Článek
Příroda má vlastní smysl pro vynalézavost. Každé zvíře dostalo do vínku něco, čím se dokáže bránit nebo přežít. Některé druhy spoléhají na rychlé nohy, jiné na ostré zuby, křídla, maskování nebo jed. A pak jsou tu takoví, kteří se do obrany nepouštějí útokem, ale trpělivostí a důvtipem. Do téhle skupiny patří i malý, nenápadný primát z afrických pralesů. Na první pohled byste ho možná přehlédli, ale když se na něj podíváte blíž, zjistíte, že tohle tiché zvíře má na svém těle něco, co by mu mohla leckterá šelma závidět.
Poto velký (Perodicticus potto)
Poto pochází z tropické Afriky. Jeho domov se táhne napříč kontinentem od Guineje, přes Kamerun a Nigérii, až po Ugandu a Kongo. Tam, kde vládne vlhký a teplý prales, tam se cítí jako doma.
Na zem téměř nesestupuje. Je to tvor stromový, který se celý život drží ve větvích. Místy, kde se pohybuje, jsou husté koruny stromů plné lián a větví, kde by člověk zabloudil po pár krocích. Potto se tu ale pohybuje s jistotou akrobata, pomalu, obezřetně a naprosto tiše. Přes den spí stočený v klubíčku, většinou na větvi nebo v hustém listí. Teprve s příchodem noci se probouzí a vydává na svůj klidný lov.
Na první pohled působí jako kříženec lemura a plyšového medvídka. Tělo má dlouhé kolem 35 centimetrů, ocas sotva znatelný a váží přibližně kilogram. Jeho srst je krátká, hustá a hebká, nejčastěji hnědavá až šedobéžová. Barva, která mu dokonale pomáhá splynout s prostředím. Oči jsou velké, kulaté a výrazně lesklé. V noci svítí jantarovým leskem a umožňují mu výborně vidět i za úplné tmy. Je to pravý noční pozorovatel, který ví, kdy se má zastavit, kdy zadržet dech a kdy se vydat o kousek dál.
Ale to, co dělá pota opravdu výjimečným, se skrývá na jeho zádech. Na krku a lopatkách má kostěný hřeben překrytý silnou kůží. Když cítí hrozbu, ohne se tak, že útočník narazí právě na tuto tvrdou část těla. Pod kůží navíc leží žlázy, které mohou vylučovat látku s nepříjemným pachem, což je další účinný způsob, jak vetřelce odradit. Příroda to zařídila chytře. Poto sice nevypadá nebezpečně, ale kdo ho napadne, obvykle útok rychle přehodnotí.
Poto není lenoch. Jen ví, že v pralese není nutné spěchat. Je všežravec, ale s chutí po mase. Živí se hmyzem, pavouky, malými ještěrkami, žábami nebo ptáčaty, ale také ovocem a nektarem. Jeho lov připomíná spíš taktiku než útok. Pomalu se přibližuje, téměř neznatelně, až je na dosah. A pak, jediný rychlý pohyb, natáhne paži, chytí kořist a bleskurychle ji usmrtí. Jeho dolní zuby tvoří tzv. zubní hřeben, kterým si dokáže rozdrásat kůru stromu, otevřít plod nebo pročesat srst. Na kořist čeká klidně dlouhé minuty. Když se pohne, pohyb je tichý, přesný a úsporný. Pomalost se v jeho světě rovná dokonalému způsobu přežití.
Poto si na souboje nepotrpí, ale když musí, dokáže být nečekaně odolný. Při útoku se stočí do klubíčka, hlavu chrání rukama a záda nastaví směrem k útočníkovi. Tvrdý hřeben na krku funguje jako štít – dravec se zakousne a místo masa ucítí tvrdou kost. To většinou stačí. Pokud ne, poto má ještě další trik. Rychle se otočí a kousne. Malý, tichý tvor, který se umí ubránit i v zemi plné predátorů. Zajímavé je, že některé jeho příbuzné druhy, především loriové, dokážou vylučovat i jedovatý sekret. U pota to tak silné není, ale látka, kterou produkuje, může útočníka podráždit nebo mu jednoduše znechutit chuť k jídlu.
Jedná se o zvíře, které žije samotářský život. Každý jedinec má svoje území, které si značí pachovými žlázkami. Někdy se stane, že se cesty dvou jedinců protnou, ale většinou se jen krátce očichají a pokračují dál. V pralese, kde se každý krok musí promýšlet, není prostor pro konflikty. Komunikuje jemnými zvuky, spíš tlumeným skřekem než voláním. Většinu informací si předává pomocí pachu, ten je pro něj důležitější než slova. Jeho život plyne pomalu. V noci hledá potravu, přes den odpočívá. Zastaví se, zavře oči a nehýbe se. Vypadá jako kousek pralesa, který dýchá spolu s ním.
Rozmnožování u pota není vázané na konkrétní období. Záleží hlavně na množství potravy. Samice nosí mládě přibližně šest měsíců a rodí jedno, maximálně dvě. Novorozenec je drobný, slepý a naprosto závislý na matce. Ta ho nosí na břiše nebo zádech a neopouští ho, dokud to není nutné. Když se objeví nebezpečí, umí mládě odložit do úkrytu a později se pro něj vrátit. Taková opatrnost není u primátů běžná, ale u pota zcela přirozená. Mláďata se osamostatní zhruba po půl roce. Matka je naučí, kde hledat potravu, jak se pohybovat po větvích a hlavně, jak být neviditelný.
Místní obyvatelé pota znají, i když ho málokdy vidí. Říkají mu „duch lesa“, tichý, pomalý a plachý. V některých oblastech se dokonce věří, že přináší štěstí, jinde ho považují za posvátného tvora, kterého není radno rušit. Z ekologického hlediska má ale velmi praktický význam. Požírá hmyz, který by se jinak přemnožil, a zároveň šíří semena rostlin. Je nenápadným, ale důležitým článkem pralesního ekosystému. Ačkoliv není přímo ohrožen, ničení pralesů a lov ho pomalu vytlačují z jeho domova. Potřebuje klid, stromy a prostor, tři věci, které mu člověk bere nejvíc.
Perodicticus potto není zvíře, které by vzbuzovalo pozornost. Neřve, neskáče a nijak zvlášť nebojuje. A přesto přežívá. Využívá trpělivost, ticho a důvtip. Tři zbraně, které v přírodě často rozhodují víc než drápy nebo zuby. Jeho existence nám připomíná, že i pomalý krok může vést k cíli a že někdy je síla ukrytá právě v klidu. V noci, kdy prales šeptá a všechno dýchá pomalu, se poto pohybuje mezi větvemi. Nenápadný, dokonalý, a přesto tak snadno přehlédnutelný. V tom je jeho kouzlo. A možná i důvod, proč přežil tak dlouho.
Zdroje:
https://neprimateconservancy.org/west-african-potto/
https://animalia.bio/west-african-potto
https://animaldiversity.org/accounts/Perodicticus_potto/
https://www.simplybirding.com/mammals/west-african-potto-perodicticus-potto/
https://www.britannica.com/animal/potto
https://animalia.bio/east-african-potto
