Článek
Chrt. Většina lidí si představí vysokého, až nezvykle hubeného psa s dlouhýma nohama, úzkou hlavou a tělem, na kterém je vidět téměř každý sval. Právě taková stavba ale není výsledkem módního šlechtění posledních desetiletí. Chrti patří mezi psy, kteří byli po staletí vybíráni podle jediné velmi praktické schopnosti. Museli kořist spatřit, vyrazit za ní a dostihnout ji. Zatímco jiní lovečtí psi pracovali především nosem, chrti lovili hlavně zrakem a rychlostí. A mezi nimi postupně vynikl jeden, který se stal symbolem značné rychlosti. Greyhound, u nás známý také jako anglický chrt, je dnes obecně považován za nejrychlejší psí plemeno světa. V plném sprintu se může pohybovat rychlostí kolem 70 km/h.
Greyhound
U chrtů se často setkáváme s tvrzením, že jejich historie sahá přímo ke psům zobrazovaným na staroegyptských malbách. Podobnost skutečně nelze přehlédnout, štíhlí psi s dlouhými končetinami a úzkou hlavou se objevují ve velmi starých vyobrazeních z různých částí světa. U konkrétního greyhounda je ale lepší držet se při zemi. Moderní plemeno se formovalo především na Britských ostrovech a právě s britskou loveckou tradicí je jeho historie pevně spojená.
Greyhound nebyl vyšlechtěn k tomu, aby celé hodiny hledal stopu se skloněnou hlavou. Jeho práce začínala ve chvíli, kdy se zvěř dala do pohybu. Pes ji sledoval očima a následovalo prudké pronásledování. Typickou kořistí se stal zejména zajíc, který dokáže při úniku nejen vyvinout vysokou rychlost, ale především náhle měnit směr. Nestačilo tedy mít psa, který byl pouze rychlý. Musel umět okamžitě reagovat, zrychlit a ve velké rychlosti měnit směr.
Z této lovecké tradice vznikl také coursing, při němž chrti pronásledovali zajíce v otevřeném terénu. Greyhound se postupně stal v Británii velmi ceněným psem a jeho držení bylo v některých historických obdobích spojeno zejména s vyššími společenskými vrstvami a loveckými výsadami. Rychlost tak nebyla zábavou pro diváky. Byla vlastností, která rozhodovala o jeho skutečném pracovním využití. Teprve mnohem později se schopnost, která mu po generace pomáhala při lovu, přesunula na oválnou dostihovou dráhu.
Stačí postavit greyhounda vedle většiny běžných psů a rozdíl je patrný okamžitě. Je vysoký, velmi štíhlý a má dlouhé, silné končetiny. Hrudník je nápadně hluboký a poskytuje prostor velkému srdci a plicím, zatímco břicho je prudce vtažené. Bederní partie je svalnatá a pružná. Právě pružnost páteře je při sprintu nesmírně důležitá. Greyhound neběží tak, že by pouze rychleji střídal kroky. V plném tempu se jeho tělo natahuje a opět skládá téměř jako pružina. Při typickém dvojitém závěsném cvalu nastávají během jednoho pohybového cyklu okamžiky, kdy se země nedotýká ani jedna tlapka. Jednou je pes ve vzduchu s tělem nataženým, podruhé s končetinami staženými pod tělo. Dlouhá páteř se přitom výrazně ohýbá a narovnává, takže každý další skok posílá psa dopředu. Trochu mi tím připomíná geparda.
Na poměry psího světa jde o mimořádný pohyb. Greyhound může během krátkého sprintu dosahovat rychlosti okolo 70 km/h a právě hodnoty kolem této hranice stojí za jeho pověstí nejrychlejšího plemene. Přesné maximální číslo není možné určit pro každého psa stejně, záleží na jedinci, kondici, povrchu i způsobu měření. Podstatné je něco jiného. V rychlosti na krátké vzdálenosti stojí greyhound na samotném vrcholu psího světa. Není však maratonec. Jeho organismus je vytvořen především pro prudký výdej energie během relativně krátkého výkonu. V tom se liší například od některých jiných chrtů, kteří se po staletí uplatňovali při delším pronásledování v náročném terénu.
Moderní dostihy greyhoundů se začaly výrazně rozvíjet ve 20. století poté, co bylo možné živou kořist nahradit mechanickou návnadou pohybující se po dráze. Přirozený instinkt pronásledovat rychle se pohybující objekt tak dostal nové využití. Greyhoundí dostihy se postupně rozšířily zejména v anglicky mluvících zemích. Psi vybíhali z boxů a na oválné dráze pronásledovali mechanickou návnadu. Pro diváka trvá všechno jen chvíli. Po otevření boxů následuje prudká akcelerace a během několika sekund se psi pohybují rychlostí, které běžný domácí pes jednoduše nestačí. Právě dostihy však mají i mnohem méně romantickou stránku. Greyhound se stal součástí odvětví spojeného se sázením a velkým množstvím závodních psů. A tam, kde je výkon zároveň zdrojem peněz, vzniká otázka, co se stane se zvířetem ve chvíli, kdy už požadovaný výkon nepodává.
Osud vysloužilých dostihových greyhoundů se proto stal významným tématem organizací na ochranu zvířat. Podmínky se mezi jednotlivými zeměmi a provozovateli výrazně liší a nebylo by spravedlivé tvrdit, že každý dostihový pes je automaticky týrán. Historicky jsou však s tímto odvětvím doloženy vážné problémy týkající se zranění, nevhodných podmínek i dalšího osudu psů, kteří přestali být pro závodění využitelní. Také proto vznikly organizace zaměřené přímo na adopce bývalých závodních greyhoundů. Pro mnoho z nich znamená konec závodní kariéry paradoxně začátek úplně jiného života, života na gauči.
Člověk, který greyhounda nikdy blíže nepoznal, může snadno dojít k logickému, ale chybnému závěru. Pes schopný běžet sedmdesátikilometrovou rychlostí přece musí potřebovat obrovské množství pohybu. Nejspíš bude celé hodiny pobíhat po bytě a majitel s ním bude muset každý den absolvovat dlouhé běžecké tréninky. Realita bývá ale často opačná. Greyhound je sprinter. Po krátkém intenzivním pohybu dokáže doma prospat značnou část dne a mezi majiteli se pro něj ne náhodou vžily nejrůznější přezdívky spojené s gaučem. Dospělí jedinci bývají v domácnosti překvapivě klidní. Neznamená to samozřejmě, že pohyb nepotřebují. Potřebují pravidelné procházky a možnost bezpečně se proběhnout, ale představa, že nejrychlejší pes světa musí být současně jedním z nejhyperaktivnějších plemen, neplatí.
Jeho povaha bývá jemná, citlivá a spíše klidná. K vlastní rodině si vytváří silný vztah, ale často nepůsobí tak hlučně nebo dotěrně jako některá společenská plemena. Mnoho greyhoundů ocení měkké místo k odpočinku možná více než nekonečné aportování míčku. A měkký pelíšek není jen rozmar. Greyhound má minimum podkožního tuku a jeho tělo není dobře chráněno před tvrdým povrchem ani chladem. V zimním počasí proto může potřebovat oblečení a rozhodně nepatří mezi psy vhodné k celoročnímu pobytu někde v kotci na zahradě.
Klidná povaha ale nesmí majitele ukolébat. Pod elegantním zevnějškem stále zůstává chrt vyšlechtěný k pronásledování toho, co před ním začne utíkat. U některých jedinců je lovecký pud velmi silný. Kočka, králík nebo jiný malý živočich, který se náhle rozběhne, může spustit reakci dříve, než člověk vůbec stačí zareagovat. A tady může nastat problém. Pokud vyrazí, během několika sekund může být desítky metrů daleko od svého majitele. Proto není rozumné pouštět greyhounda bez vodítka v nezabezpečeném prostoru jen s přesvědčením, že má dobře nacvičené přivolání. Lovecký instinkt se mezi jednotlivými psy liší a existují greyhoundi bez problémů žijící s kočkami i dalšími zvířaty, vždy je ale nutné hodnotit konkrétního jedince. Zvláštní pozornost vyžadují psi přicházející z dostihového prostředí, u nichž majitel nemusí zpočátku přesně vědět, jak budou na malá zvířata reagovat. Greyhound navíc není plemeno, které by bylo vhodné cvičit hrubostí. Je velmi citlivý a tvrdé zacházení může velmi snadno narušit jeho důvěru. Mnohem lépe reaguje na klidný, důsledný přístup a pozitivní motivaci.
Greyhound působí celkem křehce. Jeho štíhlost je pro plemeno přirozená. U zdravého jedince mohou být poslední žebra lehce patrná a tělo rozhodně nemá vypadat stejně jako u robustnějších plemen. Často je vidět rozdíl u psů běhajících závody a u psů výstavních. Výstavní jedinci jsou častěji více obaleni tukem, než jejich sportovní verze.
Plemeno má některá zdravotní specifika, která je dobré znát. Hluboký hrudník znamená riziko dilatace a torze žaludku, tedy život ohrožujícího stavu vyžadujícího okamžitou veterinární pomoc. U greyhoundů se mohou objevovat také problémy se zuby a při aktivním sportovním využití samozřejmě různá poranění pohybového aparátu. Důležité je rovněž vědět, že greyhoundi mají některé fyziologické a laboratorní hodnoty odlišné od běžné psí populace. Veterinář, který s chrty pracuje, proto jejich krevní výsledky posuzuje s ohledem na specifika plemene. Určité zvláštnosti se týkají také reakce na některá anestetika a léčiva, což je další důvod, proč by měl veterinář vždy vědět, že pracuje právě s chrtem. Při dobré péči se greyhound běžně dožívá přibližně deseti až čtrnácti let.
Je to pes schopný během několika sekund proměnit své tělo v dokonale fungující sprinterský stroj může být po zbytek dne jedním z nejklidnějších společníků, jaké si člověk dokáže představit.
Zdroje:
https://www.dogster.com/dog-breeds/greyhound/
https://www.thesprucepets.com/greyhound-dog-breed-1117972
https://www.101dogbreeds.com/greyhound.asp
https://www.britannica.com/animal/greyhound-dog
https://dogtime.com/dog-breeds/greyhound
