Článek
Pokousání psem je téma, které vždy vyvolává silné emoce. Není divu, protože pes je odjakživa věrným společníkem člověka, ale zároveň je to stále zvíře se zuby a instinkty. Když se stane, že dojde k útoku, je společnost okamžitě rozdělena na dva tábory. Jedni volají po okamžitém utracení psa, druzí se snaží hledat příčiny a psa obhajují. Pravda bývá složitější, než se na první pohled zdá, a často leží někde uprostřed. Sama se na to vždy snažím dívat z několika pohledů.
Pes není stroj, ale živý tvor
Začněme tím nejzákladnějším. Pes, i když žije s lidmi, nikdy nebude stoprocentně předvídatelný. Je to zvíře, které má instinkty a může se cítit ohrožené, může chránit svůj prostor, svou hračku, jídlo nebo svého majitele. Mnoho lidí zapomíná, že i ten nejhodnější pes může ve zlomku vteřiny zareagovat způsobem, který je nebo může být pro člověka nebezpečný. Pokud kousne, neznamená to vždy, že se jedná o zlého psa. Často to znamená, že člověk něco přehlédl, nevnímal varovné signály, nebo psa dohnal do kouta. Jak jsem již psala v jednom ze svých článků, je také rozdíl, zda se jedná o zdravé nebo nemocné či staré zvíře.
Nehlídané děti a jejich chování
Jedním z nejčastějších spouštěčů konfliktu je chování dětí. Dítě vidí psa a má radost, což je běžná dětská reakce. Chce si s ním hrát, obejmout ho, tahat za uši či lézt přímo na něj. Pro dítě je to spontánní projev radosti, ale pes to může vnímat jako narušení prostoru nebo dokonce útok. Je neuvěřitelné, kolik rodičů nechává své malé děti bez dozoru u psů, ať už vlastních nebo cizích. Rodiče pak bývají v šoku, když pes kousne, ale často si neuvědomují, že dítě psa dlouhé minuty provokovalo, šťouchalo, lezlo mu na záda nebo mu sahalo do misky. To samozřejmě nikdy neomlouvá vážné zranění, ale ukazuje to na jeden důležitý fakt. Zodpovědnost neleží jen na zvířeti, ale především na člověku.
Nezodpovědní majitelé psů
Na druhé straně barikády stojí majitelé psů, kteří si pořídí plemeno, jež absolutně nezvládají. Vidíme to stále častěji, lidé si pořizují velké, silné a dominantní psy, aniž by měli zkušenosti. Pes pak vyrůstá bez výchovy, bez pravidel a často i bez dostatečné socializace. Takový pes se naučí, že si může dovolit cokoliv, a když pak přijde moment, kdy mu někdo sáhne na hračku, postaví se do cesty nebo se jen prudce pohne, pes reaguje agresí. V takovém případě je vina jasně na straně majitele, který svého psa zanedbal. Nicméně problémové může být i malé plemeno psa.
Utratit, nebo dát druhou šanci?
Otázka, zda psa po pokousání utratit, je velmi citlivá. Pokud pes bezdůvodně zaútočí opakovaně, a navíc na více lidí, pak je rozhodnutí často nevyhnutelné. Takový pes představuje trvalé riziko. Ale jsou i situace, kdy kousnutí bylo vyprovokováno. Dítě psa tahalo, dospělý na něj křičel, uhodil ho nebo ho zahnal do kouta. V těchto případech se nabízí spíše důsledná náprava chování psa, odborný výcvik, a hlavně změna přístupu majitele. Pes, který jednou varoval, nemusí být beznadějný.
Pes jako zrcadlo majitele
Nelze zapomínat, že pes se chová podle toho, jaký je jeho pán. Pokud majitel nemá respekt k okolí, často to přenáší i na psa. Vidíme případy, kdy si lidé pořizují bojová plemena, aby „budili respekt“, ale nakonec tím jen zvyšují riziko útoků. Stejně tak ale známe spoustu psů stejných plemen, kteří žijí v milujících a zodpovědných rodinách, a nikdy by nikomu neublížili. Rozhodující je přístup člověka, správná výchova, dostatečná socializace a především důslednost.
Emoce vs. rozum
Když je pokousáno dítě, city okamžitě převládají nad rozumem. Je to pochopitelné, vidět vlastní dítě se zraněním od psa je traumatizující. Ale právě v takových chvílích by měli zasáhnout odborníci, kteří dokážou zhodnotit, zda šlo o jednorázový incident, nebo o nebezpečného jedince. Bohužel společenský tlak bývá obrovský a často se volá po okamžitém utracení psa, aniž by se situace pořádně vyšetřila. Majitel psa to ale vidí z druhé strany. Proč má umřít jeho milovaný člen rodiny, který se pouze bránil?
Pokousání psem není nikdy černobílé. Zodpovědnost se dělí mezi majitele psa, rodiče, kteří by měli hlídat své děti, a společnost, která má určovat pravidla soužití lidí a zvířat. Pes je v tom paradoxně až na posledním místě. Je to zvíře, které reaguje podle situace a svého výcviku. Když tedy hledáme viníka, měli bychom nejprve hledat mezi lidmi, a teprve potom u psa. Pes je stále jenom zvíře, které i když si to mnoho lidí přeje, nepřemýšlí jako člověk. Jedná instinktivně. Při pozorování interakcí mezi dvěma psy často pomůže chování vysvětlit. Pes žije mezi lidmi, ale stále je to pes. Kdyby ho zlobil jiný člen smečky, vyřeší to signály. Nejdřív naznačí, že se mu chování nelíbí a až následně přijdou jeho zuby.
Pes, který kousl, nemusí být nutně zabiják, stejně jako dítě, které psa provokovalo, není zločinec. Vždy jde o kombinaci okolností a chyb. Utratit psa by měla být až ta poslední možnost, když se opravdu ukáže, že je nebezpečný a nezvládnutelný. Ve většině případů by se ale dalo předejít tragédii větší obezřetností rodičů a větší zodpovědností majitelů psů. A možná je to celé především o tom, že bychom měli brát psa jako živou bytost, která potřebuje vedení, respekt a pravidla a ne jako hračku, majetek nebo symbol síly.
Zdroj:
Autorský text na základě názoru a osobních zkušeností.
