Článek
Lepra. Slovo, které i dnes vyvolává zvláštní směs respektu a strachu. Možná si ji spojujeme s biblickými příběhy, s postavami odsouzenými k životu v odloučení, nebo s tajemnými koloniemi na okraji civilizace. Přitom tato nemoc, lékařsky nazývaná morbus Hansen, nebyla nikdy úplně poražena. Dnes ji umíme léčit, rozumíme jejímu původci, ale v některých koutech světa stále přežívá. A nejen to. Lepra nám připomíná, že s nemocí se často pojí víc než jen fyzické utrpení, také stigma, které se dokáže táhnout přes staletí.
Původcem lepry je bakterie Mycobacterium leprae. Objevil ji norský lékař Gerhard Armauer Hansen v roce 1873, a právě po něm nemoc nese svůj odborný název – morbus Hansen. Jeho objev byl obrovským krokem vpřed. Poprvé se totiž podařilo dokázat, že infekční nemoc může mít konkrétní mikrobiální původ. Bakterie je blízkou příbuznou původce tuberkulózy, ale chová se jinak. Roste extrémně pomalu, její dělení trvá až dva týdny. Kvůli tomu se nemoc vyvíjí velmi pozvolna, někdy i nenápadně. První příznaky se mohou objevit až po pěti, deseti nebo dokonce dvaceti letech od nákazy. To je jeden z důvodů, proč mohla lepra po staletí klamat lékaře i pacienty.
Dlouho se věřilo, že lepra je vysoce nakažlivá. Nemocní byli izolováni a stigmatizováni, protože se lidé báli, že se infekce přenáší i pouhým dotykem. Dnes už víme, že to tak není. Také se tradovalo, že lidem odpadávají kusy masa, což dnes víme, že to tak není. Mycobacterium leprae se přenáší hlavně kapénkovou cestou, tedy drobnými kapičkami z nosu a úst nemocného člověka, typicky při dlouhodobém a blízkém kontaktu. Jenže i tak má bakterie velmi malou schopnost šíření. Odhaduje se, že až 95 % lidí je vůči lepře přirozeně imunních. To znamená, že k nákaze obvykle nestačí krátké setkání. K přenosu dochází spíš v rodinách, kde někdo žije s neléčeným pacientem po delší dobu. V běžném kontaktu, třeba při podání ruky nebo společném jídle, se člověk prakticky nenakazí. Tohle zjištění bylo zásadní pro odstranění neopodstatněného strachu, který lepru obklopoval.
Lepra není jednotná nemoc. Má několik forem, které se liší podle toho, jak silně tělo dokáže na infekci reagovat. Lékaři ji rozdělují zhruba na tři hlavní typy:
- Tuberkuloidní lepra – tělo reaguje poměrně silně, takže bakterie se příliš nemnoží. Na kůži se objevují světlé nebo načervenalé skvrny, které ztrácejí citlivost. Někdy se přidává i ztluštění nervů.
- Lepromatózní lepra – imunitní reakce je slabá, bakterie se šíří po těle. Kůže se může pokrýt uzlíky, obličej zhrubne a vzniká tzv. „facies leprosa“. Postiženy bývají i oči nebo nosní přepážka. Vypadá to poměrně děsivě.
- Hraniční forma – představuje střed mezi oběma krajními póly. Příznaky mohou být proměnlivé a nemoc se může časem měnit – zlepšovat i zhoršovat.
Největší problém však není samotná bakterie, ale poškození nervů, které způsobuje. Postižený člověk přestává cítit bolest i teplo. Může se tedy zranit, spálit nebo poranit, aniž by si toho všiml. Tak vznikají sekundární infekce a deformace prstů či končetin, ty, které si lidé s leprou spojují nejčastěji. Na rozdíl od dávných představ ale nemoc nedělá, že by odpadávaly části těla, jak jsem již zmínila. Jde o důsledek necitlivosti a následného poškození.
Diagnostika lepry vyžaduje zkušenost. Lékaři sledují nejen vzhled kůže, ale i to, zda v postižených místech zmizela citlivost. Všímají si také, jestli nejsou ztluštěné nervy typicky v oblasti lokte, zápěstí nebo kolem uší. K potvrzení diagnózy se používá mikroskopické vyšetření vzorku kůže nebo sliznice. Barvení Ziehl–Neelsen odhalí typické kyselovzdorné bakterie. V posledních letech se k diagnostice přidává i PCR testování, které umí detekovat DNA bakterie i v minimálním množství.
Ještě v první polovině 20. století byla lepra považována za beznadějnou. Pacienti byli často izolováni do kolonií, kde žili odděleně od společnosti. Až objev antibiotik přinesl skutečný zlom. Dnes se používá multidrogová terapie (MDT) – kombinace tří léků:
- Dapson (DDS)
- Rifampicin
- Clofazimin
Tato kombinace dokáže bakterii zcela zničit. Léčba trvá obvykle 6 až 12 měsíců, u těžších forem i déle, ale první dávky už dělají pacienta neinfekčním. To znamená, že už nemůže nemoc šířit dál. Kromě antibiotik je důležitá i rehabilitace, cvičení a ošetřování kůže, aby se předešlo zraněním. U některých pacientů je potřeba i plastická nebo ortopedická operace, která pomáhá obnovit funkci končetin.
Na první pohled by se mohlo zdát, že lepra zmizela. Ale není to tak. Podle dat Světové zdravotnické organizace (WHO) se každý rok objeví asi 150 až 200 tisíc nových případů. Nejvíce jich hlásí Indie, Brazílie, Indonésie a několik afrických států. V Evropě je lepra extrémně vzácná, v České republice se objevuje jen ojediněle, obvykle u lidí, kteří se nakazili při dlouhodobém pobytu v zahraničí. WHO považuje lepru za eliminovanou jako veřejný zdravotní problém, což znamená méně než jeden případ na 10 000 obyvatel. Ale eliminace neznamená vymýcení. Nemoc sice ustoupila, ale nezmizela úplně.
Lepra není jen medicínská kapitola, ale i sociální. Po staletí byla symbolem viny a hanby. Ve středověku museli nemocní často opustit domovy, někdy dokonce podstoupit symbolický pohřeb zaživa – obřad, který je vyřadil ze společnosti. Známým příkladem je havajská kolonie Kalaupapa na ostrově Molokai, kde žili nemocní odděleně od světa. Právě tam působil belgický kněz svatý Damián de Veuster, který se o nemocné staral až do své vlastní smrti na lepru. Jeho příběh dodnes patří k nejdojemnějším svědectvím lidskosti tváří v tvář utrpení. I když dnes už pacienti nemusí žít v izolaci, stigma přetrvává. V některých oblastech se lidé s leprou stále setkávají s odmítnutím, ztrátou práce nebo rodiny. Léčit lepru tedy znamená nejen podávat antibiotika, ale také měnit postoje společnosti.
Vědci se dnes zaměřují hlavně na to, jak lépe pochopit vztah mezi imunitou a bakterií. Zajímavostí je, že Mycobacterium leprae se nedá běžně pěstovat v laboratoři, přežívá jen v živém organismu. K výzkumu se proto často využívá pásovec devítipásý, který je přirozeným nositelem bakterie v některých částech USA. Studuje se i genetika, proč jsou někteří lidé přirozeně odolní. Zřejmě jde o kombinaci několika genů ovlivňujících imunitní reakci. Další nadějí je zkrácení léčby a vývoj nové vakcíny. Ta zatím neexistuje, i když očkování proti tuberkulóze (BCG) poskytuje částečnou ochranu. Všechny tyto směry dávají naději, že lepra by jednou mohla být skutečně vymýcena.
Morbus Hansen už dávno není rozsudkem smrti. Z kdysi obávané choroby se stalo léčitelné onemocnění, které sice přetrvává, ale dá se úspěšně zvládat. Přesto nám jeho příběh připomíná, jak tenká je hranice mezi nemocí a odsouzením. Lepra není jen o bakteriích a lécích. Je i o tom, jak se díváme na lidi, kteří měli prostě smůlu. A možná právě v tom spočívá její největší poselství, že uzdravení není jen otázkou medicíny, ale i lidskosti.
Zdroje:
https://www.stoplusjednicka.cz/ostrovy-pomale-smrti-obavana-lepra-provazi-lidstvo-jiz-4-500-let
https://www.dotyk.cz/magazin/jak-probiha-lepra-30000214.html?utm_source=google&utm_medium=cpc&utm_campaign=DSA&utm_source=google&utm_medium=cpc&utm_campaign=DSA&utm_id=21990549080&gad_source=1&gad_campaignid=21990549080&gbraid=0AAAAA-mqkIbNrkDFusM1maTkWMT5×_Sm4&gclid=EAIaIQobChMIz_DzgpDjkAMVjaSDBx0wuSvlEAMYASAAEgL4LvD_BwE
https://www.cdc.gov/leprosy/signs-symptoms/index.html
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/28801812/
https://japer.in/article/drug-choice-to-lowering-risk-contiguity-with-morbus-hansen-disease-a-review-article-klbroi9lordkoug
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK559307/
https://www.leprosymission.org/what-is-leprosy/the-history-of-leprosy/
https://emedicine.medscape.com/article/220455-overview?form=fpf
https://szu.gov.cz/wp-content/uploads/2023/02/Lepra_cl_SZU.pdf
