není tu žádná snazší trasa. Výstup je technicky náročný od samého začátku a počasí mění pravidla hry během několika minut. Na K2 se říká, že i když máte štěstí, stačí jedna minuta smůly. Zajímavé je, že hora působí na pohled vyšší, než skutečně je. Vyrůstá totiž z poměrně nízkého okolního terénu, a tak se zdá, že sahá až do vesmíru. Její tvar je klasický, symetrický, téměř dokonale pyramidový, jako by ji někdo postavil záměrně, aby člověku připomněla jeho malost.
Název K2 je chladný, technický a možná dost strohý, ale přitom k ní dokonale sedí. Pochází z roku 1856, kdy britský důstojník Thomas Montgomerie mapoval pohoří Karakoram. Každému vrcholu přidělil písmeno „K“ a číslo podle pořadí, jak je viděl. K1, K2, K3… a tak dál. Většina z těchto názvů později zanikla, protože místní obyvatelé používali své vlastní. Jen K2 si jméno nechala. Možná proto, že ji z údolí vlastně není vidět, a tak se o ní ani nevyprávěly příběhy. Místní ji sice nazývají Čhogori, což v překladu znamená „Velká hora“, ale svět ji zná pod kódem, který jí kdysi dali cizinci.
Tento majestátní přírodní úkaz stojí u soutoku dvou obrovských ledovců, Godwin-Austen a Baltoro. Okolní pohoří Karakoram patří mezi nejdrsnější oblasti světa. Není tu skoro žádná vegetace, k tomu se ale dostaneme později. Jsou tu především kamenné svahy, led a prach. Ledovce se tu táhnou desítky kilometrů a mezi nimi se klikatí úzké stezky, kudy karavany nosičů dopravují vybavení pro expedice. Cesta z poslední vesnice Askole do základního tábora trvá i šest dní. Žádné cesty, žádná elektřina, žádný signál. Jen zvuk ledu a větru. V noci bývá mráz i v létě. V zimě padá teplota hluboko pod minus třicet. Když se k tomu přidá výška a řídký vzduch, člověk pochopí, proč K2 tak děsí i přitahuje zároveň.
Ačkoliv to vypadá jako místo, kde nemůže nic žít, okolí K2 skrývá překvapivě odolný život. V nižších polohách rostou keře jalovce, pelyňky, různé traviny a lomikameny, které se dokážou udržet i na kamenité půdě. Krátké léto tu trvá pár týdnů , tehdy se svahy na chvíli zazelenají, než je znovu pohltí sníh. Zvířata, která tu přežívají, jsou mistři přizpůsobení. Žije zde sněžný levhart (Panthera uncia), jeden z nejvzácnějších predátorů planety. O této dokonalé šelmě jsem psala článek, který si můžete přečíst zde. Dále kozorožci sibiřští, ovce jménem nahur modrý, sem tam mongolský vlk a několik druhů horských ptáků, například kavka žlutozobá nebo sup himálajský. Není to bohatý svět, ale má své kouzlo a sílu. Každý tvor, který tu přežije, si žít zaslouží. Stejně jako každý člověk, který se někdy pokusil stanout na vrcholu.
Na počátku dvacátého století byla K2 téměř neznámá. První vážná expedice přišla v roce 1902. Vedl ji Oscar Eckenstein a Crowley, muži s obrovským nadšením, ale s vybavením, které by dnes neobstálo ani při výstupu na menší horu. Po týdnech boje s počasím a nemocemi se dostali sotva do výšky 6 500 metrů. Přesto na tu dobu a možnosti vybavení, neuvěřitelný výkon. Další pokus učinil v roce 1909 italský vévoda Luigi Amedeo d’Abruzzi. I když se nedostal na vrchol, zmapoval trasu, která se později stala známou jako Abruzziho hřeben. Tudy dnes vede většina výstupů. V roce 1938 se na horu vydala americká expedice vedená Charlesem Houstonem. Dostali se až k 7 900 metrům, což byl tehdy obrovský úspěch.
O rok později se o to pokusil další Američan, Fritz Wiessner, který byl už jen pár stovek metrů pod vrcholem. Jeho druh však zůstal nahoře a zahynul. Houston se vrátil ještě jednou, v roce 1953. Tato výprava vstoupila do historie, ne kvůli vrcholu, ale kvůli lidskosti. Když jeden z členů, Art Gilkey, těžce onemocněl, rozhodli se všichni sestoupit. Během sestupu ho bohužel zasypala lavina. Nikdo ho už nenašel. Přesto se všichni ostatní dostali dolů. V horách se o nich dodnes mluví s váženým respektem.
31. července 1954, to je datum, které se navždy zapsalo do dějin horolezectví. Dva Italové, Achille Compagnoni a Lino Lacedelli, stanuli na vrcholu K2. Cesta vedla po Abruzziho hřebeni a úspěch to byl obrovský. Jenže radost brzy vystřídaly rozpory. Mladý horolezec Walter Bonatti byl obviněn, že nedodržel plán, a musel nocovat bez přístřeší ve výšce přes osm tisíc metrů. Trvalo desetiletí, než se ukázalo, že chyba nebyla na jeho straně. Až tehdy dostal Bonatti uznání, které si zasloužil.
Od padesátých let následovalo mnoho expedic, japonské, korejské, polské, české i sovětské. Ale žádná hora si nevybrala tak krutou daň jako K2 v roce 1986. Tehdy zahynulo třináct horolezců. Jedni padli do propasti, jiné pohltila lavina. Tento rok se dodnes označuje jako „Černé léto K2“. Mezi mrtvými byla i Julie Tullis, první Britka, která na vrchol vystoupila, ale sestup už nezvládla. Zůstala tam, v zóně smrti, jako mnoho dalších. O více než dvacet let později, v srpnu 2008, se historie opakovala. Část ledové věže, takzvaného seraku, se zřítila v oblasti Bottlenecku, nejobtížnějšího úseku celé cesty. Jedenáct horolezců z různých zemí tehdy zemřelo. Nikdo z těch, kdo byli nahoře, neměl šanci.
Přesto se lidé nevzdali. V roce 2014 vystoupila na K2 první žena z Pákistánu, Samina Baig. A v lednu 2021 se stal zázrak. Skupina deseti nepálských horolezců, vedená Nirmalem Purjou a Mingmou Gyaljem Sherpou, se dostala až na vrchol a dokonce v zimě. Nikomu předtím se to nepodařilo. Teploty padaly k minus šedesáti, vítr bičoval svahy a kyslík byl téměř nulový. Když se dostali nahoru, spojili se, chytili za ruce a zazpívali nepálskou hymnu. Byla to chvíle, kdy K2 na okamžik sklonila hlavu. Odhodlání a neuvěřitelné štěstí. Nikdo z nás, běžných lidí si takové podmínky nedovede ani představit. Člověk mrzne už při - 15°C a má pocit, že kdyby bylo o pouhých pár stupňů méně, musí jednoznačně umrznout.
Zaznamenaných pokusů o pokoření této hory je do roku 2025 neuvěřitelných 5200. Když víme, jaké nebezpečí hora představuje, je to neuvěřitelné číslo. Faktem je, že K2 zůstává jednou z nejnebezpečnějších hor na naší planetě.
Zdroje:
https://www.nationalgeographic.com/magazine/article/k2-climb
https://education.nationalgeographic.org/resource/gerlinde-kaltenbrunner-conquering-k2/
https://www.nationalgeographic.com/adventure/article/151213-k2-adventure-mountain-climb-china-pakistan-disaster-ngbooktalk
https://www.britannica.com/place/K2
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/ctyri-expedice-se-pokouseji-zdolat-zimni-k2-posledni-vyzvu-osmitisicovek-39867
https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/cesi-miri-na-nejobavanejsi-osmitisicovku-k2.A050519_131748_k2_tom
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/prvni-vystup-na-k2-provazely-spory-pravda-vysla-najevo-az-po-42-letech-184148
https://zoom.iprima.cz/vyroci/pokoreni-k2
