Článek
Moře ten den vypadalo klidně, takový ten jižní Pacifik, který vás ukolébá do pocitu, že se nic zlého stát nemůže. Mořská bioložka Nan Hauser se potápěla u ostrova Rarotonga na Cookových ostrovech, kde strávila roky pozorováním velryb. Najednou se k ní přiblížil keporkak, obrovské zvíře s hrbolky na hlavě a nekonečně dlouhými „křídly“, prsními ploutvemi. Neotáčel se pryč, naopak, nalepil se na ni, jemně do ní strkal hlavou a bokem a jakoby se ji snažil schovat pod svou ploutev. Chvílemi ji dokonce nadzvedával.
Nan si zprvu myslela, že jde o náhodu, zvědavost, možná poněkud nešikovný zájem. Teprve když byla zpátky na palubě lodi, zahlédla v blízkosti tmavý, majestátní stín tygřího žraloka. Puzzle prostě zapadlo. Tohle všechno, ta neodbytnost a tlačení Nan směrem k lodi, nebyla jen hra. Velryba se jí zřejmě snažila poskytnout štít. O tom, co se stalo v roce 2017, později mluvila pro BBC. Setkání je natočené z vody i z paluby a o rok později se s tím samým jedincem znovu potkala.
V novinářském světě se podobné historky často přifukují, ale tady existují záznamy a konzistentní svědectví samotné Hauserové. V rozhovorech popisuje, že se velryba doslova stavěla mezi ni a hrozbu, přičemž ji svým bokem a ploutví obalila a opakovaně ji sunula pryč. V jednu chvíli ji dokonce nadnesla na ploutev. Gesto, které zní až neuvěřitelně, dokud nepochopíte, jak jsou keporkaci pohybliví a přesní. Ať už tomu říkáme instinkt, zkušenost s predátory nebo něco, co si lidská mysl ráda překládá jako soucit, to zvíře jednalo způsobem, který lidskýma očima působí jako vědomá ochrana. Sama Nan o tom sepsala detailní svědectví.
Nejzajímavější na tom je, že žraloci nejsou úhlavní nepřátelé keporkaků. Těmi jsou kosatky dravé, predátoři, kteří dokážou lovit i velké kytovce a velmi často cílí na mláďata keporkaků. Obranné manévry proti kosatkám jsou u keporkaků dobře zdokumentované. Příběh Nan Hauser tak vyčnívá tím, že velryba aktivně zasáhla proti tygřímu žralokovi. O to víc stojí za to podívat se, jací vlastně keporkaci jsou a proč někdy zasahují i ve prospěch jiných druhů.
Keporkak (Megaptera novaeangliae) je obrovský kytovec, a přesto je to překvapivě hbité zvíře, které migruje přes celé oceány mezi tropickými oblastmi, kde se páří a rodí mláďata. Pohybuje se mezi chladnými, na potravu bohatými moři, kde se krmí. Patří k rekordmanům mezi savci v dálkových přesunech. Některé populace urazí zhruba 8 000 kilometrů mezi zimovišti a letními krmišti. Jejich jídelníček tvoří drobní korýši (kril) a ryby žijící v hejnech, které cedí přes kosticové pláty a často si je shromažďují bublinami.
Poznáte je na první pohled. Mají neúměrně dlouhé prsní ploutve, až okolo třetiny délky těla. U největších jedinců dokonce kolem pěti metrů. Vypadají jako obří křídla a nejsou to jen ozdoby. Právě díky nim se keporkaci ve vodě otáčejí překvapivě přesně, dokážou balancovat a jemně manévrovat těsně u hladiny i kolem potápěče. Délka dospělých se běžně pohybuje kolem 14–15 metrů a hmotnost v desítkách tun, přičemž samice bývají o něco větší než samci.
Keporkaci jsou taky skvělí zpěváci oceánu. Samci na zimovištích produkují složité, dlouhé písně. Věda se shoduje, že hrají roli při rozmnožování, a pozoruhodné je, jak synchronně se v dané oblasti aktuální dialekt písně mezi samci šíří a obměňuje. Někdy se ke zpěvu přidává i více jedinců najednou. Je to jakýsi sbor pod hladinou. Z hlediska biologie jde o komunikační strategii, kterou biologové teprve postupně rozklíčovávají.
Na keporkacích zaráží ještě jedna věc. Opakovaně vstupují do konfliktů, které se jich na první pohled netýkají. Vědecká literatura popisuje desítky případů, kdy keporkaci připluli překazit útok kosatek na jiná zvířata, třeba na tuleně, delfíny, mořské lvy, dokonce i na menší velryby. Jedna z nejcitovanějších prací shromáždila 115 takových událostí z celého světa a pokusila se je vysvětlit jako hromadné napadání predátora, které se mohlo vyvinout jako obrana mláďat, která je občas směrována i na jiné druhy.
Známá je třeba epizoda z Antarktidy, kdy kosatky splachovaly tuleně z kry, a jeden z nich se zachránil tak, že vyskočil na břicho keporkaka. Když se vlna snažila znovu zvíře smést, velryba mu dokonce přidržela cestu ploutví. Pohled, který by vymyslel kdejaký scenárista, ale tady jej potvrdili přítomní vědci i filmový štáb. Podobné případy se objevují v literatuře i médiích roky a v posledních letech je odborníci znovu analyzují a publikují s novými záznamy. Hypotéz je víc. Od mateřské obranné reakce přenesené na jakýkoli křik ohroženého zvířete, přes čistě sebeobranné překažení lovu kosatkám, které by jinak jednou mohly ohrozit i keporkakova mláďata.
Keporkak
Důležité však je, nepodlehnout touze vše zlidšťovat. To, co našim očím připadá jako hrdinství, může být výsledkem evolučně výhodného zkratového chování. Slyším specifické zvuky honu kosatek, vidím chaos, jdu do toho. Pro keporkaka je typické, že se k predátorům přibližuje s roztaženými ploutvemi a ocasem, dělá prudké výpady a rozbíjí koordinaci lovecké skupiny. Když mezi predátorem a kořistí postaví své monstrózní tělo, občas tím zachrání i zvíře jiného druhu. To může být pouze vedlejší efekt, ne nutně záměr. Příroda je ale mocná a vše vždy může být jinak, než se zdá.
Vraťme se ale k Nan a onomu dni u Rarotongy. Tygří žralok je vrcholový predátor. Je rychlý, zvědavý, schopný prověřovat svojí čelistí cokoli, co by se dalo pozřít. Když jste ve vodě sami, každý náznak blízkosti takového zvířete je důvodem k opatrnosti. Keporkak, který se nalepil na Nan, reagoval způsobem, jenž silně připomíná právě tu rušivou obranu známou z interakcí s kosatkami. Nastavil bok, přikryl ji ploutví, změnil prostorovou geometrii situace, a navíc ji aktivně sunul k bezpečí lodi. Celé to dává smysl, pokud si uvědomíme, jak přesně umí keporkak s dlouhými ploutvemi manipulovat a jaká síla i jemnost v nich je. A to je na něm fascinující. Zpětné zhlédnutí záznamů navíc ukazuje, že žralok byl opravdu blízko.
Nan Hauser později popsala, jak se na loď vyškrábala s odřenými koleny a modřinami od kontaktu s obřím tělem. To byla cena, kterou zaplatíte s radostí, pokud to znamená, že jste se vyhnuli střetu s velkým žralokem. V textech i videu přiznává, že kdyby jí to někdo vyprávěl, asi by taky zapochybovala. Jenže moře dává lekce občas natolik zvláštní, že je těžké jim uvěřit, dokud je sami nezažijete. A rozhodně není běžné, když se po roce, podle jizev a znaků rozpoznaný jedinec, u stejného pobřeží vrátí a zjevně o člověka znovu projeví zájem.
Kdyby byla mořská biologie jen soubor tabulek a grafů, asi by tolik nefascinovala. Obří zvíře nastavilo tělo mezi člověka a predátora a nezmizelo, dokud nebylo po všem. A kdyby vás zajímalo, co dělá z keporkaků tak výjimečná zvířata, je to kombinace velikosti, síly a precizního manévrování. Ve světě, o němž si pořád myslíme, že mu rozumíme, se občas zableskne chování, které nás překvapí, a přiměje být pokornější vůči moři i jeho obyvatelům.
Zvířata někdy nejsou k lidem lhostejná a ani lidé by neměli být lhostejní ke zvířatům. Nikdy totiž nemůžeme vědět, které zvíře nám může ať už chtěně či nechtěně pomoct.
Zdroje:
https://www.animalsaroundtheglobe.com/whale-saves-woman-8-89062/
https://www.bbcearth.com/news/biologist-reunited-with-the-whale-that-saved-her
https://www.dotyk.cz/magazin/velryba-chrani-pred-zralokem-video/
https://zoom.iprima.cz/priroda/keporkak-zralok-tygri-zachrana-446349#google_vignette
https://www.novinky.cz/clanek/koktejl-keporkak-se-snazil-zachranit-potapecku-pred-zralokem-40057584
https://biopeek.com.ng/nan-hauser-biography/
https://www.creativeprocess.info/interviews17/nan-hauser-mia-funk
