Článek
Nikdy bych nevěřila, že něco tak prostého, jako je venčení psa, se může změnit v dobrodružství s nádechem nervozity a strachu. Přitom les pro mě vždycky býval místem klidu, prostorem, kde člověk aspoň na chvíli zapomene na hluk silnic a na všechny povinnosti, co ho čekají v práci nebo doma. Jenže postupem let jsem začala vnímat jednu věc, která tenhle klid dokáže spolehlivě narušit: myslivci a jejich hony.
Neříkám, že všichni jsou stejní – to by byla hloupost. Ale některé situace, do kterých jsem se dostala já nebo lidé z mého okolí, ve mně zanechaly zvláštní pocit, že si člověk se psem musí dávat větší pozor na myslivce než na zvěř. Je to zvláštní svět. My, pejskaři, si obvykle představujeme les jako místo sdílené – ani naše, ani jejich, prostě společné. Myslivci jej ale často vnímají jako něco, co mají tak trochu pod palcem, a podle toho se občas chovají. A tak vzniká napětí mezi dvěma skupinami, které chtějí jen trávit čas venku, ale jejich představy o tom, jak to má vypadat, se někdy střetnou víc, než by bylo zdravé.
Nevím, jestli se to stalo i jiným lidem, ale já už několikrát zažila, že jsem šla venčit psa ráno, když je všude ticho, mlha se povaluje mezi stromy a člověk má pocit, že celý les ještě spí. A v tom se ozve výstřel. Prudký, ostrý, až nepříjemně blízký. Někdy se ani nedozvím, odkud přesně přišel, jen pes se lekne, přitiskne se ke mně a já si uvědomím, že i taková obyčejná procházka má svá rizika. Neříkám, že myslivci nemají právo vykonávat svou činnost, že nemají plán lovu a povolení. Ale člověka trochu mrazí, když nikde není jediná cedule o tom, že se v oblasti střílí, a přesto tam výstřely zní tak blízko, že se skoro bojíš nadechnout.
Je to pár dnů zpátky, kdy jsem vzala dopoledne ve všední den obě psí holky na oblíbené místo vyvenčit. Je to velmi navštěvované, veřejné místo v parku v blízkosti zámku. Vytáhla jsem holky z auta a chtěla jít oblíbenou trasu. A do toho krásného ticha přišla střelba, která byla velmi blízko a štěkot psů. Holky z toho byly rozhozené a já tedy také. Kdyby to bylo dál, člověk to neřeší, protože se nebude cítit ohrožen. Toto bylo ale tak blízko, že mi to bylo velmi nepříjemné. Rychle jsem změnila směr a šla na opačnou stranu. Procházku jsem i tak zkrátila na minimum a místo raději opustila. Vrátila jsem se k autu a zkoumala, zda je někde nějaká cedule, že probíhá hon. Nikde nic. Na internetu žádné sdělení.
Párkrát jsem se setkala s vysvětlením, že hon je nahlášen na úřední desce obce. Jenže kdo z nás každý večer čte úřední desky? Většina lidí prostě přijde do lesa a očekává, že pokud se tam má něco takového odehrávat, bude to jasně označeno, stejně jako uzavírky silnic nebo výkopové práce na chodníku. Jenže v případě honů to tak často nebývá. A tak vzniká to zvláštní napětí, člověk jde venčit psa a přitom má v hlavě nepříjemnou myšlenku: Je tu dnes bezpečno? A přitom by to měla být ta poslední věc, která někoho vůbec napadne.
Možná je to jen moje zkušenost, možná smůla, ale setkala jsem se i s typem myslivce, který působí dojmem, že všichni ostatní jsou v lese jen na jeho milost. Jednou se mi stalo, že mě zastavil muž v zeleném a začal vysvětlovat, kde smím chodit a kde ne. Jenže šlo o běžné turistické cesty, žádné zakázané oblasti, žádné oplocenky. Když jsem se slušně zeptala, proč bych tam neměla jít, dostala jsem odpověď ve stylu: „Protože tam dneska chodíme my.“
Dobře, aspoň tam byl a upozornil, že se něco děje. Jenže tohle chování ve mně vyvolává zvláštní dojem, že někteří myslivci zapomínají, že les patří všem. A že ne každý, kdo tam přijde se psem, je automaticky narušitel. Samozřejmě, že někteří lidé své psy neuhlídají, nechají je pobíhat po lese, pronásledovat zvěř, což je špatně. Ale většina lidí není taková. A přesto se kolikrát cítíme, jako by se na nás myslelo hned v tom nejhorším světle. A co lidé, kteří jsou už někde dál v lese a netuší, že se k nim blíží skupina myslivců?
Jedna z věcí, které nikdy nepochopím, je střílení v blízkosti cest. Někdy mám pocit, že někteří myslivci zapomenou, že ke stejnému lesu mají přístup i rodiny s dětmi, běžci ne jen pejskaři. A tak se občas stane, že člověk míjí posed vzdálený sotva třicet metrů od turistické trasy, a když se tam objeví myslivec se zbraní, přejde vás okamžitě chuť procházet se dál. A právě tady se dostávám k jednomu konkrétnímu případu, který se stal v Darkovicích na Opavsku v březnu 2023, a který mnou otřásl mnohem víc, než bych čekala.
Myslivec tam tehdy seděl na posedu nedaleko cyklostezky, kudy běžně chodí lidé se psy, na kolech i pěšky. A z tohohle posedu jedinou ranou zastřelil fenku border kolie, která šla s majitelkou na obyčejnou procházku. Vysvětloval, že si ji spletl s liškou. Jenže když si představím, že se to stalo pár metrů od lidí, kteří tam stáli, mrazí mě z toho dodnes. Tenhle incident ukázal, jak nebezpečné může být střílení v místech, kde se pohybují běžní návštěvníci lesa, a jak rychle se může změnit klidná procházka v noční můru, na kterou člověk nikdy nezapomene. Co je zcela nepochopitelné je, že si myslivec splete border kolii s liškou. Lidé, kteří by měli zcela jasně rozeznat lišku od jiného zvířete. A pokud si není jistý, nemůže přece vystřelit.
Možná to zní přehnaně, ale člověk má někdy pocit, že se musí bránit nebo omlouvat za to, že přišel venčit psa tam, kde se právě koná lov. Přitom by stačilo málo, jasné označení honu, vstřícnější komunikace, respektování toho, že les není výhradně lovecké území. Jenže praxe je často jiná a člověk se ocitá v prostředí, kde rozhoduje ten, kdo má zbraň, bez ohledu na to, co je rozumné a bezpečné. A pak vznikají tragédie. Psy, kteří byli omylem zastřeleni, protože vypadali jako liška nebo prase nebo dokonce postřelený myslivec jiným myslivcem. To už je zcela nad mé chápání.
Nejde o to, aby se myslivost zrušila, to ani nejde. Nejde o to, aby se lovci báli vyjít do lesa. Nejde o žádnou válku. Jde jen o obyčejný respekt. O jasné označování honů. O pochopení, že i my, kdo venčí psy, máme právo cítit se v lese bezpečně. O možnost jít na procházku bez toho, aby člověk přemýšlel, jestli se vrátí domů s pocitem klidu, nebo s rozklepanýma nohama, srdcem v krku nebo zastřeleným členem rodiny. Přála bych si, aby někteří myslivci přestali považovat kohokoli jiného v lese za obtížný hmyz. Les není jen pro zvěř a pro ty, kdo ji loví. Je pro všechny a pokud máme sdílet jeden prostor, měli bychom se naučit spolu vycházet.
Dávejte si při procházkách pozor na sebe i své mazlíčky. Pokud je to možné, mějte je na vodítku nebo jim dejte alespoň reflexní šátky nebo reflexní vesty, ať není možné si je splést s jiným zvířetem.
Anketa
Zdroje:
Vlastní zkušenost autorky článku a také přátel.
https://feedit.cz/2016/10/11/o-nebezpeci-pri-honu-se-obcane-nemaji-jak-dozvedet-obce-to-samy-meni/
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/475953-policiste-na-vysocine-usporadali-hony-na-myslivce-chytili-jen-jednoho
http://www.agris.cz/ekologie?id_a=109105
https://www.idnes.cz/ostrava/zpravy/myslivec-pes-darkovice-opavsko-borderkolie-zastreleni.A230307_124010_ostrava-zpravy_jog
