Článek
Na první pohled připomíná obrovského plyšového medvěda, kterému někdo zapomněl ostříhat srst přes oči. Bobtail ale rozhodně není jen roztomilý huňáč. Za jeho poněkud komickým vzhledem se skrývá silný, inteligentní a někdy pořádně tvrdohlavý pes, jehož předkové museli zvládat náročnou práci na anglickém venkově. Dnes už ho u stád téměř nepotkáme. Zato v domácnostech, kde se podcení jeho výchova nebo péče o srst, dokáže připravit nejedno překvapení.
Bobtail - staroanglický ovčák
Jen málokdo by za tímhle huňatým zvířetem hledal psa, který kdysi pomáhal hnát dobytek na trhy. A přitom právě v tom spočívá podstatná část jeho historie. Bobtail, oficiálně staroanglický ovčák, vznikal v Británii. Přesný původ plemene ovšem není úplně jasný. V souvislosti s jeho předky se objevují různí britští pastevečtí psi, někdy se zmiňuje také příbuznost s kontinentálními ovčáky. Jenže z období, kdy se plemeno teprve formovalo, není zrovna přehršel spolehlivých záznamů.
Na farmách a při přesunech hospodářských zvířat se od nich očekávala síla, vytrvalost a schopnost pracovat i v nepříjemném počasí. Nešlo přitom jen o ovce, jak by mohl napovídat anglický název plemene. Tito psi se využívali také při nahánění skotu. Taková práce byla dost odlišná od toho, co dnes známe například u border kolií. Pes musel zvládnout pohyb mezi velkými zvířaty, umět si prosadit své a zároveň spolupracovat s člověkem. A někdy se také rozhodnout sám, protože hospodář nestál neustále vedle něj.
Během 19. století se z původních pracovních psů začalo formovat samostatné plemeno. V roce 1873 se staroangličtí ovčáci objevili na výstavě v Birminghamu a postupně se dostávali do hledáčku organizovaných chovatelů. S tím ovšem přišla i změna. Stále větší pozornost se věnovala vzhledu, kvalitě srsti a celkovému dojmu. Z někdejšího pomocníka farmářů se pomalu stával také výstavní a společenský pes.
Samotné jméno bobtail odkazuje na krátký, zkrácený ocas. V minulosti totiž bývalo zvykem těmto psům ocasy kupírovat. Existuje známé vysvětlení, podle kterého se tím v Británii označovali pracovní psi, jejichž majitelé mohli využívat určité daňové výjimky. Historické souvislosti kupírování ocasů a tehdejších daní nejsou ale tak jednoznačně doložené. Dnes už je situace jiná. V mnoha evropských zemích je kosmetické kupírování zakázané a bobtailové s přirozeně dlouhým ocasem nejsou ničím neobvyklým. Někteří jedinci se navíc mohou narodit s přirozeně krátkým ocasem. A mimochodem, dlouhý ocas tomuto psovi vůbec neubírá na působivosti.
Když člověk vidí bobtaila poprvé, snadno získá dojem, že se pod tou hromadou chlupů musí skrývat trochu neohrabaný pes. Jenže zdání klame. Bobtail je poměrně silný, dobře osvalený a na svou velikost také překvapivě pohyblivý. Ostatně kdyby nebyl, asi by se při své původní práci kolem stád moc neosvědčil. Zajímavá je i jeho stavba těla. Má hluboký hrudník a záď posazenou o něco výše než kohoutek, což mu dodává trochu nezvyklou siluetu. A také zvláštní chůzi. Když jde pomalu, může se ze strany na stranu trochu kolébat, skoro jako medvěd. Jakmile se ale rozběhne, je najednou vidět, že pod všemi těmi chlupy má docela schopné nohy.
A žádný drobeček to není. Podle standardu FCI by měl pes měřit v kohoutku alespoň 61 centimetrů, fena minimálně 56 centimetrů. Přesnou hmotnost standard neurčuje, ale většinou se pohybuje někde mezi 25 a 45 kilogramy. Záleží samozřejmě na pohlaví i celkové stavbě těla. Takže když se vám takový chlupáč rozhodne v zápalu radosti skočit do náruče, docela dobře se může stát, že skončíte oba na zemi. Nejnápadnější je samozřejmě srst. Bohatá, huňatá, s drsnější strukturou a hustou podsadou. Neměla by být ani rovná a splývavá jako hedvábí, ani výrazně kudrnatá. Typické je šedé, grizzly nebo modré zbarvení v kombinaci s bílou. Jeho oči nejsou pod srstí téměř vidět. Dlouhá srst na hlavě je pro bobtaila charakteristická, ale rozhodně by neměla psovi zbytečně komplikovat život. Pokud mu překáží ve výhledu, je rozumné ji upravit nebo svázat. Pes totiž potřebuje normálně vidět, ať už se pohybuje mezi lidmi, nebo běhá po zahradě.
Zajímavý je také jeho hlasový projev. Bobtail mívá hluboký, zvučný štěkot, který může být až překvapivě dunivý. Kdo ho slyší poprvé, často by takový zvuk od tohoto chlupatého medvěda nejspíš nečekal. Bobtail bývá popisován jako veselý, přátelský a oddaný rodinný pes. A většinou to sedí. Má rád společnost, často vyhledává kontakt s lidmi a při dobré výchově dokáže být příjemným společníkem i v domácnosti s dětmi. Jenže má také svou hlavu. Není to pes, který bude automaticky nadšený z každého povelu. Někteří bobtailové jsou velmi učenliví, jiní si rádi nejprve rozmyslí, jestli se jim zrovna chce spolupracovat. Neznamená to, že by byli hloupí. Spíš naopak. Jen jejich předkové nebyli vyšlechtěni k tomu, aby celý den čekali na každý pokyn člověka.
Poměrně dlouho si také uchovávají hravou, někdy až štěněcí povahu. A tady může nastat problém. Rozdováděný čtyřicetikilový pes totiž dokáže člověka snadno porazit, i když mu vůbec nechce ublížit. Zvlášť u dětí je proto potřeba určité opatrnosti. Bobtail může být skvělým rodinným psem, ale jeho velikost, temperament a občas trochu neohrabané projevy radosti se zkrátka nedají přehlížet.
Štěně je velmi roztomilé, ale i z něj vyroste silný a velký pes
S výchovou je dobré začít co nejdřív. Ne tvrdostí, ale důsledností. Bobtail potřebuje srozumitelná pravidla a člověka, který je nebude každý druhý den měnit. Dobře funguje pozitivní motivace, pochvala a společná práce. Hrubé zacházení může naopak narušit důvěru a vést k nejistotě nebo odporu. Zapomínat by se nemělo ani na socializaci. Štěně potřebuje poznávat cizí lidi, psy, různá prostředí a běžné situace. U tak velkého plemene je důležité především zvládnuté přivolání, chůze na vodítku a schopnost zůstat v klidu. Někteří jedinci mohou projevovat také pastevecké sklony. Třeba snahu usměrňovat běžící děti nebo jiná zvířata. Nemusí jít o agresivitu, ale o pozůstatek chování, které mělo kdysi při práci smysl. V rodinném prostředí je ovšem potřeba takové projevy vhodně usměrnit. Bobtail také není pes, kterému bude stačit krátká procházka kolem domu. Potřebuje pohyb, společnost a nějakou činnost. Nemusí každý den absolvovat náročný sportovní trénink, ale dlouhé procházky, hry, pachové aktivity nebo základní poslušnost mu rozhodně prospějí.
Bobtailova srst je nádherná. Jenže udržet ji v dobrém stavu dá opravdu hodně práce. Nestačí psa jednou týdně přejet kartáčem po povrchu. Hustá podsada se snadno zacuchává a vzniklé chuchvalce se mohou postupně změnit v pevné plstnaté vrstvy. Zvlášť problematická bývají místa za ušima, v podpaží, kolem slabin nebo pod obojkem. Důkladné pročesávání až ke kůži může zabrat hodiny týdně. A během přechodu ze štěněcí srsti na dospělou to někdy bývá ještě horší. K tomu se přidává obyčejný každodenní život. Bobtail přijde z procházky a v srsti si přinese listí, větvičky, bláto a občas i něco, co by člověk raději nechal venku. Po dešti může dlouho schnout. Opravdu dlouho. A vousy kolem tlamy? Ty bývají po napití nebo krmení mokré a špinavé. Není proto divu, že někteří majitelé volí kratší praktický střih. Pes pak sice nepřipomíná výstavního bobtaila, ale péče o něj bývá podstatně jednodušší. Zajímavé přitom je, že ani původní pracovní psi zřejmě nenosili celoročně tak bohatou srst, jakou dnes vídáme ve výstavních kruzích. Na farmách se někdy stříhali společně s ovcemi.
Se zdravím je to u bobtaila podobné jako u řady jiných velkých psů. Jedním z problémů, se kterými se chovatelé potýkají, je dysplazie kyčelních kloubů. Ta se může projevit už u mladého psa, ale někdy se potíže začnou výrazněji ozývat až později. Záleží na tom, jak moc jsou klouby postižené. U bobtailů se ale sledují i další onemocnění. Třeba některé dědičné oční vady nebo hluchota. A potom primární ciliární dyskineze. Za tímhle trochu krkolomným názvem se skrývá porucha drobných řasinek v dýchacích cestách. Ty za normálních okolností pomáhají odstraňovat hlen a nečistoty. Když nefungují správně, pes může mít opakované problémy s dýchacími cestami a infekcemi.
Zvláštní kapitolou je gen MDR1. Přesněji jeho určité varianty, kvůli kterým mohou někteří psi špatně snášet léky, které jiným žádné větší potíže nezpůsobují. Neznamená to, že každý bobtail má s léky problém. Ale je dobré o této možnosti vědět, zvlášť když existuje genetické vyšetření. Při výběru štěněte bych se proto určitě ptala na zdravotní výsledky rodičů. A nenechala se odbýt jen tím, že oba vypadají zdravě a nikdy jim nic nebylo. To totiž o dědičných dispozicích ještě moc nevypovídá. Z vlastní zkušenosti doporučuji si takové testy udělat co nejdříve. Když by pes potřeboval náhle operaci nebo léky, předejdete špatným reakcím nebo riziku úhynu. Bobtail se zpravidla dožívá nějakých 10 až 12 let. Není to samozřejmě žádná pevně daná hranice. Některý pes začne mít zdravotní problémy poměrně brzy, jiný ještě ve dvanácti letech spokojeně chodí na procházky a zajímá se o všechno kolem sebe. Hodně záleží na genetice, kondici a také na tom, jakou péči během života dostává.
Přestože jde o jedno z nejznámějších britských plemen, jeho počty v rodné zemi výrazně poklesly. Britský Kennel Club ho dokonce zařadil mezi ohrožená původní britská plemena. V roce 2019 upozorňoval na historicky nízké počty registrovaných štěňat. Důvodů je nejspíš víc. Bobtail potřebuje prostor, čas, pohyb a především náročnou péči o srst. Do dnešního uspěchaného života se tak mnoha lidem jednoduše nehodí. Pro chovatele to zároveň znamená další starost. U málopočetných plemen je potřeba pečlivě hlídat genetickou rozmanitost a vyvarovat se příliš úzkého výběru chovných jedinců.
Důležité je také nepodlehnout snaze vyšlechtit psa s co nejmohutnější srstí za každou cenu. Pod všemi těmi chlupy musí pořád zůstat zdravý a pohyblivý pes.
Zdroje:
https://www.thesprucepets.com/old-english-sheepdog-4427883
https://www.101dogbreeds.com/old-english-sheepdog.asp
https://www.dogster.com/dog-breeds/old-english-sheepdog/
https://www.akc.org/expert-advice/dog-breeds/fun-facts-old-english-sheepdog/
https://www.akc.org/expert-advice/dog-breeds/is-the-old-english-sheepdog-right-for-you/
https://oldenglishsheepdogclubofamerica.org/history/
