Článek
Pro většinu lidí, kteří mají rádi zvířata, je setkání se psem na procházce radostnou událostí. Obzvlášť pokud se jedná o roztomilé štěňátko. To pak málokdo odolá pokušení se přiblížit, natáhnout ruku či na něj dokonce promluvit. Většina takových lidí si ale vůbec neuvědomuje, že dělají něco nevhodného. Pro psa i jeho majitele může být takové chování problematické. Veřejný prostor sdílíme s ostatními lidmi a jejich zvířaty. Jenže to s sebou nese obrovskou míru respektu, který ale mnohým chybí. Když se totiž majitel svého psa snaží přivolat a druhý člověk na psa mluví, v horším případě si k němu dokonce klekne a v nejhorším se ho snaží hladit, narušuje tím nejen jeho pozornost, která by měla být směřována k majiteli, ale svých chováním devalvují celý výcvik.
Výcvik není jen o povelech jako sedni, lehni nebo dej pac. Ve výcviku je zcela zásadní spolehlivé přivolání. A dá se říct, že je to jeden z nejnáročnějších povelů. Pro štěně je celkově velmi složité se soustředit a pokud ho na jiné straně někdo cizí láká, je pro štěně velké dilema, zda má přijít za svým pánem nebo jít prozkoumat „TO“ něco nového. Dá se to přirovnat k malému dítěti ve škole. Když se snaží soustředit na svého učitele, ale má kolem sebe děti, které na něj něco povídají nebo mu něco chtějí podat, přestane se na učitele soustředit a zjišťuje, co mu ostatní děti chtějí. U štěněte se vlastně děje to samé. Výcvik prostě vyžaduje trpělivost, ale hlavně spolupráci okolí.
Když volám na svého psa, který jde někomu naproti, často slyším „to nevadí, já mám taky pejska“. Jenže to není argument pro nevhodné chování, které většinou následuje. Pokud majitel psa volá zpět a vy na něj mezitím mluvíte nebo ho lákáte k sobě, stavíte se do přímého konfliktu s tím, co se pes učí. Výcvik není jednoduchý, protože štěně je přirozeně zvídavé, přátelské a hravé. Každý úspěšně zvládnutý povel je malým vítězstvím. Ale každý moment, kdy pes ignoruje volání, protože mu někdo cizí poskytl zajímavější stimul, je krokem zpět. A co je na tom nejvíc frustrující? Že se tomu dá často předejít. Stačilo by, kdyby lidé jednoduše respektovali své okolí nebo položili krátkou a jasnou otázku „můžu si ho pohladit?“. Já sama nemám problém při výcviku říct „ne, nezlobte se“, protože prostě nechci z jasného důvodu, aby mi na psa, kterého trénuji, někdo sahal nebo jakkoliv narušoval jeho pozornost.
Existuje několik zásadních pravidel, která by měl respektovat každý. Nikdo by neměl oslovovat psa, pokud o to z nějakého důvodu majitel nepožádá sám. Nepřibližovat se k psovi, když se ho snaží majitel odvolat. Nehladit cizího psa bez dovolení. A co je velmi důležité a vnímám to jako velký problém, že děti nejsou od mala naučené, že se na cizího psa prostě nesahá. Tady bych zdůraznila, že děti mohou mít zafixováno například od známých, že je pejsek mazlivý, ale ne každý pes takový je. Rodiče si tak mohou koledovat o to, že jejich dítě pes pokouše. To samé platí pro psy jiných majitelů. Nikoho nemusí zajímat, že je jejich pejsek hodný. Pokud nemá od majitele psa svolení, neměl by usilovat o to, aby se pes dotyčného přiblížil k jinému.
Každý zodpovědný majitel se snaží svého psa vychovávat a dělat z něj bezpečného a spolehlivého parťáka. Vkládá do něj spoustu trpělivosti, času a energie. Jenže k tomu je opravdu potřeba všech v okolí. Když tedy uvidíte pejska, na kterého jeho majitel volá, nevšímejte si ho. A to i v okamžiku, kdy se pejsek dostane až k vám. Zkuste přemoct svůj chtíč, protože pejsek je přece tak moc roztomilý, že jedno pohlazení nemůže vadit. Můžete jeho výcvik vrátit o několik kroků zpět. Přece ani vám by se třeba nelíbilo, kdyby někdo cizí přišel k vašemu dítěti a začal ho hladit. Já sama mám teď štěně ve výcviku. Je velmi kontaktní, skvěle socializované, ale přesto mi výcvik maří několik takových bezohledných lidí, kteří si „jen nemůžou pomoct“.
Buďme k sobě ohleduplní a respektujme se. Já nehladím vaše dítě, vy nehlaďte mého psa.
Článek byl sepsán na základě osobních zkušeností autorky článku.
