Článek
Když se člověk podívá na plemena ze skupiny, do níž patří i aljašský malamut, rychle pochopí, proč na ně lidé od dávných dob spoléhali víc než na cokoliv jiného. Tahle severská plemena nejsou výtvorem moderních chovů ani módních představ o tom, jak by měl pes vypadat. Jsou to psi, kteří vznikali společně s lidmi, bok po boku, v prostředí, které jim nedalo nic zadarmo. Zima, vítr, hlad a dlouhé vzdálenosti. Toto vše utvářelo nejen jejich těla, ale i jejich povahy. A možná právě jejich nezlomnost a jistá hrdost, je tím, co z nich dělá tak fascinující společníky.
Aljašský malamut
Kořeny malamuta sahají opravdu hluboko, až ke kmenu Mahlemutů na západní Aljašce. Nebyl to kmen, který by se zapsal do dějin svou početností nebo válečnými výpravami. Jejich život byl příliš těžký na to, aby hledali slávu jinde než v každodenním přežití. Psi pro ně nebyli doplňkem, ale nutností. Tahali saně s masem, kožešinami, dřevem, vším, co bylo potřeba přesunout. Malamut nikdy nebyl šlechtěn kvůli rychlosti, tu lidé nepotřebovali. Potřebovali vytrvalost a jistotu. A tak přežívali jen ti psi, kteří byli silní, spolehliví a schopní spolupracovat ve smečce i s lidmi.
Když pak na přelomu 19. a 20. století vypukla zlatá horečka, malamuti se dostali do širší pozornosti. Dobývači zlata často neuměli zacházet ani s mačetou, natož s tažnými psy, a přesto velmi rychle pochopili, že bez nich nemají šanci. Malamuti tehdy prokázali svou cenu možná víc než kdy jindy. Nebyli sice tak rychlí jako jiní severští psi, ale v tahu těžkých nákladů byli nenahraditelní. Teprve později, v průběhu 20. století, začalo být toto plemeno chováno i mimo severské oblasti. V Evropě se ujalo poměrně rychle, nejen kvůli své kráse a majestátnosti, ale i pro svou povahu. Dnes existují rozdíly mezi pracovními a výstavními liniemi. Pracovní malamuti působí robustněji a méně uhlazeně, zatímco výstavní linie bývají symetričtější a trochu civilnější. Ale základní rysy plemene zůstaly u obou linií stejné.
Na malamutech je něco majestátního a lákavého. Možná to dělá jejich pevná stavba těla, mohutná hruď nebo jejich uhrančivý, ale zároveň nádherný pohled. Plemeno je znatelně větší než sibiřský husky. Dospělý pes váží i přes 40 kilogramů a jeho síla je opravdu znatelná. Srst je hustá a pomáhá chránit před krutou zimou a nepřízní počasí. Podsada je neuvěřitelně hustá a jemná, zatímco krycí srst je hrubší a odolná. Barvy se pohybují od šedé přes černou až k červené, přičemž bílá na spodní části těla je téměř samozřejmostí. Když ho člověk porovná s huskym, rozdíly jsou výrazné.
Husky je sportovec, je štíhlejší, rychlejší, s delšími nohami a pružnějším pohybem. Malamut je spíše mohutný silák. Jeho tělo je širší, těžší a klidnější v projevu. I hlava je jiná. Malamut má širší čenich a celkově masivnější výraz. U očí je rozdíl také dost zásadní. Malamut má vždy hnědé oči, kdežto husky může mít i modré nebo každé oko jinak zbarvené, což je detail, který si většina lidí nemůže nevšimnout. Další rozdíl je ve výrazu a celkovém projevu. Husky bývá více živý, někdy až neposedný, zatímco malamut má takový ten klidný, téměř rozvážný pohled, jako kdyby všechno nejdřív zvážil, než na to zareaguje. Když stojí vedle sebe, podobnost mezi nimi mizí během pár vteřin.
Malamute je pes, který nemá rád chaos. Potřebuje systém, pravidla a člověka, který mu dá jasně najevo, jak má smečka fungovat. To ale neznamená, že by byl tvrdohlavý ve zlém slova smyslu. Spíše má vlastní úsudek. Nevykoná slepě každý povel, ale to není projev vzdoru. Je to jeho povaha, daná tisíci lety práce v prostředí, kde musel občas rozhodnout sám. K lidem bývá překvapivě přátelský. Rozhodně to není typický hlídač. Málokdy má podezíravý postoj k cizím lidem, protože jeho původní úloha nikdy nebyla obranná. Valná většina malamutů nové návštěvníky s radostí přivítá. Někdy však svou velikostí může působit až příliš nadšeně, což může být problém.
Se psy to bývá o něco složitější. Malamuti mají silnou tendenci určovat hierarchii a zejména samci mohou být dominantní vůči jiným samcům. To je biologická vlastnost smečkového psa. V dobře vedené skupině však dokážou fungovat harmonicky a je zajímavé pozorovat chování jedinců ve smečce. V rodině, kde mají dost pozornosti a jasné hranice, jsou mimořádně oddaní. Milují kontakt s lidmi a potřebují cítit, že někam patří. Ačkoliv vypadají tvrdě, citově strádají, když jsou dlouho sami. Nebezpeční vůči lidem většinou nebývají. Jejich síla může být problémem spíš neúmyslně, například při přetahování nebo skákání. Pro malá zvířata však mohou být rizikem, kvůli silnému vrozenému loveckému pudu.
Historicky byl malamut především pracovní pes, určený k tahání těžkých saní. Nebyl to sprinter, ale neúnavný tahoun. Nosil zásoby, převážel těžké náklady, působil jako společník při dlouhých cestách. V době zlaté horečky byl téměř strategickou výhodou. Kdo měl dobré psy, měl šanci přežít drsné cesty. Ve 20. století se uplatnil i v armádě. Američané ho používali při expedicích, záchranných misích i transportech v zasněžených oblastech. Jeho orientace v terénu a odolnost byly nepřekonatelné. Dnes je malamut často rodinným psem, ale stále existují nadšenci, kteří s nimi jezdí na závody, účastní se různých sportovních disciplín či dlouhých túr. Malamut není pes, který se spokojí s krátkým venčením kolem domu, na to je třeba myslet, pokud o tomto plemeni uvažujete. Potřebuje práci, jakoukoliv, hlavně aby to mělo smysl a aby se zapojil fyzicky i psychicky.
Ačkoli je to odolné plemeno, má několik svých zdravotních komplikací, které se u něj mohou objevit. Mezi ty známější patří dysplazie kyčlí, která dokáže časem život psa nepříjemně zkomplikovat. Dále polyneuropatie, což je onemocnění nervového systému, které může způsobovat slabost zadních nohou. Oční onemocnění jako katarakta či atrofie sítnice nejsou výjimkou. Chov by měl být opravdu promyšlený a kontrolovaný. Dobrý chovatel nechá psy vyšetřit a nepouští do chovu jedince, kteří by mohli přenášet vážné vady. Citlivost na teplo je také něco, s čím se musí u malamuta počítat. Není to pes do horkých oblastí ani do bytů, kde je celoročně přetopeno. Alergie nebo kožní problémy mohou vznikat hlavně tehdy, když srst není správně udržovaná.
Aljašský malamut je pes, který člověka fascinuje už jen tím, jak vypadá. Je v něm kus dávné historie, pracovitosti, oddanosti a také nezávislosti. Není to pes, kterého si pořídí někdo, kdo chce jednoduchého společníka. Vyžaduje pevnou ruku, čas, trpělivost a pochopení. Ale kdo mu to dá, najde v něm přítele, který je věrný a srdečný způsobem, jakým to dokáže jen plemeno, které vzniklo v krajině, kde se na přetvářku prostě nehraje.
Zdroje:
https://www.britannica.com/animal/Alaskan-Malamute
https://www.dogster.com/dog-breeds/alaskan-malamute
https://dogtime.com/dog-breeds/alaskan-malamute
https://animalcorner.org/dog-breeds/malamute/
https://www.akc.org/expert-advice/lifestyle/alaskan-malamute-history-arctic-sled/
https://www.idnes.cz/hobby/mazlicci/aljassky-malamut-plemeno.A200721_075806_hobby-mazlicci_bma
https://www.ireceptar.cz/zvirata/o-psim-plemenu-aljassky-malamut/
